Byt v domě na pražské Letné manželé získali díky náhodě. Po bydlení s terasou toužili celý život a teď už si ho užívají šestým rokem. Předtím bydleli ve stejném domě, ale v prvním patře, a to takřka dvacet let.
V roce 1980 hledali bydlení pro rodinu se dvěma dětmi a Michael Třeštík si pro sebe udělal studii, v níž hodnotil různé aspekty bydlení, například blízkost parku či dostupnost centra. Přišel na to, že ideální ulice k žití je Kostelní na Letné nebo Chopinova na Vinohradech.
Hlavní obytný prostor je koncipován v černobílé kombinaci
"Nakonec jsme náhodně přes inzeráty uskutečnili výměnu a nastěhovali se do tohoto domu," vypráví s úsměvem Helena Třeštíková. "Dnes jsme maximálně spokojeni a netoužíme po jiném bydlení, splnili jsme si svůj sen," dodávají svorně oba manželé.
Slunce nad hlavou
"Michael stopadesátimetrový byt v prvním patře domu sám heroicky přestavěl, bez pomoci zedníků. Za to ho velmi obdivuji," vzpomíná na první byt v domě režisérka Třeštíková. Její manžel ji hned doplňuje: "Celou dobu jsem ale cítil, že Helenka ve skrytu duše stejně touží po bytě s terasou. Vadilo jí, že nemá slunce přímo nad hlavou."
Obrazy a keramika se staly nedílnou součástí bytu
V roce 2004 se manželům naskytla příležitost koupit půdu a celou ji zrekonstruovat. Vzali si hypotéku, kterou chtěli splácet z pronájmu bytu. "Památkáři se ale předvedli. Chtěli například repliku secesního zábradlí na terasu před funkcionalistická okna, zachovat trámy, co by vedly do okenních otvorů a podobně. Nakonec se ani nepřišli podívat, jak to dopadlo," vzpomíná na rekonstrukci Michael.
V okamžiku, kdy se prorazila obrovská okna, která přinesla do místnosti světlo, rozhodli se manželé podkrovní byt vytvořit pro sebe na míru.
Ve vitrinách je vystavena historická keramika
Stavba a zařizování bytu se staly pro Michaela Třeštíka velkým koníčkem. Ještě větší však představuje sběratelství uměleckých děl, takže se nakonec ukázalo, že byt s úctyhodnými 240 m2 je pro dva lidi ideální.
Obě dospělé děti – syn a dcera – bydlí v témže domě, takže k rodičům už jen docházejí na návštěvu.
Pod nohama je vidět hlavní obytný prostor jako na dlani. Leckterý návštěvník však může okusit závratě...
Velké úsilí za to stálo
Hlavní obytný prostor s velkými okny a výhledem na celou Prahu byl zařízen jednoduše, dotvářejí jej hlavně obrazy a historická keramika. Jednotlivé celky jsou akcentovány i materiálovým řešením.
Podobu bytu navrhl Michael Třeštík. "Prostor jsme konstrukčně sjednotili. Celá půda se musela kompletně sanovat, " vypráví o začátcích rekonstrukce. Hlavní obytný prostor pojal jako jeden celek, který je členěný na jednotlivé, vzájemně propojené funkční zóny pro posezení, práci, stolování i sledování televize. V patře jsou dvě ložnice, pracovna, koupelny a sklad.
Pracovna Heleny Třeštíkové je zároveň střižnou
Black and white
Kdo znal původní podobu tehdy nijaké půdy, zůstal by po přestavbě stát na prahu, a to nejen s očima dokořán. Z půdy se stal kompaktní obytný prostor s kompletním využitím podlahové plochy. V celém bytě jsou položené parkety. Iluze podstatně většího prostoru není náhodná, přispělo k ní originální řešení interiérové části.
Celý prostor je především bílý a černý. Pro mnohé se tyto dvě "nebarvy" na výsluní udržují neustále, stejně jako třeba černobílá fotografie nebo film. I kuchyně je laděna jako černobílý film.
I v kuchyni najdete černobílou kombinaci
Bílá barva světlo odráží nejintenzivněji, proto vypadají bílé předměty či prostor ve světle velkoryse. Bílá mnohem více září, ale také oslňuje. Černá naopak veškeré světlo pohlcuje a vytváří dojem určité tajuplnosti a zároveň elegance.
"Celý prostor jsme zařídili nábytkem z Ikey včetně bílých pohovek, které stály čtyři a půl tisíce," tvrdí Michael. "Vlastně takřka všechen nábytek v bytě jsme pořídili za pár korun – od šatních skříní, přes police, židle i pohovky," a vypočítává prakticky produkci švédské firmy.
Na zakázku si manželé nechali vytvořit skleněné patro. Z této galerie je krásný pohled na celý impozantní obytný prostor.
I prostor nad schodištěm působí jako obrazová galerie
Jako v galerii
"Jsem sběratel, takže byt se samozřejmě musel přizpůsobit sbírkám, ale trochu i sbírky bytu. I v průběhu doby se to mění a pulzuje. Jak vidím prázdnou zeď, už na ni vymýšlím obraz, ale pak se mi zas po čisté bílé začne stýskat, takže obrazy všelijak převěšuji, aby někde přece jenom aspoň kus prázdné zdi zůstal," tvrdí Michael, který má v přízemí domu i obchod se starožitnostmi (eANTIK).
Při pohledu na dřevěné schodiště mezi patry tak máte dojem, že jste na výstavě. Michael jakožto vášnivý sběratel obrazů tuto výstavu pojmenoval podle vzniku maleb Od soumraku do úsvitu, což představuje dobu normalizace (1968-1989). Tento prostor někdy nazývá i Krajinou bez nebe...
V pracovně je unikátní stůl architekta Pavla Janáka
