Ateliér Borchardt & Partner představuje dvojice architektů - Edith Weiß-Borchardt a Jürgen Wisniewski. V Česku se zaměřují na rekonstrukce starých stodol, domů, které pamatují počátky minulého století i doby ještě vzdálenější.
Jejich projekty na jednu stranu mění staré domy tak, aby v nich našel příjemný život dnešní moderní a náročný člověk, ale zároveň zachovávají jejich historickou hodnotu.
Jaký přístup potřebují staré domy, jaká je práce německého architekta v České republice a zda se může v naší zemi i něčemu naučit, jsme se zeptali jednoho ze zmíněné dvojice, Jürgena Wisniewského.
Budova spořitelny, Lipsko
Střešní nástavba s výtahem, Mnichov
Kudy vede cesta úspěšných architektů z německého Mnichova do malé obce u severočeské České Lípy?
Nebyla to otázka náhlého rozhodnutí. Je to z velké části dílo náhody, a to nikoli jediné. Zpočátku jsme působili v Mnichově, po rozpadu východního bloku a otevření hranic jsme ale dostali významné zakázky v oblasti Lipska. Odtud byl do Čech už jen kousek.
Edith získala kontakt na jednoho ze svých někdejších spolužáků, působícího v České republice, který nás záhy přizval ke spolupráci na zdejších projektech. Kvůli pracovním povinnostem jsme v Čechách hledali jen víkendové bydlení, které se postupem času stalo naším stálým bydlištěm i profesním působištěm.
Zatímco na počátku představovala naše kancelář společnost, pro niž pracovalo sedm osm architektů a která navrhovala velké stavby, postupem času jsme omezovali práci na území Německa a zužovali počet spolupracovníků...
Jaká byla vaše první zakázka v Česku?
Navrhovali jsme pro summit NATO Kongresové centrum - sály, dekorace i funkční vybavení. Zúčastnili jsme se vypsané soutěže a vyhráli. Byla to zajímavá práce.
V Německu byla vaším velkým klientem společnost Sparkasse, projektovali jste kanceláře, sídliště. Dnes se "pipláte" se stodolou na malé české vsi. I to je dílem náhody?
Spíše výsledkem přirozeného vývoje. Po velkých projektech, a to v mnoha ohledech, jsme stále častěji vyhledávali možnost dělat více individuální architekturu, snažili jsme se dostat do soukromí lidí, míněno s nadsázkou. Jinak řečeno: hledali jsme osobní kontakt, především proto, že pro soukromého investora můžete dělat architekturu jinak, s větším nasazením a nápady...
Naplňuje nás to více. Ale nejsou to jen staré domy, ty vyčnívají spíše díky publikování v médiích. Za dobu svého působení v Čechách jsme pracovali na třech, možná pěti desítkách projektů na různých úrovních, i třeba jen přátelských.
Rodinný dům se zahradou, dřevostavba, střední Čechy
Nízkoenergetická dřevostavba, severní Čechy
V Německu jste takovou možnost neměli? Jaký je vůbec rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi v oblasti bydlení, pokud jej pociťujete?
Důležitou roli hrají náklady. V Německu je mají lidé peníze již delší dobu, mají jich dostatek. V oblasti architektury, tedy soukromé, to má jeden důležitý následek. Díky penězům mohli začít rekonstruovat a činili tak, bohužel nikoli vždy vhodným způsobem, slušně řečeno. Spoustu staveb tak nenávratně zničili.
V Čechách se peníze dostaly k lidem až mnohem později, takže je tu ještě stále spousta domů, které se kvůli nedostatku financí nezměnily nijak zásadně. Stále je s nimi možné pracovat, což bylo, je a bude pro architekta velmi zajímavé. Skvělé je, že si to lidé uvědomují a stojí o takové přestavby.
Interiér bytu v pavlačovém domě je zalitý světlem.
Vaše projekty jsou ke starým domům ohleduplné, nicméně je přece jen mění, a to často poměrně zásadně. Kde je ta zlatá střední cesta, jak modernizovat a neublížit?
Každý dům má svou historii, kterou nelze opomíjet a popírat. Musíte do nich vejít, dívat se, zjišťovat, co dům potřebuje. Pak zjistíte, co je lepší, zda dům zbourat a stavět nový, nebo rekonstruovat. Netajím se tím, že mne osobně často napadne jako první myšlenka všechno zbourat, tedy pokud nejde o památkově chráněný objekt. Ale pak začínám tvořit.
Vím jednak, že se musím oprostit od emocí, potřebuji k práci respekt ke starým věcem, ale nesmí to být bezdůvodná adorace všeho letitého. Vím také, že nejhezčí a nejzajímavější věci vznikají ze zdánlivě nerealizovatelných přání zákazníka. Když se na první pohled zdá, že tohle jednoduše nejde...
Z verandy vede vstup do sklepení pod někdejší stodolou.
Jak se rozhodujete, co zbourat a co zachovat, co přistavět?
Určité symbióze starého a nového jsme se díky mnoha projektům naučili tady v Čechách. Staré domy jsou obdivuhodné a práce předků nádherná, ale ne vždy nepřekonatelná. Respekt je třeba zachovávat jen k tomu, co si jej zaslouží. Neexistuje samozřejmě obecně platný zákon, rozhoduje také například kvalita stavby…
... a přání klienta, jak dodávají všichni architekti. Existuje pro vás typ zákazníka, kterého byste ale v každém případě odmítli?
Určitě takového, který má jasnou a neměnnou představu, který jen potřebuje, abychom ji převedli na papír.
Může se hoditPořiďte si vlastní dům a zařiďte si ho podle svých představ. Vybírejte na Reality.iDNES.cz. |
Nepotřebujete k práci papír?
Zpočátku opravdu ne. Naše práce je vývoj, na startu je všechno otevřené, představy obou stran se mění v průběhu a plány na papíře nosíme skutečně až po delší době. Pro nás není důležitý počet oken, ale to, zda má klient rád příval světla.
Reagujeme na osobní přání klienta a zároveň zohledňujeme i další okolnosti, krajinu, okolní zástavbu, orientaci slunce, potenciál domu jako takového. Naši práci bych přirovnal k řece, která teče, teče, až se zhmotní v konečnou pevnou a hmatatelnou skutečnost. Jsme zároveň funkcionalisté v tom smyslu, že naše domy musí fungovat. Tvar není na prvním místě, na tom je funkce.
Kovový nábytek doplnily starší kusy nábytku - letní domek z kozího chlívku
Ložnice není od obývací části oddělená dveřmi
Takže ideálem je zákazník bez představy?
To v žádném případě. Běžný člověk obvykle staví dům jen jednou za život, měl by proto vědět, co od něj očekává, a umět své představy formulovat. Na architektovi je vysvětlit mu, zda je jeho představa správná, realizovatelná při daných možnostech a omezeních, ale například i praktická pro budoucnost, zda bude mít smysl ještě za dvacet let.
Některé vaše domy se parametry blíží pasivnímu domu, ačkoli nepoužíváte tepelná čerpadla, solární panely apod. Nemáte rádi moderní technologie tohoto typu?
Dovolím si příměr. Rozdíl je podobný jako mezi termoskou a čajovou konvičkou, pod níž musíte udržovat plamínek. My volíme první cestu. A k ní moderní technologie typu tepelného čerpadla potřeba nejsou. Jsme zastánci názoru, že i ony stárnou, nejsou nejlevnější, ne vždy se vejdou do rozpočtu, vyžadují údržbu a také pro mnoho lidí je jejich ovládání příliš komplikované.
Obraz v pokoji sedmnáctiletého chlapce je jeho vlastním dílem. Rekonstrukce pavlačového bytu.
Jaký je váš názor na současné bydlení? Také se děsíte satelitních měst a uniformních novostaveb?
Je to opět stejné jako před lety v Německu. S přívalem peněz do společnosti explodovaly dobré i špatné věci. Odsoudit ty negativní je jednoduché, ale můj osobní přístup je takový, že se vždy nejdříve ohlížím na důvody jejich vzniku a ty akceptuji. Zde platí vztah příčina - důsledek. Věci zkrátka vypadají tak, jak mají vypadat. Nemohu říci, že architektura, třeba sídliště nebo kancelářská budova, je hezká nebo ošklivá, i když bych to tak třeba sám nenavrhl. Je třeba hodnotit stavby s ohledem na funkci. Pak možná řeknete, že pro tento účel je tento objekt "hezký".
Zeptám se jinak: jak poznám kvalitní architekturu?
Dnes nejsou hranice, jak, co a za kolik stavět. Měřítkem je pouze čas. Jen to dobré a hodnotné zůstane, zbytek se ztratí v historii. Cesta k dobré architektuře ale určitě nevede přes snahu vymykat se za každou cenu. Nevznikne nic dobrého, když vás žene kupředu touha být individuální za každou cenu, a to jak v případě architekta, tak klienta.
Ateliér Borchardt & PartnerDnes dvojčlenný tým představují architekti Edith Weiß-Borchardt a Jürgen Wisniewski, absolventi fakulty architektury v Mnichově. Od roku 1994 žijí a pracují v severních Čechách. |
Další zajímavé rozhovory a návštěvy najdete v časopise Domov.
