V neblahých letech socialistické éry byli do domu nastěhováni nájemníci a rodina, jíž dům patřil, se tísnila jen v jednom z jeho bytů. Po revoluci si členové rodiny kupovali dům prakticky podruhé, protože bylo třeba uživatele bytů vyplatit. Dnes tu opět žije svorně celá rodina.
Jana Horníka k místu váže silné citové pouto, proto se rozhodl zůstat zde, ale osamostatnit se. Po dokončení studií vytvořil z bývalého skladu v polosuterénu domu fotoateliér a postupně zde budoval také své soukromé zázemí.
Vznikl tu tak atraktivní a velmi osobitý mezonetový byt o výměře asi osmdesát metrů čtverečních. Při rekonstrukci se majitel snažil prostor citlivě očistit od všech nahromaděných nánosů a maximálně zachovat vše původní.
Z důvodu estetického, ale i praktického částečně obnažil cihlové stěny, aby lépe čelily vlhkosti.
Příběh Jana Horníka tak trochu připomíná přísloví: nouze naučila Dalibora housti. Nejen proto, že zobytnil technické užitkové místnosti suterénu domu, ale také proto, že si nábytek, který se mu líbil a nemohl si jej s ohledem na cenu dovolit, vyrobil sám. A naučil se to skvěle! Postupně si hodlá svůj domov vybavit výhradně nábytkem vlastní výroby.
Kovářova kobyla nechodí bosa
O uspořádání interiéru měl Jan vcelku jasnou představu už od počátku rekonstrukce, ovšem s jeho vybavením to bylo složitější. Zpočátku tady žil obklopen běžným a cenově dostupným nábytkem značky IKEA, ale necítil se dobře. Později ovlivněn stylem interiérů a nábytkem, který zhlédl na svých cestách, se stále více přikláněl k zařizovacím předmětům typickým pro jihovýchodní Asii.
Vybrat si z nabídky antiku nebylo těžké, ovšem cenově se nábytek pohyboval mimo Janovy možnosti.
Dlouho chodil obdivovat jeden šifonér, který si zamiloval a detailně zkoumal, až se nakonec rozhodl vyrobit si jej sám.
Dílo se mu podařilo a v důsledku odstartovalo jeho zakázkovou výrobu nábytku. Pokračoval stolkem, ten se mu ale k šifonéru nehodil, proto jej prostřednictvím Fleru prodal. A to se opakovalo ještě jednou.
Zjistil, že je o jeho zboží zájem, a začal jej vyrábět na zakázku. Postupně si i sobě domů zhotovil další komody, stoly, lůžko, věšák a svítidla. Jeho interiér dnes zdobí mnoho předmětů vydražených na Aukru, ale i staré rodinné dědictví a drobnosti přivezené z cest, například Buddhové, jeden z Kambodže a druhý z Bangkoku. Etno nábytek rád kombinuje s industriálními prvky v podobě starých továrních lamp či hodin.
Do kuchyňské sestavy zhotovené z lakované oceli v kombinaci s bukovým dřevem je zasazen keramický dřez. Klasickou zářivku osvětlující pracovní pult nahradila replika Edisonovy žárovky, kterou si majitel nechal poslat až z Číny. Deska pracovního ostrůvku s varnou deskou a barový pult v jednom jsou zhotoveny z exotické dřeviny hevea. Doplňují jej židličky, jejichž sedací plochu výhledově nahradí staré kovové sedáky z traktoru.
Jan Horník (31 let) |