Severoirské městečko Randalstown má kolem pěti tisíc obyvatel. Většina z nich během týdne zamíří k místu, kde stojí několik veřejných budov a kde se díky komunitnímu centru odehrává i zdejší společenský život.
Ve stejné ulici tu dokonce najdete i budovy, kde se setkávají členové místních zednářů a Oranžského řádu. Přesto se architekt Alan Jones rozhodl postavit rodinný dům právě zde.
Blízký hřbitov a kostel výrazně ovlivnily vzhled stavby
Svůj návrh tvarově přizpůsobil stavbám v nejbližším okolí, například oválné budově presbyteriánského kostela z 18. století, ale také kostelíku anglikánské církve se špičatou kamennou věží. Respektovat musel i to, že zahrada přímo sousedí s hřbitovem.
Zepředu hospodářská budova, zezadu rodinný dům
Alan Jones si vlastní bydlení přizpůsobil daným možnostem. Poměrně velký pozemek a nepřehlédnutelné stavby v okolí z pohledu urbanistického plánu takřka vyzývaly k umístění velké hmoty, konečná zastavěná plocha je tak 20 × 7 metrů.
Směrem do ulice působí dům uzavřeně, na východní stranu se naopak otevírá
Temně šedé vlákno-cementové opláštění byste si mohli snadno splést s hospodářskou budovou. Při pohledu z ulice totiž uvidíte právě jen obklad a jediné zářící štítové okno. Naopak na východní straně domu jsou umístěna čtyři vysoká francouzská okna, orientovaná šikmo k obvodové zdi směrem k jihu, od kostela a ulice.
"Bylo skutečně velké štěstí, že jižní část pozemku je dále od ulice," vysvětluje Alan Jones. "Mohl jsem tak pracovat s koncepcí veřejný sever a soukromý jih."
Štěrkovou příjezdovou cestou z bílého vápence se dostanete k jednomu ze dvou vchodů, umístěných na stejné vrstevnici. Vchod blíže k veřejné cestě je "poloveřejný", zatímco druhý, umístěný vzadu, je čistě soukromý a skrytý zrakům kolemjdoucích. Zadní vchod navazuje na dřevěnou terasu orientovanou na jih směrem do zahradní části.
Díky vlákno-cementovému opláštění působí celá stavba monoliticky
Interiér je plný světla
Ve dvacet metrů dlouhém přízemí najdete přijímací a obývací pokoj, kuchyni a jídelnu, vymezené prosklenými příčkami a s proměnlivou šířkou v závislosti na umístění francouzských oken a chodeb. Prostor plní funkci jak veřejné, tak soukromé zóny.
Hosté vstupují do přijímacího prostoru domu vchodem z ulice, následuje jídelna a kuchyně, zcela vzadu směrem do zahrady leží obývací pokoj. Všechny částí přízemí prosvětlují arkýřová okna, místnosti v patře pak střešní okna Velux. V horním patře jsou čtyři ložnice a tři koupelny.
I do přízemí proniká dostatek světla ze střešních oken Velux
Pro čtyřčlennou rodinu jde o velkorysé řešení, přestože horní patro zabírá podstatně menší plochu než přízemí. Místnosti u štítů a nad vchodem jsou odsazené od obvodových zdí budovy. Díky tomu může proudit do obývacího pokoje a přijímací části domu v přízemí i světlo ze štítových a střešních oken.
Téměř žádná vnitřní zeď nesvírá se sousedící stěnou pravý úhel, ale úhel o něco menší nebo naopak větší. Půdorys je příjemně dynamicky rozčleněn, jako by někdo domem jemně zatřepal a vše se usadilo méně formálním způsobem.
Chytře umístěné zrcadlo v koupelně umocňuje pocit otevřeného prostoru
Zároveň uspořádání místností představuje tradiční řešení – obytné prostory včetně ložnic jsou orientovány na východ, zatímco na západ směřují schodiště, koupelny, toalety, šatny a další úložné prostory.
Nepravidelné úhly a zakulacené rohy dodávají dvoupatrovému vzdušnému interiéru dynamiku a napětí. Alan Jones srovnává v tomto ohledu svůj dům se sousedícím kostelem: "Stejně jako v případě kostela nedokážete zvenčí odhadnout, jak vypadá interiér, v obou případech jste, pokud vstoupíte, příjemně překvapeni a odměněni."
Úhlopříčné průhledy mezi patry umožňují přístup denního světla shora i do kuchyně, která je umístěna v přízemí
Dřevo se otisklo do betonových stěn
Alan Jones se rozhodl pro masivní betonovou konstrukci s vlákno-cementovým zateplením. Bednění pro betonáž bylo z dřevovláknitých desek, které zanechaly svůj otisk na betonových stěnách. Jejich povrch tak působí měkce, příjemně rozptyluje světlo. Místy je dokonce zabarvený, jak v něm zanechalo stopy bednění a třísky, které zatvrdly v betonu.
Betonové zdi společně s voskovanou betonovou stěrkou na podlaze vytvářejí dojem jeskyně, který odpovídá termodynamickým vlastnostem budovy. Beton totiž velice účinně akumuluje teplo, a tak vyrovnává extrémní výkyvy teplot v létě i v zimě.
Okolní stavby nový dům svým způsobem omezily
Alan Jones shrnuje otázky, které ho napadaly v průběhu projektové fáze: "Je možné postavit dům v obci na prominentním místě mezi veřejnými budovami tak, aby sem bezchybně zapadl a působil poklidným dojmem? Může nově postavená budova v sobě nést místní znaky a symboly, které zde tradičně označují dům tak, aby stavba dobře rezonovala s okolím, jako kdyby tady stála odjakživa?"
Jeho dům v Randalstownu odpovídá na tyto otázky kladně. Pokračuje v dlouhé tradici budov, které si architekti navrhovali pro sebe. Je impozantní nenápadnými kvalitami, praktickými vlastnostmi a chytrými detaily.
Štěrkovou příjezdovou cestou z bílého vápence se dostanete k jednomu ze dvou vchodů
