Sklo vytlačilo v posledních letech řadu jiných materiálů. Typickým příkladem jsou například keramické obklady v kuchyních. Na rozdíl od nich jde o jednolitý hladký povrch, jenž se dobře udržuje, odpadá pracné čištění spár a jiných nerovností.
Výrobci jej dokonce nabízejí i na pracovní desky v kuchyních a pokud jsou aplikovány na dokonale rovnou plochu, můžete na nich i naklepat řízky. V matovaném "kaleném" provedení představují atraktivní variantu, která se snadno udržuje v čistotě.
Často se používá sklo lacobel, které má vrstvu kvalitního barevného laku na straně, která je směrem k podkladu. Velký výběr barev, standardně 25 odstínů, umožňuje sladit obklad s každým interiérem. Levnější variantu představuje takzvané drátosklo. Jeho nevýhodou je pouze jediná barevná verze.
V posledních letech se však stále víc prosazuje designové grafosklo, což je v podstatě sendvič: mezi dvě skla je umístěna například fólie s grafikou. Vše je k sobě pevně spojeno ("zapečeno") za vysoké teploty.
Architekti rádi používají shodný motiv v různých velikostech.
"Tento skleněný obal představuje ideální ochranu vnitřního motivu proti namočení nebo jinému znehodnocení vodou, navíc je sklo ohnivzdorné," vysvětluje Petr Paksi ze společnosti J.A.P., která uvedla novinku na tuzemský trh .
Mezi dvě skla lze použít také přírodniny, třeba vylisované květiny, dále pak plátky dýhy, kovů, barevné fólie, tapety či textil, takže si můžete sjednotit například výplň dveří se závěsy. Odolnost vůči vysokým teplotám dovoluje použít grafosklo klidně v kuchyni v těsné blízkosti spotřebičů.
Bezpečnost na prvním místě
Vedle obkladů se sklo používá i na výrobu celoskleněných dveří. Na rozdíl od standardních dveří, které mívají ve výplních pouze běžné sklo, celoskleněné provedení vyžaduje takzvané kalené sklo.
Zpravidla vystačí výrobci dveří u bezpečnostního skla ESG ("kaleného") s tloušťkou 8 mm, to vydrží i hodně nešetrné zacházení, má totiž pětinásobnou odolnost.
Ani při hodně velkém nárazu se majitelé bát nemusí, tříští se na neřezavé kousky. I proto nabízí například firma Sapeli možnost kaleného skla i do běžných výplní dveří, zejména pokud jsou v rodině malé děti a rodiče mají obavu, aby "neprošly" dveřmi.
"U grafoskla se používá ještě speciální vnitřní bezpečnostní fólie, která je se sklem pevně spojena, v momentě nárazu se díky ní úlomky skla nevysypou, ale zůstanou zachyceny pohromadě," doplňuje Petr Paksi.
Bezpečnostní sklo ESGTvrzené sklo (nebo také ESG) je tvrzené bezpečnostní sklo, které se vyrábí tepelnou úpravou kalením. Tento proces spočívá v ohřátí skla na teplotu 620 °C a následném prudkém ochlazení vzduchovou sprchou. Tím se ochladí povrch skla, ale vnitřní část zůstává teplá. Docílí se tak tažného pnutí uvnitř a na povrchu vznikne tlakové napětí. Takto vzniklé sklo má vysokou pevnost v ohybu a odolnost proti nárazům. V případě rozbití se sklo rozpadne na malé neostré kvádříky, výrazně se sníží pravděpodobnost poranění. Zdroj: Wikipedia |
Přesto na jednu věc pozor: sklo nemá rádo mastnotu, třeba stopy po silikonu. "Běžný omastek umyjete horkou vodou, jen pozor na to, abyste použili opravdu čistou houbičku," radí Martin Rataj z firmy VV Sklo, "jestliže použijete nějaký pěnivý přípravek na mytí nádobí, mastnotu si jen rozetřete do pěny a pak na celou plochu . Po umytí vše přemyjte čistou vodou," doporučuje.
Sklo místo cihel
Ze skleněných desek lze vytvořit i dělicí příčku, například mezi jídelní částí a kuchyní. "Standardně vyráběným rozměrem bývají skleněné desky o velikosti 1,45 × 2,80 metru. Tyto jednotlivé desky lze perfektně napojit," říká Petr Paksi.
Důvodem omezení rozměrů je zejména vysoká hmotnost, a tedy obtížnější manipulace. Jeden metr čtvereční skleněné desky s tloušťkou 1 cm totiž váží 25 kilogramů.
Model Plant patří k velmi oblíbeným - celoskleněné dveře s horním nadsvětlíkem.
Výrazný grafický motiv byl použitý na posuvné skleněné dveře (Grafosklo).
Výhody skleněných příček nebo celoskleněných dveří jsou nasnadě: světlo může pronikat třeba do předsíní nebo do dalších prostor bez přímého osvětlení. Jde také o úsporu místa, tloušťka celoskleněných stěn je 10 mm, dveří osm až devět milimetrů, obklady mají pouhých šest milimetrů.
To, že sklem prochází světlo, však neznamená, že nelze zabezpečit dostatečnou intimitu, například v koupelně. Stačí zvolit například provedení satinato nebo, v případě grafoskla, vhodnou fólii.
U skleněných příček je nutné počítat s tloušťkou skla minimálně deset milimetrů. Maximální výška jednoho pásu u celoskleněné stěny jsou tři metry, šířka nemá přesáhnout metr.
Důvodem je vysoká hmotnost a také možnost manipulace se skleněným pásem. Jeden metr čtvereční centimetr tlustého skla totiž váží 25 kilogramů, u dvanáctimilimetrové tloušťky je to ještě o pět kilogramů víc.
Skleněné dveře se zatavenou textilií, stejnou, jaká byla použita na posuvné japonské stěny na oknech.
Z historieSklo se po staletí vyrábělo ručně. Řemeslníci používali sklářské píšťaly, foukali sklo ve válcových formách nebo vyráběli korunové sklo. Ručními postupy však bylo možné vyrobit jen malé množství skla a menší okenní tabule, které se téměř výhradně používaly jako vitráže v kostelech. Během 17. století poptávka po sklu vzrostla. Způsob, jak pomocí skla uzavřít otvory budov, začali objevovat také stavitelé zámků a honosných měšťanských domů. Francouzští skláři jako první vynalezli postup válcování skla, díky němuž bylo možné vyrobit skleněné tabule o rozměrech 1,20 × 2 metry, což bylo do té doby považováno za nemožné. Průmyslová výroba skla se naplno rozjela až ve 20. století. V této době se ve velkém začaly vyrábět skleněné tabule o velikosti 12 × 2,5 metru za pomoci takzvané Lubbersovy a Fourcaultovy metody. Ty byly později nahrazeny novějšími metodami, které vyvinuli Libbey, Owens a Pittsburgh. Průmyslové sklo, které se dnes používá v automobilovém průmyslu a ve stavebnictví, se začalo vyrábět postupem známým jako plavení. Tento proces dosáhl vrcholu v roce 1959 a znamenal revoluci ve výrobě skla. Než byla vyvinuta metoda plavení skla, skleněné tabule se vyráběly tažením nebo lisováním skloviny a následným leštěním. Nová metoda umožňuje sklu "plavat", čímž se rozumí, že se sklovina rovnoměrně rozprostře na povrchu lázně z roztaveného cínu. Díky povrchovému napětí roztaveného cínu a skutečnosti, že sklo má pouze poloviční hustotu než cín, se sklovina neponoří do cínové lázně, ale plave na hladině a rovnoměrně se vytvaruje podle povrchu roztaveného cínu. Tímto postupem se vytvoří dokonale souměrná plocha, která zabrání deformacím a zaručuje křišťálově jasnou propustnost světla. Snížením teploty cínové lázně z přibližně 1 000 °C na 600 °C se viskózní hmota skloviny změní v pevnou tabuli skla, kterou lze v závěru procesu plavení odebrat přímo z povrchu cínové lázně. Zdroj: Guardian |
