Na návštěvě v bytě primátora Prahy, který zaplatila pojišťovna

  • 64
Stovky metrů čtverečních, řada uměleckých předmětů, umístění v historickém centru. Takové bydlení v Praze nenajdete. Primátorská rezidence v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí totiž zaujímá asi jednu pětinu celé budovy.

Doba se hodně změnila. Zatímco dnes firmy usilují o státní zakázky, za první republiky se české společnosti snažily prezentovat i jako sponzoři města a státu. Možná pak získaly také určité výhody, lobbing fungoval vždy, ale první vstřícný krok vycházel od nich.

A tak Pražská městská pojišťovna už v roce 1923 na zasedání dozorčí rady rozhodla, že věnuje městu Praze jako dar republice k jejímu 10. výročí založení knihovnu. A tak se také 25. října 1928 stalo. Datum nebylo náhodné, pojišťovna slavila totiž v roce 1928 šedesát let od svého založení.

Dar to byl vskutku impozantní: budova knihovny včetně primátorské rezidence na Mariánském náměstí dodnes slouží svému původnímu účelu. A co víc: interiéry ve stylu art deco ve dvou podlažích průčelního traktu, který rezidence zaujímá, patří u nás dodnes k nejkrásnějším a nejzachovalejším. Na výzdobě se podíleli tehdejší nejlepší umělci.

Budova Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze - první a druhé patro průčelního traktu zaujímá rezidence primátora.

Z primátorů v osmipokojovém bytě, jenž tvoří jen část rezidence, však bydlel pouze JUDr. Karel Baxa, během druhé světové války pak zcela neoprávněně náměstek primátora, nacista Josef Pfitzner. Ostatní, včetně současného Bohuslava Svobody, rezidenci využívají pro reprezentační účely a také pro ubytování oficiálních návštěv. K bytu, který je v patře nad reprezentačními salony, patří totiž i tři apartmá pro hosty.

Jiná doba, jiný mrav

Pražská městská pojišťovna nezadala zakázku náhodně, ale v regulérní soutěži, které se zúčastnili Pavel Janák, Antonín Ausobský, Bohumil Hypšman, Josef Sakař a František Roith. Všichni se hlásili do soutěže s cílem vyhrát. Jejich návrhy hodnotili čtyři renomovaní architekti (mimo jiné Josef Gočár) a pouze jeden zástupce pojišťovny a jeden za městskou radu.

Nakonec uspěl František Roith, žák profesora Otty Wagnera z vídeňské Akademie výtvarných umění. Zadavatel chtěl klasiku a tvůrce, který bude jak autorem projektu, tak i celé koncepce výzdoby a zařízení, aby vše vzájemně ladilo. Stavba se stala první postavenou účelovou knihovnou v republice, nakonec patřila i k nejmodernějším v Evropě.

Roith na místě dvou zbouraných budov navrhl rozměrný objekt s poměrně strohou fasádou z bílého travertinu. Na stavbě, která trvala tři roky (stavět se začalo v roce 1925), se pak podílely hned dvě firmy, společnost Václava Nekvasila a bratří Kavalírů. I jim patří velký podíl na kvalitě stavby.

Firma Václava Nekvasila náležela ve 20. a 30. letech k nejlepším stavebním podnikům, postavila v například vodárnu v Podolí či palác Koruna na Václavském náměstí i další dodnes známé a respektované stavby, dokonce také část vojenských bunkrů, jež měly chránit republiku.

Znaky nad falešnými krby - vlevo znak státu, vpravo Prahy. Jde o repliky, originály zničili Němci za 2. sv. války.

Ve stylu art deco

Rezidence primátora má shodnou adresu s knihovnou, ale vlastní, nenápadný vstup. Ve vstupní hale si můžete odložit a pak vystoupat po schodišti do prvního patra (lze využít také výtah s lavicemi v šachtě z chromovaného kovu a skla). V patře se návštěvník ocitne v reprezentačních a přijímacích místnostech.

Velký sál zdobí nejen nádherné původní lustry z Kamenického Šenova, ale také úžasná výmalba stropu, za jejímž návrhem byl profesor František Kysela, autor i ručně vázaných koberců, tapisérií, potahových látek a textilních tapet. Záclony a krajkové doplňky navrhla Emilie Paličková.

Nábytek zdobený dýhou z palisandru odpovídá stylu art deco, v němž František Roith celý interiér navrhl. Právě použité materiály podtrhují luxus reprezentačních místností: například v Hudebním salonu s klavírem značky Petrof září plátkovým zlatem zdobený strop nasvícený nepřímým osvětlením.

Okna nad fontánou vedou do přípravny.

Součástí rezidence v prvním patře je také zimní zahrada s fontánou, která spojuje Velký sál s jídelnou. Stěny jsou obložené bílým mramorem z Carrary, strop zdobí mozaikové pásy Františka Kysely. Fontánu tvoří jemně profilovaná stěna zdobená trojúhelníky horizontálně řazených misek. Voda po nich může stékat postupně dolů a vytvářet drobnou kaskádu. I sochy, dva alegorické ženské akty po stranách, jsou z bílého mramoru. Jejich autorem je Ladislav Beneš.

Popsat všechny jednotlivé solitéry či umělecká díla by ovšem znamenalo vytvořit dlouhý seznam. Po rekonstrukci v letech 1994 až 1995 je rezidence takřka ve stejném stavu, jako byla po dokončení. Zásluhu na tom má několik okolností a osobností. Třeba majordomus pan Jelínek, který se o rezidenci staral neuvěřitelných 43 let, od roku 1930 až do roku 1973.

"Vedl přesnou evidenci každého kusu inventáře, zaznamenával i jeho přesné umístění, případně přemístění. Jeho nezměrnou autoritu akceptovala i novodobá garnitura po roce 1948," vzpomíná v publikaci věnované rezidenci na svého předchůdce Václav Havlík, který ve funkci majordoma pracoval 27 let.

Obývací pokoj ve služebním bytě primátora

Rezidence měla štěstí dokonce i za války. Neoprávněně se do ní nastěhoval náměstek primátora Josef Pfitzner, vzděláním kunsthistorik, který se však k interiéru díky svému zájmu o umění choval citlivě. Nikoli však k lidem. Jako přesvědčený nacista byl po válce popraven.

Rezidence ve filmu

V Primátorské rezidenci točil Robert Sedláček pro Českou televizi záběry do nového filmu Všechna moc lidu Stalinovi. Ten je součástí osmidílného dramatického cyklu České století, který se věnuje klíčovým okamžikům československých dějin od roku 1918 do roku 1989.

"Jediné, co se za války zničilo, byly dva znaky ve Velkém recepčním sále, a to znak Prahy a Československa, ty nahradily říšské orlice. Dnes tu máme repliky původních znaků," vysvětluje současný majordomus Bohumil Váchal.

Už čtvrtým rokem pokračuje v tradici mužů, kteří se o rezidenci starají s pečlivostí, s jakou se jen těžko potkáte. Díky nim nedošlo ke ztrátě žádného kusu nábytku ani uměleckých předmětů: pokud se "znelíbily" právě vládnoucí garnituře, byly jen dočasně přemístěny na půdu objektu.

A tak rezidence přežila všechno, a to včetně "divokých večírků a soukromých dýchánků" po roce 1989, o nichž se zmiňuje v předmluvě Rezidence primátora Jan Kasl, 42. primátor hlavního města Prahy a architekt.

Pracovní stůl v jednom z apartmánů

Vnitřní schodiště spojuje byt primátora se služebním bytem ve 3. poschodí.

Ložnice jednoho z apartmánů - detail toaletního stolku

Byt luxusní, ale nepraktický

Zatímco v prvním patře jsou přijímací a reprezentační prostory, v druhém je osmipokojový byt primátora včetně pracovny, jídelny, kuřárny, hudebního salonu a tří apartmánů pro hosty. Přesto byt není pro bydlení nijak pohodlný, kuchyně (a pokoje pro služebnictvo) jsou totiž ještě o patro výše. Manželka prvního primátora Baxy to neřešila, měla 17 služebných, ale další rodiny si raději ponechaly vlastní byty.

V apartmánech došlo k některým úpravám, měnily se koupelny, prodlužovaly postele, přišly také nové matrace nebo dnes všudypřítomné stolky s televizory. Oficiální hosté tu pobývají rádi. "Hlavně večer je výhled na osvětlené fasády nádherný," upozorňuje Bohumil Váchal.

Pohled na prosklenou výtahovou šachtu

Stejně jako jeho předchůdci je pyšný na interiéry i jejich vybavení. Obrazy pocházejí od 35 českých a zahraničních malířů, nechybějí unikátní svítidla či dary jiných měst, zejména Paříže. Rezidence primátora bývá otevřená pro veřejnost zpravidla jen kolem 28. října, v době, kdy se slaví vznik samostatného státu. Jinak se zde však konají často oficiální akce, od křtu knih, vítání různých oficiálních návštěv až po různé konference.