Věhlasnou stavbu Bílé věže, kterou v roce 1968 dokončila kancelář slavného španělského architekta Francisca Javiera Sáenz de Oiza, milují tisíce Španělů. Projekt financoval stavitel a mecenáš moderního umění Juan Huarte.
Přál si moderní budovu, jež nebude mít obdoby a nadiktuje všem ostatním, jakým směrem se má architektura ubírat.
Rekonstrukce bytu |
Sáenz de Oiza odevzdal investorovi dokonale organickou a promyšlenou stavbu. Hlavní inspirací mu byla příroda, stabilní a přesto proměnlivé kmeny a koruny stromů, mohutnost železobetonové konstrukce věží zase odkazovala k umu a dravé dynamice vývoje na poli technologií.
Kruhové balkony obepínají celý obvod domu, šedi betonu konkurují jemné dřevěné rolety. Z původního projektu, který zahrnoval dva sousedící a téměř identické věžáky, se ale kvůli všem průvodním komplikacím nakonec podařilo zrealizovat pouze jednu budovu. Originální název Bílé věže (Torres Blancas) přesto zůstal.
Sedmdesát metrů vysoká stavba si zahrála v mnoha filmech. Nejznámější je pět let starý film režiséra Jima Jarmusche s Billem Murrayem v hlavní roli, nazvaný Hranice ovládání.
V posledních letech se zvedla vlna zájmu o tuto madridskou dominantu a k dobrému tónu patří ji alespoň navštívit. Obyvatelé domu mají na střeše společnou komunitní zahradu a bazén. Střešní terasa je proslulá skvělými večírky.
Přesně tak to zamýšlel i samotný autor. V posledním jednadvacátém patře navrhl restauraci, ze které by se jídlo roznášelo nejen ke stolům na střeše, ale i do jednotlivých bytů. Plánovaná rozloha jednoho apartmánu byla 400 metrů čtverečních.
Věhlasnou stavbu, kterou v roce 1968 dokončilo architektonická kancelář jednoho z nejvýznamnějších španělských architektů minulého století, Francisca Javiera Sáenz de Oiza, milují tisíce Španělů.
Ekonomické aspekty ale původní vizí dramaticky zahýbaly: z restaurace se po dlouhých letech dotovaného provozu staly v roce 1985 kanceláře a z velkorysého ráje obřích bytů menší jednotky po devadesáti metrech čtverečních.
K jednomu z těchto bytů se dostala v roce 2011 i mladá portorikánská rodina. Oslovili svého krajana, v Madridu usídleného architekta Héctora Ruiz-Velázqueze, aby jim pomohl s generální přestavbou.
Héctor Ruiz-Velázquez má s retro zakázkami letité zkušenosti. Vždy se snaží zachovat ducha doby, ovšem s použitím moderních technologií. Architekt si díky svému světovému věhlasu získal příznivce i mezi arabskými šejky a v posledních letech otevřel druhou pobočku své kanceláře v Dubaji.
Základním mottem, které si architekt s majiteli stanovil hned na začátku, byl absolutní respekt ke stavbě, dnes již historickému klenotu. Atypický půdorys zůstal zachován, byl by hřích ho měnit. „Snažil jsem se za každou cenu pracovat tak, aby zůstala uchována původní pečeť díla Francisca Javiera Sáenz de Oiza,“ vysvětluje Héctor Ruiz-Velázquez v průvodních tiskových materiálech.
Židle a stůl v jídelním koutě navrhl designér Eero Saarinen v roce 1957 pro Knoll a do bytu je dodala firma Vitra.
Byt si tak uchoval osvědčenou dispozici: na hlavní obytný prostor s kuchyní, jídelnou a obývacím pokojem navazují chodby s knihovnami a dostatkem úložných prostor, dvěma dětskými pokoji, ložnicí rodičů, šatnou a dvěma koupelnami.
Křivky stěn a pokojů si ale vyžádaly nábytek na míru. Výběr vybavení včetně barevnosti interiéru se odvíjel od stylizace do retro nálady padesátých let minulého století, atmosféry, ve které se celý projekt věží v Madridu rodil. Základní myšlenkou Ruiz-Velázqueze bylo, aby se z bytu stala zároveň pocta geniálnímu autorovi domu.
Betonovou šeď, bílé stěny a ostře červenou podlahovou krytinu, kterou dodala firma Saloni, doplňují dubové obklady stěn. Harmonii kuchyňské linky i vybavení koupelen dotváří ultratenké keramické desky Techlam od španělského výrobce dlažeb a obkladů Levantina, se kterými Ruiz-Velázquez dlouhodobě spolupracuje. Židle a stůl v jídelním koutě navrhl designér Eero Saarinen v roce 1957 pro Knoll a do bytu je dodala firma Vitra.
