Proti hluku lze bojovat

- Při rekonstrukcích domů se někdy stane, že se úplně změní dispozice domu tak, že se vedle ložnice ocitne koupelna. Pokud jsou nové rozvody umístěné do stěny sousedící s hlavou postelí, je o zábavu postaráno. Každé časné ranní mytí či noční sprchování je pro okolní spáče peklem.

Hluk se totiž tvoří vířením vody ve vodovodních trubkách i odpadech, obecně platí, že každá prudká změna v průřezech trubek vyvolá vír a tím i hluk. Každý si určitě vzpomíná na táhlé vytí starých litinových kohoutků. Hlučnější mohou být i nekvalitně opracované (a proto i podezřele levné) vodovodní baterie. Hlasité bublání a klokotání vydávají i odpady, pokud je nebezpečí, že se tyto zvuky budou příliš přenášet do konstrukce domu, měl by architekt předepsat odpružené uchycení trubek.
Aby se předešlo zhoršení sousedských vztahů, je většinou výhodnější v podobných případech použít takzvaných instalačních stěn, kdy se vodovodní trubky a odpady nezasekávají do stěny. (Místo klasických trubek se dnes samozřejmě používají plastové rozvody, jejichž životnost je odhadována na 50 let.) Na systém kovových profilů se upevní veškeré rozvody, případně i vana či vanička sprchovacího koutu, konstrukce se opláští sádrokartonem a obloží kachlíky. Nakonec se na šrouby zavěsí mísy, bidety či umyvadla.
Ideální řešení s použitím klasických materiálů spočívá v tom, že se před „kritickou“ společnou stěnou vyzdí další příčka a vzniklá mezera se vyplní izolací například z minerálních vláken. Tato stěna by měla být hodně hmotná, aby tlumila hluk, tedy alespoň „patnáctka“. Do této příčky se pak zasekají rozvody vody, ať už běžným způsobem, nebo pomocí speciálních vestavěných instalačních systémů.