Fotíme vás v Loděnici u Prahy, kde máte zaparkovaný karavan. To je vaše nová adresa?
Ne, v Praze bydlím u kamaráda, ale většinu času v Čechách trávím na chalupě u Prachatic.
Proč tedy ten karavan?
Dostal jsem ho k pětapadesátým narozeninám od ženy.
Rudy Linka (55) Pražský rodák a nyní Čechošvédoameričan Rudy Linka v 80. letech emigroval do Švédska, kde se seznámil se svou ženou Annou. Spolu odjeli v roce 1985 do USA, kde žijí dodnes. Hru na kytaru studoval na Pražské konzervatoři, ale také na Berklee College of Music v Bostonu a dále v New Yorku, mimo jiné u Johna Scofielda a Johna Abercombieho. Koncertuje po celém světě a učí hru na kytaru. Před deseti lety založil Bohemia Jazz Fest. Loni bylo v Praze na Staroměstském náměstí najednou 20 tisíc lidí. |
To je skvělý dárek. Ale trošku mi uniká, co s ním budete dělat.
Nedivím se, tohle Evropan nechápe. Karavan, to je symbol Ameriky stejně jako Elvis nebo kytara Gibson. Přívěs dává pocit svobody, což člověku dojde až v okamžiku, kdy opustí východní pobřeží a vydá se na západ do Arizony. Silnice jsou dlouhé, žádný Starbucks, prostě pustina. Karavan, to je pravá „americana“ - volnost, dobrodružství, odvaha objevovat. Přesně jako jazz.
Kde si ho zaparkujete?
Vezmu ho na chalupu, třeba se mi bude hodit, až mě manželka vyhodí. (směje se)
Jste teď v Čechách, protože chystáte Bohemia Jazz Fest, ale mě zajímá ještě jiná věc. Prý byste chtěl změnit podobu Rudolfina a postavit na jeho střeše skleněný koncertní sál, kde by se hrál jazz. Je to pravda?
Ano. Napadlo mě to někdy před pěti lety a zdá se, že je to konečně na dobré cestě.
Počkejte, Rudolfinum je 130 let stará novorenesanční budova, národní kulturní památka. Myslíte, že památkáři dovolí, aby se na jeho střeše cokoli stavělo?
To nevím, každopádně se o to pokusím.
Jak vlastně vaše myšlenka vznikla?
Odmalička mám k Rudolfinu velmi vřelý vztah, naposledy jsem tam hrál, když Česká republika předávala předsednictví Evropské unie Švédsku. Tehdy jsem si uvědomil, jak mrtvo je uvnitř budovy i kolem ní. Lidi se před Rudolfinem scházejí kolem sedmé, když jdou na koncert, ale jinak se tam vůbec nic neděje. Je to takové velké sluchátko. Restaurace je přes den prázdná. Mně by se líbilo, kdyby ten dům žil uměním od rána do noci. Přál bych si, aby se z něj stalo světové centrum kultury v podobném duchu, jako je třeba Lincolnovo centrum v New Yorku.
Můžete být konkrétnější?
To znamená, že klasika nestačí. V Lincolnově centru je všechno: opera, balet, jazz, filmový klub a klasika. Ale hlavně v New Yorku platí, že to, co se odehrává v Lincolnově centru, je světová špička. Tečka.
Myslela jsem, že na nejlepší hudbu má v New Yorku patent Carnegie Hall.
Carnegie Hall už vůbec není to, co bývala. Nedá se považovat za garanci kvality, protože ji lze pronajmout za peníze. Ale Lincolnovo centrum se pronajmout nedá. Spousta umělců stojí frontu, aby tam mohli vystoupit. Klidně i zadarmo.
Jak konkrétně si přestavbu Rudolfina v multifunkční centrum představujete?
Na střeše by byla skleněná nástavba a terasa, ze které by byl výhled na celou Prahu. Představte si, že z koncertního sálu by člověk koukal na Hrad, Malou Stranu, Vltavu. Vedlo by tam samostatné schodiště, z ulice by nástavba nebyla vidět, takže by nenarušovala ráz budovy. Už jenom tam být by zaručovalo podobně silný zážitek jako samotný koncert. Ze střechy Rudolfina je nejkrásnější výhled v Praze, tak proč toho nevyužít? I ve světě se pracuje s tím, co město samo nabízí, například budova Opery v Oslu je přímo na moři. Člověk pluje, až dopluje na střechu Opery. Pod ním jsou pánové ve fraku a dámy v dlouhých šatech. My moře nemáme, ale máme Hradčany.
Kdo by tu přestavbu uskutečnil?
Můj kamarád, newyorský architekt Joseph Donovan, udělal první návrh a vizualizaci. Teď se bavím s paní architektkou Evou Jiřičnou, která má se skleněnými objekty velké zkušenosti. Eva navrhne koncept, se kterým oslovíme pět světových ateliérů, a uvidíme, s čím přijdou. Ideální by bylo, kdyby ožilo i náměstí a schody vedoucí ke vchodu, ty si úplně říkají o využití. Prostě ten barák by neměl působit jako tvrz. Dění uvnitř by se mělo přirozeně prolínat s děním venku a na střeše. Třeba by se venku daly promítat i filmy.
A co ministerstvo kultury a další subjekty, které do toho mají co mluvit? Jak se na to tváří?
Mám podporu paní primátorky Adriany Krnáčové, starosty pro Prahu 1 Oldřicha Lomeckého, ministra kultury Daniela Hermana, architektů Josefa Pleskota, Evy Jiřičné, historika architektury Zdeňka Lukeše, režiséra Honzy Hřebejka a taky šéfa České spořitelny Pavla Kysilky, ti všichni a mnoho dalších jsou tím nápadem nadšení.
Do jazzového klubu na střeše by vedlo samostatné schodiště z ulice 17. listopadu.
Kdo to bude financovat?
Akce v Rudolfinu by platil stát, jak je to dnes, ale i sponzoři. Věřím tomu, že pokud by se Rudolfinum opravdu stalo světovou scénou, byla by pro sponzory otázka prestiže tam být. Já bych to zase přirovnal k Lincolnovu centru, tam nikdy neuvidíte žádná ohromná loga, sponzoři jsou uvedeni na plakátech maličkým písmem ve stylu: tento koncert si dovoluje sponzorovat J. P. Morgan. Je pro ně čest být v Lincolnově centru. Další příjmy Rudolfina by plynuly ze vstupného a z provozu restaurace, baru nebo klubu. Z každé skleničky vína by část měla jít na kulturu, obrazně řečeno na houslistu, který hraje ve filharmonii, nebo jazzmana vystupujícího v klubu na střeše.
Sledoval jste případ Kaplického „chobotnice“?
Ano a vím, kam tím míříte. Je tolik překážek, na které člověk narazí. Ale já jsem životní optimista a věřím, že se to povede. Asi jsem načichl Amerikou, vírou, že všechno je možné. Víte, co je zajímavé? Když jsem dostal ten přívěs, kamarádi v New Yorku byli nadšení, všichni říkali, že to je skvělý dárek, že i oni si vždycky přáli něco takového. Přijel jsem do Čech a reakce byla úplně jiná: A ty na to máš řidičák? Na co to je? Kde budeš parkovat? Všechny otázky byly naprosto legitimní, ale já byl zaskočen. Najednou jsem z toho už neměl takovou radost, vlastně to vyznívalo, že jsem úplnej blbec, když mám takovou zbytečnost. To je rozdíl mezi Čechy a Američany, Češi mají v sobě hluboko zarytý skepticismus, s tím se asi nedá nic moc dělat, to je historicky dané.
Váš optimismus je nakažlivý, ale myslím, že musíte spoustu lidí štvát. Určitě si kladou otázky: Proč on to vlastně dělá? Co z toho má? Že si chce urvat ty sponzorské peníze pro sebe?
Na to bych řekl jen to, že každý soudí podle sebe. Já to dělám, protože si myslím, že Praha by měla být světovým kulturním centrem, ne barokním Disneylandem.
Máme jazzové kluby a Jazz Dock. To nestačí?
Je úžasné, že kluby i Jazz Dock fungují, ale opravdová světová scéna to není, už jen proto, že si nemohou dovolit to nejlepší vybavení, konkrétně třeba piano značky Steinway D-274. To stojí sto tisíc eur. Aby ho mohli provozovat, což znamená, že každý den by museli platit někoho, kdo by ho udržoval a ladil, museli by znásobit cenu vstupného a to by zase nepřišli diváci. Ale já si nemyslím, že na střeše Rudolfina by se odehrával nutně jen jazz, byly by tam i jiné žánry. Ta budova by byla multifunkční a multižánrová. Byla by zárukou kvalitní kultury, člověk by se nebál vzít tam návštěvu z Londýna.
Stejně se pořád zdráhám uvěřit, že se vám to podaří. I když by to bylo určitě skvělé.
Já asi na všechno koukám spíš americkýma než českýma očima. Vycházím z přesvědčení, které je v Americe vžité: Sky is the limit. Zkrátka že jen obloha je hranice. Ono to v češtině nezní tak dobře, ale znamená to, že když se fakt hodně snažíš a makáš na sobě, můžeš dokázat cokoli. Vím, že to zní jako klišé, ale já to zažil tolikrát. Poznal jsem ve Státech spoustu lidí, kteří měli v životě sen, třeba jeden chtěl být hercem. A najednou koukám, on dostává Oscara. A já z toho mám radost. A všichni ostatní z toho mají radost. Tady si lidi myslí, že nic nejde. Že jsi blbec, když se o něco snažíš. Mockrát jsem se tady setkal s postojem, no jo, to se ti to vymýšlí, když jsi za vodou. Na to odpovídám: Jak to myslíš za vodou? Jako za oceánem? Jestli má někdo za to, že jsem nějaký boháč, tak to opravdu nejsem. Mě jen strašně baví všechno, co dělám. Ať je to muzika, nebo Rudolfinum. Pro mě je každý den svátek, neznám rozdíl mezi pracovními dny a víkendy. Když jedu na dovolenou, po pár dnech se nudím.
Praze bydlí u kamaráda, ale většinu času v Čechách tráví na chalupě u Prachatic.
Kdyby se vám opravdu podařila proměna Rudolfina, považoval byste to za svůj zásadní životní úspěch?
Ale vůbec ne. Můj největší úspěch je naše dcera Stephanie a to, že jsem potkal svou ženu. Jsme spolu už třicet let.
V červenci bude v Praze a několika dalších městech už desátý ročník Bohemia Jazz Festu. Jsou to koncerty pod širým nebem, které se konají na náměstích a neplatí se tam vstup. A to nejlepší na tom je, že tam vystupují špičkoví světoví jazzoví hudebníci. Je Bohemia Jazz Fest něco jako vaše dítě? Celé jste to vymyslel.
To byla zase souhra náhod. Před lety jsem koupil na Šumavě polorozpadlý kamenný statek, kam jsme s rodinou jezdili v létě na chalupu. Postupně jsme ho opravovali a zakořenili na Prachaticku. Moc se nám tam líbí, protože nám to připomíná Toskánsko. V Itálii se v létě v každém malém městečku hraje, pořád jsou tam nějaké festivaly. Tak jsem si pomyslel, jak by bylo krásné, kdyby se vyhrávalo i na náměstí v Prachaticích. Řekl jsem to starostovi Honzovi Bauerovi a on byl nadšený. Takže vlastně oklikou přes Prachatice se před deseti lety poprvé uskutečnil Bohemia Jazz Fest v Praze na Staroměstském náměstí. Postupně jsme ho dávali do dalších měst a letos už je to celorepubliková záležitost, bude v osmi městech. Začne 9. července v Plzni, protože Plzeň je letos Město kultury, pak bude v Domažlicích, Táboře a od 13. do 15. července v Praze.
Na Staroměstském náměstí slibujete velkou party. Co si pod tím máme představit?
Říkal jsem si, že když máme to desáté výročí, měli bychom ho oslavit ve velkém stylu, takže kromě jazzmanů tam vystoupí fantastická funková kapela Earth, Wind & Fire. Jsou neskutečně slavní, mají několik Grammy. Už ale nehrají v originálním složení, protože zpěvák odešel, ale vystupují s původním kytaristou pod názvem Earth, Wind & Fire Experience Featuring Al McKay. Přijedou 14. července a bude to obrovská street party.
Jak byste po těch deseti letech Bohemia Jazz Fest zhodnotil?
Mně se na tom nejvíc líbí, že na náměstí vždycky přijdou mraky lidí a že to je průřez společností. Vedle distingované dámy stojí student batůžkář se svou slečnou, vedle starý pán s vnukem. Někdy jsou to lidi, kteří slyší jazz naživo úplně poprvé. A všichni se baví. Ale to jen za předpokladu, že hraje opravdová světová špička, žádná šmíra.
A jak se vám daří tu světovou jazzovou špičku k nám nalákat? Pokud vím, hrají za zlomek svého obvyklého honoráře.
Náš rozpočet je opravdu absurdně malý, ale zpočátku to bylo tak, že jsem oslovoval svoje nejlepší kamarády hudebníky. Slíbil jsem jim, že budou bydlet u mě na rozpadlém statku a otevřu výborné víno. Jenže takhle se to nedá dělat donekonečna. Myslím, že to, co je láká asi nejvíc, je krásná Praha a možnost předvést se před desetitisícovým davem. Když je to připravené perfektně, tak sem dostanu i perfektní muzikanty. Mně se občas stane, že se někdo zeptá: A proč tam, Rudy, nevezmeš taky tu dixielandovou kapelu z Karlova mostu? Na to je úplně jednoduchá odpověď: Já vybírám kapely na festival tak, aby to bylo živé umění, žádné muzeum. Kdyby žil Louis Armstrong, bude tam Armstrong. Ale nerad bych, aby tam vystoupil někdo, kdo se snaží hrát jako Louis Armstrong. Nechci imitace, jen originály. V tom se nevyplatí dělat kompromisy.
S tím Rudolfinem je to úplně stejné, když projekt udělá špičkové designérské studio a koncertní sál bude vybaven tím nejlepším pianem na světě, pak sem přilákáme světové umělce. A peníze nakonec přijdou s nimi. Protože kde se děje něco kvalitního, tam přijdou lidé, kteří to umí ocenit. A to nejen potleskem, ale i financemi. Je to vlastně strašně jednoduché.
