Jak se rozjíždí byznys v Asii a na Blízkém východě? Měli jste nějakého spřáteleného šejka?
V Asii jsem předtím osm let žil a pracoval pro Preciosu, založil jsem jejich asijskou pobočku na svítidla. Po šesti letech jsem se staral o prodej celosvětově. Pak jsem pochopil, že to pro mě dál nemá v Preciose smysl, a protože v Asii bylo nejvíce obchodních příležitostí a i manželce se v Hongkongu líbilo, založil jsem tam Lasvit.
Co konkrétně v Preciose nemělo smysl?
Řeknu to, co nikomu neublíží. Já jsem Preciose za spoustu věcí vděčný, naučil jsem se tam hodně o řemesle a o řízení lidí, i to, jak se to nemá dělat. Ale každá firma má určitá omezení. U nás to je určitě kapitál, ani nemáme 300 let starou značku, což je v našem byznysu handicap. Preciosa má omezení jiné. Vznikla v roce 1948 násilným sloučením spousty malých firmiček, a tím to bylo stále načichlé. Chtěl jsem tam zůstat celý život, ale už bych se jen trápil a možná by se mnou ani nebyli spokojeni.
Lasvit a jejich svítidla |
V každé práci ale dospějete k té hranici, kdy se musíte podvolit, nebo odejít. Kde jste našel sílu jít?
Vždycky je to více důvodů. Finální impulz byl ten, že jsem se jako šéf zahraničních aktivit měl vrátit do Česka, do centrály, za podmínek, které byly pro mě nepřijatelné. Jedno ráno jsem to uviděl úplně jasně.
Pochopil jsem, že už tam dále pracovat nemůžu. Bylo to riziko, ale naštěstí nám do začátku půjčil nějaké peníze portugalský spolužák ze studií. Jiný spolužák měl zase známé v Hongkongu. Jeho kamarád tam renovoval luxusní hotel a potřeboval krásné moderní lustry, tak mě s jeho přímluvou oslovil jako firmu, která byla asi dva dny stará. Vizitky, které udělala sestřenice grafička a designérka, jsme dostali dva dny před prezentací.
Kolik vás bylo?
V prvních dnech jsme byli jen tři: sestřenice, její muž a já. Když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Dělat osm lustrů o průměru tři metry s týmem, který neexistoval? Nevznikli jsme jako fabrika v Česku postavená za dotace, která pak zjistí, že nemá odbyt. My jsme nejprve vybudovali vlastní designové a konstrukční oddělení a obchodní síť - Hongkong, Singapur, Šanghaj, Dubaj - a s tím kupovali nebo stavěli výrobní závody na sklo, kov a elektro.
Kdo je Leon Jakimič (38) Rodák z Liberce, jehož předci pocházeli Srbska, žije v Hongkongu. Firmu Lasvit, jejíž název spojuje slova láska a svit, založil v roce 2007 poté, co odešel z Preciosy. Vloni už dosáhla takřka miliardového obratu. Prodává skleněné lustry, plastiky a stěny pro bohaté šejky, kasina, velké hotely jako Shangri-La nebo Hyatt, osvětlila i dubajské metro. Mají kanceláře v Singapuru, Dubaji, Moskvě, Miláně či v Londýně, kde otevřou obchod ve slavném Harrods. Sklo vyrábí v Novém Boru, mají podíl i ve sklárně Ajeto. V Mladé Boleslavi koupili firmu Bos na historické lustry. |
Jak jste se dostal k dalším projektům?
Klíčové je získat v daném regionu první projekt. Číňany nezajímá, co jste udělali v Rusku, ale v Číně. Totéž v Hongkongu, Dubaji. Náš druhý projekt byl v Macau, MGM Grand Casino. Pak se to nabaluje jako sněhová koule a najednou člověk nestíhá.
Proč sídlíte v Hongkongu? Kvůli daním?
Sídlo máme v Česku, v Praze a v Novém Boru, kde také zaměstnáváme nejvíce lidí, ale v Hongkongu je naše největší obchodní kancelář a sídlo holdingu. Je to primárně proto, že tam už 14 let bydlím a v Asii děláme nejvíce obchodu. Hongkong není žádný daňový ráj, daň ze zisku je tam pro firmy 16,5 procenta, takže to určitě nebylo hlavním důvodem.
Pracujete hlavně pro milionáře?
Na můj vkus pořád moc děláme luxusní hotely, já bych se rád více pustil do rezidenčních a netypických projektů, jako bylo třeba dubajské metro. Nemusí to být vůbec díla za miliony. Máme například spoustu unikátních kolekcí svítidel.
Znáte se osobně s některými bohatými rodinami?
Ano. Znám se například s rodinou Kuoků, majitelů hotelového řetězce Šangri-la.
Vídáte se, chodíte na večeře?
V bohatých asijských rodinách jsou určité hranice pro nečleny rodiny, jak pro manažery, tak pro dodavatele. Jsou to profíci, snaží se držet byznys a přátelské vazby v rovnováze. Na oběd jdeme, ale že bychom si něco dali u baru, to ne. Asi je to správně. Jsou vyškolení zakladatelem firmy Robertem Kuokem, kterému už je 90 let a stále má na firmu a rodinu silný vliv.
Co děláte ve firmě vy sám?
Prvních šest let jsem kombinoval operativní a strategické věci, od letošního roku jsme se rozhodli firmu více zprofesionalizovat. Ustanovil jsem generálního ředitele Miroslava Patku, který sídlí v Novém Boru, a já jsem nově prezident firmy. Starám se o strategii, firemní kulturu a zásadní rozhodnutí, také o rozvoj byznysu s lidmi, jako je architekt Daniel Libeskind, se kterým máme rozjednaných spoustu projektů. Hotová pecka je letošní benátské architektonické bienále. Největší bude Benátský pavilon a do něj nás Libeskind, který je jeho kurátorem, přizval jako partnera pro sklo.
Jak odporovat šejkovi?Dostali jsme projekt a skoro i zálohu na lustry do dvou stanic dubajského metra inspirovaných ohněm a vodou. Ale najednou se naše designérka "šprajcla", že to nejde, protože voda nemůže mít hranaté tvary. Ale šejk už to schválil! |
To je ironie. Itálii jsme kdysi vzali prvenství v křišťálu, načež se tam česká firma vrátí jako symbol jejich úpadku.
Přesně. V 18. století začaly Čechy ve skle nad Itálií dominovat. A teď se nám - nechci, aby to znělo pyšně - podařil husarský kousek být hlavním partnerem v benátském pavilonu, v centru Murana, historicky nejznámějším středisku světového sklářství. Benátský starosta je překvapivě nad věcí, vzal účast české firmy pozitivně.
Pracujete na Blízkém východě, v Asii, pro šejky či miliardáře. Mají úplně jiný vkus. Máte sílu jim odmítnout kýč?
Bereme v potaz kulturní odlišnosti, ale nikdy nejdeme do kýče. Vysvětlíme jim, proč dělají s Lasvitem. Protože něco vyrobíme levně a jak to chtějí oni, nebo proto, že chtějí něco kvalitního a nechají si poradit? Klient má pochopit, že nejsme jen nějaký dodavatel, ale partner. Ale někdy neposlouchají nebo se nedostaneme k tomu, kdo rozhoduje, a tím riskujeme, že přijdeme o projekt jako v případě dubajského metra.
O ten jste ale nepřišli.
Dostali jsme projekt a skoro i zálohu na lustry do dvou stanic inspirovaných ohněm a vodou. Ale najednou se naše designérka Jitka Kamencová Skuhravá "šprajcla", že to dělat nebude, protože voda nemůže mít hranaté tvary. Ale oni nám dali hotový výkres s hranatými formami a o projektu už rozhodl šejk. Co když náš názor pochopí jako vzkaz, že nemá vkus, dá nás na černou listinu a do smrti v Dubaji nezískáme žádný projekt? V té době jsme byli dva roky stará firma. Ale šli jsme do rizika, chtěli jsme nějak elegantně říct, že to, co mají, je v pořádku, ale že jsme schopni to udělat lepší a za stejné peníze, když nám dají šanci. A dali. Lustry vypadají jako medúzy a měří 4 × 4 metry. Na lustry v dubajském metru se podívejte zde.
Vídáte se i s šejky?
My se bavíme s lidmi o jedno až dvě patra níže. Potíž je, že nikdy nevíte, jak vše doputuje k šejkovi.
Díky tenisu vyjel do světaLeon Jakimič si rád zahraje tenis. Ostatně díky sportovnímu stipendiu se kdysi dostal na bakalářská studia do USA. Po návratu pracoval jako obchodník pro výrobce lustrů Preciosa v Asii, kde vystudoval MBA. "Rád studuji i historii a věnuji se rodině," říká otec dvou synů a dvou dcer. Doma je nutí mluvit česky a kvůli nim se chce vrátit do Liberce. "V Hongkongu nejste ani Číňan, ani Čech, a člověk by měl mít nějaké kořeny. Hongkong můžete mít rád, ale milovat to tam nedokážu," říká. |
Máte nějaké vysvětlení, proč ve východních kulturách tak milují okázalost, lesk a třpyt, v Číně třeba růžová světýlka?
Oni vždycky říkají, že to chtějí "bling bling". Já už jsem na to slovo alergický. Co se třpytí, to je luxusní, zatímco v Itálii je luxus hotel v polozříceném hradu z 9. století. Pro lidi z Pekingu je luxusem i čistý vzduch. Pro lidi z vesnice je luxus mrakodrap nebo kasino, což je pro mě nejhorší místo na světě.
Co je pro vás luxus?
Pro mě je luxus zajet si do Jizerských hor na běžky v osm ráno v čerstvé stopě, v tichu. Ale největší luxus je čas a láska. Ta se nedá koupit, ta opravdová.
Studoval jste v Americe i v Hongkongu, ale čím vás do světa vybavilo Liberecko?
Můj prastrýc byl brusič skla v Desné a rodiče pracovali ve Skloexportu. Dodnes je tam obrovská síla, spousty malých firmiček, o kterých se moc neví, ale které i my využíváme nebo spoluvlastníme. Co je Silicon Valley pro nové technologie, to Liberecko, Jablonecko a Českolipsko pro řemeslo skla a bižuterie. Na rozdíl od Murana, kde skláři dožívají a jsou tam spíše pro turisty, tady jsou ještě tři střední sklářské školy.
Těžíte ze spojení pověstné německé preciznosti a slovanské schopnosti improvizovat?
To je dokonce naše firemní krédo - Bohemian Perfection - bohémská preciznost. Uvnitř jedné firmy se to hrozně těžko kombinuje, ale když se to zvládne, dotknete se maxima. Je to pořád chození na hraně a člověk přitom musí být psycholog, to je moje další role (smích). Je to slovanská improvizační schopnost a kreativita kombinovaná s německou odpovědností a cílevědomostí. Ale to není jen Lasvit, to je celé Česko.
