Rozhodnutí odstěhovat se z města nepřišlo ze dne na den, Radka se Zdeňkem o něm uvažovali skoro deset let. Vždycky měli rádi přírodu, ale podstatné bylo i to, že provoz a údržba velkého domu, který si postavili v devadesátých letech, byly čím dál dražší.
Původní stav: lesní parcela se vzrostlými borovicemi, rekreační chatka z padesátých let, v pozadí dílna pro kutila
Při hledání pozemku pro nový dům se soustředili na oblast severně od Prahy. Krajina Polabí s borovými lesy, kam se za první republiky jezdilo na letní byt, je mimo jiné ideální na procházky a výlety na kole. Když objevili inzerát na pozemek s rekreační chatkou, dlouho neváhali.
„Byl to výrazný nepoměr, rozlehlá lesní parcela a hodně malý dům. Úplně naopak oproti tomu, co se staví dnes, zbytečně velké domy na malých parcelách, což je špatně,“ komentuje Zdeněk.
Zpočátku to vypadalo, že vše se odehraje podle logického scénáře: odstraní se stará chatka z padesátých let a postaví se místo ní jednoduchý, ale komfortní dům. Pak manželé začali váhat a ve vzduchu se vznášela otázka: bourat, nebourat?
Laikovi, natož zkušenému architektovi jako je Zdeněk, bylo jasné, že rekonstrukce je vždycky náročnější.„Připravili jsme dva návrhy, přesto jsme šli těžší cestou. Uvědomili jsme si, že tahle malá chata má svůj půvab, navíc je tak dobře usazená na pozemku, že uvnitř dokonale fungují výhledy do všech stran,“ dodávají manželé.
Pracovalo se opatrně
Městský život manželům neschází, navíc je to autem do Prahy jen pár minut. Dostavělo se vloni a přístavbou se prostor k bydlení zvětšil na 70 m2, do nichž se vešel byt 3+kk. Kromě toho se povedlo pohledově dobře propojit staré s novým.
„Snažili jsme se maximálně repasovat. Šli jsme do toho citlivě, jako když restaurujete starý obraz. Tvar jsme neměnili, zůstalo nosné komůrkové zdivo z pálených cihel plněných škvárou. Přístavba je z cihel Porotherm a zateplená, fasádu jsme obložili hladkými cementovláknitými deskami. Nějakou dobu jsme řešili také umístění garáže na pozemku. Nechtěli jsme ji jako většina stavebníků lepit sousedovi na plot,“ přibližuje Zdeněk.
Výhodu podle manželů představuje zdejší písčitá půda. Dům je dobře izolovaný a spodní stavba dýchá. „Máme dokonce sklípek, který jsme ještě rozšířili. Nahoře jsme se tím pádem obešli bez spíže a komory,“ oceňuje Radka.
Do obývacího pokoje se vešly kuchyň s pracovním ostrůvkem a jídelní kout. Hlavním zdrojem tepla jsou akumulační betonová kamna. Původní trámy nechali majitelé obložit, aby ladily k minimalistickému konceptu.
Manželům bylo jasné, že se musejí zaměřit na úložné prostory. Paradoxně jich tu mají víc než v předešlém domově. Důležitým parametrem návrhu bylo světlo.
„V šatně máme velké okno a vstupní dveře jsme k údivu některých návštěv nechali prosklené. Díky tomu ale nemusíme tolik svítit,“ připomíná Zdeněk. V místě napojení chaty a přístavby vznikl výklenek bez oken neboli alkovna. Není to tmavá kobka, ale dostatečně osvětlená pracovna. Stačilo pořídit dva světlovody.
Zachráněná proti proudu
Genia loci připomíná pár prvků, které prošly repasí. Například dřevěné podlahy nebo dveře s replikami mosazného kování. Stropní trámy jsou původní. Aby ladily k minimalisticky zařízenému interiéru, bylo potřeba k nim přidat bíle natřené obložky.
Nepovedlo se zachránit terazzo, které se drolilo, nahradila ho velkoformátová dlažba. „Okna jsou nová v hliníkových rámech. Nám se tím otevřel výhled, psům to umožnilo vykonávat strážní službu,“ komentuje s úsměvem Zdeněk. Tepelnou pohodu zajišťují akumulační kamna, elektrické přímotopy využívající noční proud, v koupelně a předsíni je nainstalované podlahové vytápění.
Ve společenské místnosti zůstalo pár stop po minulosti, kupříkladu původní svařovaná ocelová konstrukce.
Bývalou dílnu proměnily velké plochy oken a modřínový obklad s lazurou k nepoznání.
Předešlý majitel byl náruživý kutil a na parcele postavil dílnu z tehdy dostupných materiálů, vznikla svařovaná ocelová konstrukce vyplněná betonovými dílci, plechová vrata, na střeše eternit.
Manželé nedali na rady kamarádů, kteří doporučovali zbourání. „Někdy se komplikovanější řešení vyplatí. Hlídali jsme detaily, kupříkladu spojení prken v rozích na pokos. Hráli jsme si s interiérem a atmosférou, pořídili jsme lampy, které kdysi svítily na zimním stadionu. Atypická fasáda se povedla spíš náhodou. První nátěr byl moc černý, takže jsem všechno přebrousil a koupil novou lazuru,“ připomíná Zdeněk.
Bývalá dílna slouží jako společenská místnost, v níž se stoluje, je útočištěm před deštěm, když se venku griluje. „Návštěvám se odsud nechce, někdy nenápadně koukáme na hodinky,“ dodávají pobaveně manželé.
Hra na schovávanou
Na otázku, jestli bylo těžké zbavit se věcí, manželé odpovídají: „V bývalém domě zůstal vestavěný nábytek, zbytek věcí si vzal syn nebo rodina. Je neuvěřitelné, kolik toho člověk nashromáždí. Třídili jsme přes rok, ale výsledek je osvobozující,“ pochvalují si.
Oběma se líbí tvorba anglického architekta Johna Pawsona, jež spojuje minimalismus a japonský styl. O zařízení bytu se postarala Radka. Je vystudovaná japanoložka a dnes se věnuje rovněž návrhům interiérů. Zemi vycházejícího slunce má ráda, blízký jí je tamní životní styl.
Spojovací krček mezi starou a novou částí využili majitelé pro umístění pračky i sušičky.
Jako nové vypadá křesílko, které tu zůstalo po předešlém majiteli. Truhlář a čalouník z něj udělali designový kousek.
„V Japonsku se hned po použití všechno uklízí. Spí se na skládacích futonech, schovává se nábytek i po jídle. Prostor zůstává volný, uklidňující,“ vysvětluje Radka, která se ráda inspiruje i na „severu“.
Používá bílou a šedou, dřevo a skandinávský design. V domě nejsou závěsy, zakryly by rámované výhledy do krajiny. V koupelně je místo obkladů a dlažby použitá stěrka, určitou strohost otepluje umyvadlová skříňka z jilmu. Kuchyň s ostrůvkem vyrobil truhlář. Radka si prosadila, že stěna nad dřezem je jen vymalovaná bez obkladu.
„Zahrada byla dobře založená, nechali jsme si skleník. Máme tu také menší zahrádku, na níž pěstujeme kromě salátů, rajčat, jahod i tradiční japonské bylinky. Z bobulovin mají pak užitek především naši opeření přátelé,“ uzavírá Zdeněk.
