Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nejlepší pražské bydlení. Bohnice, ta strašná paneláková hradba

  1:00aktualizováno  1:00
Ten zimní večer před dvaceti lety si pamatuji, jako by to bylo včera. V Holešovicích jsme s kamarádem nastoupili do autobusu číslo 102 a pak jím nekonečně dlouho jeli. „Jsi si jistej, že je to tady ještě Praha?“ zeptala jsem se ho, když jsme vystoupili.

Dům v Zelenohorské ulici je se svou délkou 340 metrů pomyslným králem všech českých paneláků. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Měla jsem pocit, že za tu dobu musíme být nejmíň v Mělníku. Byly to Bohnice. Po obrovském náměstí orámovaném dvěma reálsocialistickými stavbami ve vysokém stupni rozkladu se proháněl ledový vítr.

Lidé, kteří tu vystoupili s námi, si zvedli límce a spěchali se schovat do jedné z mnoha králíkáren okolo. Na sloupech v poplivaném podloubí se třepotaly staré plakáty a před námi se tyčil panelák tak vysoký, že se mi zatočila hlava. Co když ho ten vítr sfoukne?

Přestože jsem se také narodila na sídlišti, tohle místo mi připadalo jako z jiné planety: vysoko nad Prahou, vylidněné, studené, cizí, ošklivé. Tady že má být kulturní dům, kde moje kamarádka vystavuje svoje krásné obrázky?

Láska na druhý pohled

Ne, Bohnice opravdu nejsou láska na první pohled. Ale neznám nikoho, kdo by si je nezamiloval na ten druhý. Skoro bych řekla, že čtvrť na severu města, známá většině Pražáků jen jako synonymum blázince, je tajný realitní poklad.

Fotogalerie

Takže když se vy, lidé z Vinohrad nebo Malé Strany, chichotáte, „Bohnice, haha, tam je ten blázinec, ne?“, smějeme se my Bohničáci pod fousy. Víme totiž své. O čem to tu mluvím? O tom, co je zřejmé už při pohledu na mapu Prahy: Bohnice najdete na jejím severozápadním okraji, ze všech stran obklopené přírodou.

Úplně bez nadsázky lze říct, že z kteréhokoli domu je to tady maximálně pět - dobře, když se budete hodně loudat, tak deset minut do lesa nebo aspoň do parku. Můj osobní favorit je procházka Na Farky (neboli bývalá farní pole, dnes název ulice).

Je to louka s vyhlídkou na Prahu, která se vám nenaskytne z žádného jiného místa. Plošina, chráněná ze tří stran prudkými svahy nad Vltavou, byla osídlena už v době bronzové. Krásně odsud uvidíte sídliště Baba se stejnojmennou zříceninou na protějším břehu Vltavy a v dálce rozeznáte i Pražský hrad a petřínskou rozhlednu.

A pak si hoďte na záda batoh s bruslemi (hned se dozvíte proč) a vydejte se do nejdivočejší skalní soutěsky v Praze. Ne, nedělám si legraci: jde o opravdovou rokli s vodopády, stromy cik cak popadanými přes stezku a chráněnými mloky, kteří odpočívají na kamenech obrostlých mechem.

Tuhle nejužší průrvu vedoucí dolů k Vltavě nezná ani mnohý Bohničák, je totiž dobře schovaná. Ze sídliště k ní vede cesta od dětského hřiště Na Farkách (kousek severně od hradiště). A proč ty brusle: údolí ústí přímo na cyklostezce. Nasaďte brusle a můžete to vzít buď do Troje, nebo ven z Prahy směrem na Klecany. Anebo se svézt ze Zámků minibusem č. 236 zpátky na bohnickou plošinu. Ještě s ní totiž nejsme hotovi.

Pan architekt Václav Havránek, který sídliště v 60. letech plánoval, nemohl pro svou tužku dostat lepší „materiál“: prakticky neobydlenou, mírně se svažující pláň nad Prahou mohl zformovat, jak se mu zachtělo.

Což bohužel znamená, že z historických polních cest a sadů nezbylo skoro nic, linii původních silnic nesledují ani dvě hlavní bohnické ulice, tvořící při pohledu z ptačí perspektivy písmeno T, takže největší místní křižovatka je z urbanistického hlediska na zcela nelogickém místě.

Jinak je ale sídliště pro 30 tisíc lidí promyšlené dobře, i když jeho obří rozměry mohou leckoho vyděsit: máme tu například nejdelší český panelák (stojí v Zelenohorské ulici a měří skoro 340 metrů) a také jednu z nejvyšších budov v Praze, započítáme-li i její umístění na bohnickém kopci.

Sídliště Bohnice pro 30 tisíc lidí je promyšlené dobře, i když jeho obří rozměry mohou leckoho vyděsit.

Sídliště Bohnice pro 30 tisíc lidí je promyšlené dobře, i když jeho obří rozměry mohou leckoho vyděsit.

Jedná se o bývalý hotel v Olštýnské ulici a já jsem měla to štěstí, že jsem v jeho nejvyšším, tedy dvacátém, patře několik let žila. Výhledy z okna se daly přirovnat k těm z letadla, když přistává na Letišti Václava Havla: České středohoří máte jako na dlani a při dobré viditelnosti dohlédnete i na Děčínský Sněžník.

Tady jsem se odnaučila mít v bytě záclony: místo nich jsem měla mraky. Se svým bytem „ve věži“ jsem se proto loučila těžko, přestože jsem se stěhovala jen o pár ulic dál.

Vrabci a kostelní zvon

Než na bohnická pole v roce 1972 najely první bagry, bylo jádro starých Bohnic, krčící se dnes v údolí severně od sídliště, ještě opravdovou vískou, oddělenou od Prahy poli a spojenou s ní jedinou autobusovou linkou.

Švitořili tu vrabci a zvonil kostelní zvon. Ten ostatně Bohnickým odměřuje čas dodnes. A když chtěly místní slečny na tancovačku „do Prahy“, musely na zpáteční cestě šlapat domů pěkně pěšky z Kobylis, autobus v noci nejezdil. Jak mi vyprávěla jedna zdejší starousedlice, nosily si s sebou v tašce i pořádnou čepici a teplé boty, protože na zdejších pláních foukalo tehdy stejně jako dnes.

Architekt Havránek plánoval do Bohnic zavést tramvaj, právě proto jsou tu ulice tak široké. K tomu však nikdy nedošlo. Každodenní kodrcání se do Kobylis autobusy je tedy dodnes jednou z mála stinných stránek bydlení na bohnickém vidrholci.

Ke staré vesničce, vystavěné kolem kostela sv. Petra a Pavla a podél silnice údolím zvaným Lísek (dnes Bohnické), přibyly ve 30. letech takzvané Nové Bohnice, čtvrť zahradních vilek, z nichž některé měly krásné secesní fasády (název „Nové“ působí dnes při pohledu na sousední paneláky poněkud paradoxně).

Bydleli tu většinou dělníci, řemeslníci a hlavně zaměstnanci Zemského ústavu pro choromyslné, který byl na východním okraji Bohnic vystavěn na začátku 20. století.

Mezi domky (V Nových Bohnicích 34) najdeme i jednu perlu: vkusně zrekonstruovanou funkcionalistickou vilu od architektů Elly a Oskara Ohlerových, kterou postavili pro lékaře J. Kefurta.

Nejstarší jádro vesnice tvoří náměstí se statkem Vraných. V barokním štítu ladných křivek má vepsán rok 1777, stojí tu ale o hodně déle, nejméně od století šestnáctého. Právem je památkově chráněný. Ani nemusíte moc přivírat oči, a jste na jihočeském náměstí.

Jako v jižních Čechách. Selské baroko statku Vraných na náměstí ve starých Bohnicích září pastelovou barvou štítu a dokazuje stáří vesničky. Vročení 1777 se týká rekonstrukce statku, jehož historie sahá daleko hlouběji do minulosti.

Jako v jižních Čechách. Selské baroko statku Vraných na náměstí ve starých Bohnicích září pastelovou barvou štítu a dokazuje stáří vesničky. Vročení 1777 se týká rekonstrukce statku, jehož historie sahá daleko hlouběji do minulosti.

Prudce se svažující ulice vás dovede k bývalé škole (dnes Kolpingův dům nabízející ubytování matkám s dětmi v těžké životní situaci). Těžko si představit, že do téhle budovy dřív docházeli i žáci z Troje, a dokonce ze Sedlce na protějším břehu Vltavy. Tak byla vyhlášená.

Nad protější stranou ulice se vypíná už zmíněný kostel sv. Petra a Pavla. Nenechte se zmást barokní věží: jeho základy sahají daleko do dob gotiky. Ba je s ním spojen i další zdejší rekord, našla se tu pergamenová listina o vysvěcení kostela z roku 1158, nejstarší dokument tohoto druhu v Archivu hl. města Prahy a kulturní památka sama o sobě. Založení kostela si Bohničtí každý rok připomínají květnovým posvícením.

Hřbitov story

Bohnická ulice se kousek pod kostelem stáčí doleva do údolí. Projděte si aspoň kousek. Je lemovaná starými domky s předzahrádkami a domky se šplhají nahoru po severním úbočí údolí.

Nechte se zlákat některou z uzoučkých uliček a vyjděte po schodech až nahoru do ulice Na Pískovně. Romantikou si tahle místa nezadají s Novým Světem na Hradčanech nebo starými Střešovicemi. Shora se vám pak naskytne krásný pohled na staré vesnické jádro, lemovaný na obzoru hradbou paneláků.

A to už jste vlastně skoro venku z Prahy, ač formálně ještě na její půdě. Kousek odsud, za zahrádkářskou kolonií, čeká i údajně nejtajemnější místo metropole, takzvaný hřbitov bláznů s polorozpadlou kaplí. Kdo věří na satanistické povídačky a duchy, bude tady mít pré. Pořádají se sem dokonce i polooficiální výpravy s přístroji zvanými ghost meter neboli duchoměr a citliví jedinci se dušují, že nešťastné duše zemřelých tu jsou přítomny téměř hmatatelně.

Fakta jsou však strohá: hřbitov byl založen v roce 1909, aby bylo kam pohřbívat zemřelé chovance a zaměstnance Zemského ústavu pro choromyslné. Posloužil i za první světové války, kdy zde nalezli poslední spočinutí italští vojáci internovaní v zajateckém táboře v léčebně, který postihla epidemie tyfu.

Celkově tu tlejí kosti více než 4 tisíc lidí. Hroby jsou zarostlé břečťanem a některé se i propadají. Oficiálně se tu nepohřbívá už víc než 60 let, ačkoli některá data jsou prý i z let sedmdesátých. Komu jména těchto pozdních „rezidentů“ hřbitova patřila, už se asi nikdy nedozvíme. Brána je zavřená, ale je veřejným tajemstvím, že hřbitovní zdi jsou na několika místech příhodně nízké.

Pan architekt Václav Havránek, který sídliště v 60. letech plánoval, nemohl pro svou tužku dostat lepší „materiál“: prakticky neobydlenou, mírně se svažující pláň nad Prahou mohl zformovat, jak se mu zachtělo.

Pan architekt Václav Havránek, který sídliště v 60. letech plánoval, nemohl pro svou tužku dostat lepší „materiál“: prakticky neobydlenou, mírně se svažující pláň nad Prahou mohl zformovat, jak se mu zachtělo.

Hned za hřbitovem pak projděte řídkým lesem až k hraně Bohnického údolí, které je tu prudké a skalnaté. Je tu lavička, kde můžete na chvíli spočinout a obdivovat stádo koz a ovcí, které tu každoročně spásá těžko přístupné svahy opečováváno pasákem, jenž obývá nedaleko zaparkovanou maringotku.

Ale zpátky na modrou turistickou značku. S ústavním hřbitovem sousedí hřbitov snad ještě bizarnější: psí (oficiálně zvaný Pietní park Drahaň, neboť se tu pochovávají i kočky a jiná domácí zvířata). V porovnání se zanedbanými hroby vedlejšího „lidského“ hřbitova člověka až zarazí, kolik péče lidé věnují údržbě míst posledního odpočinku psů.

Hrobečky jsou ohrazeny malými plůtky, skoro na každém je nějaká oblíbená hračka, o Vánocích jsou tu ozdobené stromky, hoří tu svíčky. Podivuhodné zjištění v zemi, která je proslulá lhostejností ke svým zemřelým a kde každá třetí urna zůstává nevyzvednutá.

Abychom ale neskončili na tak smutnou notu, vrátíme se starou alejí ovocných stromů zpátky do civilizace. V ulici U Drahaně, v samém severozápadním rohu areálu léčebny, se nachází její Socioterapeutická farma, která je, stejně jako celý areál, přístupná veřejnosti. Chovají tu koně, spoustu koček (bohužel zavřených v kleci), kozy a také dvě lamy. Děti to tu milují a zdejší cesty jsou ideální i pro příznivce in-linů a cyklisty.

Jezdí tu málo aut, silnice jsou široké a asfalt hladký. Vzrostlé stromy skýtají v létě příjemný stín. A když už tu budete, nezapomeňte nakouknout do Prádelny Bohnice, unikátního výstavního prostoru vzniklého, jak už název napovídá, z bývalé prádelny. Konají se tu zajímavé multižánrové projekty.

Za prohlídku stojí i secesní kostel sv. Václava hlavního architekta léčebny Václava Roštlapila z roku 1914, na jehož stavbě se podíleli i nešťastní italští váleční zajatci, kteří odpočívají na ústavním hřbitově.

Ven vedou dva východy a já vám schválně nedoporučím ten hlavní. Je sice monumentální, parčíkem před ním byste se ale dostali na jedno z nejohavnějších míst Bohnic, ba po zkulturnění nákupního centra Krakov dokonce k nejošklivějšímu: k takzvanému nákupnímu centru Odra.

Takzvanému, neboť kromě papírnictví, drůbežárny a potravin tu nezůstalo skoro nic. Rozpadající se nadchod nad silnicí osídlili holubi a každý, kdo se tu ocitne, rychle spěchá pryč.

Bohnice Vlada Miluniće

Vyjděte tedy raději východní branou, a pokud vás síly dosud neopustily, zajděte se ještě podívat na poslední bohnickou zajímavost - Domov seniorů Slunečnice. Leží na hranici Bohnic a Čimic, mezi rodinnými domky v ulici Na Hranicích a Pod Čimickým hájem a jejím autorem není nikdo jiný než původem chorvatský architekt Vlado Milunić (spolu s arch. Janem Línkem), který se v projektu z konce 70. let otevřeně přiznal k inspiraci funkcionalismem. Domov důchodců byl zprovozněn v roce 1980 a dodnes o něm ví jen hrstka zasvěcených.

Ne ne, rovnítko Bohnice = blázinec je možná líbivé, ale rozhodně neplatí. Takže až příště budete hledat přírodu, historii, tajemno, sorelu a funkcionalismus, víte, kde tohle všechno najdete. Jen pořádná kavárna nám tu ještě stále chybí. Já osobně to Bohnicím ale ráda odpustím.

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.