„Byt je v 7. patře v docela složité poloze, má dost komplikovaný obvod půdorysu a složité členění. Přitom jej tvoří pouze dva pokoje, poměrně rozlehlý obývací pokoj s kuchyňským koutem, jehož rozloha činí přes 50 metrů čtverečních a k tomu malou ložnici,“ popisuje architekt Jaromír Sedlák ze studia A Plus.
K bytu patří také terasa, koupelna, samostatné WC, malá předsíň a komora. Pro nového majitele, který zde momentálně bydlí sám, tak prostor bohatě stačí.
Zařízení bytu tvoří převážně nábytek z období 18. a 19. století, pouze kuchyň je ryze moderní.
Největší problém při rekonstrukci představovaly praskající stěny. Ty předchozímu majiteli, který do Brna jezdil pouze na obchodní jednání a byt používal k přechodnému bydlení místo hotelu, nevadily. Stejně jako laminátová podlaha a nudná koupelna.
Když se však jeho ekonomická a obchodní situace změnila, rozhodl se byt prodat.
„Museli jsme vyřešit poměrně nepříjemný technický problém, veškeré příčky a stěny v bytě byly silně popraskané, a to takovým způsobem, že nešlo stěny jen běžným způsobem zatmelit a vymalovat. Celá budova je totiž založena na poměrně měkkém podloží poblíž bývalého potoka Ponávka. Proto se celý rozsáhlý železobetonový monolitický skelet určitým způsobem nepatrně hýbe. Jde sice o pouhé milimetry a železobeton se tomu bez potíží přizpůsobí, avšak stěny vyzděné z křehkého plynosilikátu zkrátka praskají,“ vysvětluje architekt Sedlák.
Praskání se v domě neustále opakuje: když se trhliny opraví, zatmelí a zatřou barvou, objeví se za rok či za dva znovu. A tak stále dokola. Protože je byt právě ve spojnici dvou částí budovy, o praskliny v něm nouze nebyla. Řešením se tak staly předstěny ze sádrokartonu.
Sádrokarton a benátský štuk
Architekt Sedlák se rozhodl všechny kritické stěny obložit sádrokartonem tak, aby předstěna nebyla pevně spojena se stropem ani podlahou. „U stropu jsem nechal udělat zapuštěné hliníkové lišty, které umožní drobný pohyb a zabrání viditelným prasklinám,“ vysvětluje Jaromír Sedlák.
Jenže co s koupelnou? Velkofomátové obklady, ale i klasické rozměry by praskaly. Původní obklady se tak musely vybourat a stěny srovnat lepidlem s vloženou síťovinou.
„Pro jistotu jsem jako nový obklad zvolil drobnou skleněnou mozaiku s poněkud ́maskovacím ́ vzorem, který snese drobné trhlinky mnohem lépe než velké obkladačky, které prasknou jednoduše uprostřed,“ objasňuje architekt Sedlák.
Povrchová úprava stěn pomocí benátského štuku byla zvolena proto, aby se interiér co nejlépe propojil se starožitným nábytkem.
Také stěny nedostaly běžnou výmalbu, ale benátský štuk. Tedy ruční povrchovou úpravou, kdy se na sebe nanáší dvě vrstvy mírně odlišné sádrové probarvené pasty přes sebe pomocí špachtle nebo hladítka.
„Struktura ručního provedení tak zůstává přiznaná. Nakonec se povrch ručně několikrát leští přípravkem na bázi včelího vosku. Tato povrchová úprava stěn byla zvolena i proto, aby se interiér bytu co nejlépe propojil se starožitným nábytkem,“ vysvětluje autor rekonstrukce.
Neutrální barvy
Nově instalovaná dřevěná podlaha je třívrstvá, nášlapnou vrstvu tvoří mořené dubové dřevo v šedohnědém odstínu. Barevnost sice zdůrazňuje strukturu dřeva, ale zároveň barva zůstává neutrální. Působí tak, jako by dřevo mělo už jistou patinu stáří.
Tuto kombinaci barev podlahy a stěn doplňují hedvábné závěsy v jemném šedém odstínu, který zároveň nabízí béžové odlesky. Použité hedvábí je sice mírně lesklé, avšak ve struktuře látky jsou drobné uzlíčky, které dávají tkanině přirozenou a nenápadnou strukturu podobnou úpravě stěn.
Kuchyňská linka je záměrně moderní, v lesklém bílém a šedém laku. Jako pracovní deska byl použitý umělý kámen v černém odstínu, do kterého je vestavěna černá varná deska i černý fragranitový dřez.
Moderní i starožitné
Kuchyňská linka byla vyrobena na míru, čelní plochy dvířek jsou v lesklém šedém a bílém laku. Na pracovní desku použil architekt umělý kámen v černé barvě, černé je i sklo varné desky stejně jako fragranitový dřez.
Černá, šedá a bílá jsou doplněny barevným lakovaným sklem nalepeným na stěně mezi pracovní deskou a horními skříňkami. Barvu skla zvolil Jaromír Sedlák ve shodném odstínu s barvou benátského štuku na stěnách.
Hlavní obytný prostor odděluje od předsíně skleněná příčka z leptaného skla s dveřmi na celou výšku. Leptané sklo má charakteristický zelenkavý odstín, který doplňuje jemnou přírodní barevnost celého interiéru.
Té odpovídá i moderní ručně tkaný světlý koberec v béžovém odstínu ze směsi vlny a hedvábí. Jedinou výraznou barvu do interiéru vnáší červené stínítko lampy italského výrobce Luceplan. Ostatní svítidla jsou maximálně decentní a nenápadná.
Drobná skleněná mozaika s "maskovacím" vzorem byla zvolena s ohledem na praskající stěny.
A proč tato neutrální přírodní barevná škála? Dává totiž nejlépe vyniknout zařízení bytu, které tvoří (na dnešní dobu hodně netradičně) převážně nábytek z období 18. a 19. století.
Základ sbírky představují tři solitéry: knihovna, konferenční stolek a sekretář, které majitel bytu zdědil po svém otci, ve vlastnictví rodiny jsou již od 30. let minulého století.
Ostatní mobiliář je výsledkem trpělivého vytrvalého rozšiřování sbírky během posledních patnácti let. Ačkoliv jde o nábytek z různých období a slohů, například rokoka, empíru či biedermeieru, výsledná kombinace působí příjemným a sladěným dojmem.
Dubová podlaha, béžové stěny a závěsů nechávají navíc vyniknout strukturám starých dřev různých druhů i tvarům starého nábytku.
