Z pootevřených dveří jedné z podkrovních místností se ozývá křik a smích dvou dětí. Evidentně se dobře baví. Kdyby návštěva váhala, do kterých dveří se dát, pomůžou jmenovky.
Jsou vyrobené z překližky, barevně vymalované, mají tvar chlapečka a holčičky a jasně hlásí, kdo že to za dveřmi bydlí. Na větší jmenovce s chlapečkem je napsáno Honzík, na menší s holčičkou Liduška. Všimne si jich každý, kdo chce vejít do dětského pokoje.
První dojem po vstupu dovnitř? Barevný ráj. Druhý dojem: prostor, jaký by většina dětí mohla jen závidět. A třetí pocit: Takhle temperamentní a živé děti, jakými jsou šestiletý Honzík a téměř tříletá Liduška, by jen těžko vydržely v malé panelákové místnosti. "To by nás asi sousedi vystěhovali," směje se jejich matka Anna Jakubcová.
Sourozenci Honzík a Liduška mají dětský pokoj opravdu prostorný
Obě děti se před cizí návštěvou rozhodně nestydí. Hrají si, skáčou, běhají sem a tam a ochotně předvádějí všechny vymoženosti, které ve svém pokojíku mají. Slovo pokojík je ale v tomhle případě zbytečně zdrobnělé.
Je to krásná, prostorná a světlá místnost, kde mají dvě děti spoustu místa na společné hry a na rozdíl od jiných sourozenců, kteří spolu sdílí jeden pokoj, se v něm rozhodně netísní.
"My tenhle pokoj bereme spíš jako hernu," říká Anna Jakubcová a dokládá to na tom, že v pokoji nejsou žádné šatní skříně. "Oblečení mají v jiné místnosti. Ve svém pokoji mají hlavně úložné prostory na hračky," říká s tím, že časem to samozřejmě může být jinak. "Až hračky ustoupí, nějakou šatní skříň sem dáme. Zatím je to ale spíš dětská herna."
Dětský pokoj se vyvíjí s tím, jak děti rostou a jak se mění jejich vkus a zájmy
Umyvadlo v dětském pokoji je úžasně praktické
Aby bylo jasno, Honzík a Liduška spolu v jednom pokoji nebydlí proto, že by byl v domě nedostatek místností, ale proto, že spolu chtěli být, což u sourozenců nebývá vždycky pravidlem a zvlášť od Honzíka to bylo pěkné gesto.
"Původně měl pokoj hned vedle naší ložnice, ale když se narodila Liduška a spala s námi, tak chtěl být pořád se sestřičkou, což samozřejmě nešlo," vysvětluje máma.
Děti tedy dostaly společný pokoj, ve kterém byl do té doby ateliér jejich matky, vystudované učitelky výtvarné výchovy. "Zjistila jsem, že tak velký ateliér ani nepotřebuju," přiznává.
V pokoji zůstalo z ateliéru už jen umyvadlo, což je v dětském pokoji docela šikovná věc. "Když s dětmi malujeme, tak si aspoň štětce a ruce umyjeme tady a nemáme zašpiněnou celou koupelnu," říká.
Umyvadlo pro děti. Kvůli mytí rukou už děti nemusí do koupelny
Jinak je pokoj kompletně nový, s výjimkou dřevěné plovoucí podlahy. "Chtěla jsem snadno stíratelnou, kvůli alergiím a dýchacím potížím." Koberce tu jsou sice také, dokonce dva, ale jen takzvaně hrací. Na jednom je barevná mozaika, na druhém je ztvárněné město a silnice a dá se po něm jezdit s autíčky, jen málokterý kluk ho v pokoji nemá.
Jedna půlka pokoje patří Lidušce, druhá Honzíkovi, ale to neznamená, že by jeden do druhé nesměl. Naopak, zdá se, že se sourozenci bez sebe nehnou na krok.
Chvíli se kloužou po podlaze, pak zase mlátí do dětských kláves nebo soutěží o to, kdo dřív vyleze na žebřiny pro plyšáka. Mají se rádi, ponorková nemoc zatím nehrozí. A kdyby přece, ještě je tu pořád volný pokoj, ve kterém dřív bydlel Honzík.
Děti dostaly společný pokoj, ve kterém byl do té doby ateliér jejich matky, vystudované učitelky výtvarné výchovy
Dinosauři vytlačují delfíny
Podle Anny Jakubcové nebude dětský pokoj nikdy úplně dokončený, protože se vyvíjí s tím, jak děti rostou a jak se mění jejich vkus a zájmy. Když s manželem pokoj zařizovali, shodli se jen na tom, že pokoj musí být prostorný a musí v něm být dostatek věcí, na kterých by se děti mohly vyřádit.
Proto jsou tu zmíněné žebřiny, které vytvořil truhlář na zakázku. Podlaha zase může sloužit jako skvělé sportovní hřiště. "Klidně si sem dají branku a hrají s manželem fotbal nebo hokej," říká matka.
Co se týče výmalby a výzdoby, je hned na první pohled vidět, že v tomhle domě vládne velká fantazie. "Miluju barvy, nedovedu si pokoj bez nich představit. Myslím, že i na děti to dobře působí."
Členitý podkrovní prostor barevné fantazii nahrává. Jedna stěna je zelená, druhá žlutá, další světle oranžová. Dokonce i stropní o svítidla mají každé jinou barvu.
Atrakce a barvy jako v nějakém zábavním parku. Přitom je to stále jen dětský pokoj
Anna Jakubcová ví, jaké barvy se doporučují do dětských pokojů, a s úsměvem říká: "Mám ráda červenou, ale ta se k takhle temperamentním červeno dětem nehodí."
Barvy jsou tedy spíše tlumené,ale kromě nich je tu ještě spousta obrázků a samolepek, které ta se dají bez fleků strhnout ze zdi a vyměnit za jiný motiv. Nad Honzíkovou postelí momentálně letí vodní říše, delfíni, chobotnice. Ale podle matky už ji pomalu vytlačují dinosauři.
Spoustu věcí, které méně zruční rodiče musejí kupovat, si dokáže vyrobit sama. Kromě zmíněných jmenovek na dveřích je to třeba velký kapsář ze starých látek nad Liduščinou postelí, obrázkové dekorace z dřevotřísky nebo vlastní adventní kalendáře v podobě látkového čerta a princezny, na nichž byly díky knoflíkům a špendlíkům zavěšeny jednotlivé sáčky s dobrotami.
"Pro mě je taková práce odreagování. Člověk má větší radost, když si věci vyrobí, než když je koupí někde v obchodě," dodává.
Nuda nehrozí. V tomhle pokoji se obě děti vždy zabaví
Židle, která roste
Dětský pokoj zatím plní pouze roli herny. Budoucí školák Honzík už má nicméně vlastní židli, rostoucí, jak říkají rodiče, tedy nastavitelnou.
"Ještě to bude chtít nový psací stůl, aby byl taky výškově nastavitelný a měl sklopnou desku," má jasno Honzíkova matka. Když se Honzíka zeptáte, které místo v pokoji má nejradši, kupodivu ukáže právě na rostoucí židli, hupsne na ni a začne na kolenou skákat.
"To je i pérovací. Na tom se dá i skákat," říká. V dnešní době se vyrábějí opravdu odolné židle. Tím to však nekončí. "Chtěl bych malou trampolínu," přiznává chlapec.
V dětském pokoji jsou i malé klávesy, houpačka a žebřiny
Toho se ale jeho matka bojí: "Velkou trampolínu mají v létě na zahradě, do pokoje bych ji nedala, to už by mohlo být vážně o ústa." Neustoupila by ještě v jedné věci, kdyby děti chtěly do pokoje televizi nebo počítač.
"Nechci, aby se zavřely do pokoje a seděly jen u něj," vysvětluje. Zdá se, že Honzík a Liduška by se vzhledem ke svému temperamentu u televize spíš nudili. Jejich pokoj, tedy vlastně herna, kterou jim rodiče vytvořili, jim k zabavení prozatím bohatě stačí.
