Obecně platí, že tělo při přechodech rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou pět stupňů Celsia toleruje. Takový požadavek ovšem nebývá snadné dodržet.
Typickým příkladem jsou třeba klimatizovaná auta. Tam sice odborníci radí udržovat vnitřní teplotu jen o zmíněných pět stupňů nižší, než je teplota venkovní, ale málokdo se tím řídí. Při delších cestách experti doporučují auto postupně vychladit a pak, když se začne blížit k cíli, zase teplotu pozvolna zvyšovat. To však řidiči obvykle nedodržují.
V klimatizované místnosti bývá jiný problém, proudění studeného vzduchu. Člověk se totiž stále potí, ať už viditelně, nebo ne. Proudící vzduch odpařuje pot z nechráněné pokožky a dráždí kožní buňky. Navíc když na člověka táhne, mívá z toho nepříjemné pocity. Takže do klimatizované místnosti je nutné se dobře obléknout.
Tato rada platí i pro cestování letadlem, kde se klimatizuje běžně. Kdo letí na dovolenou a oblékne si na cestu lehké šaty nebo šortky a tričko, riskuje, že kus dovolené prosmrká.
Zejména pro ložnice, kde se má teplota pohybovat kolem 18 °C, bývá klimatiace v místnostech orientovaných na západ často nepostradatelná
Nepříjemná zavřená okna
V plně klimatizovaných budovách se zpravidla vnitřní teplota udržuje na stabilní teplotě a nesnižuje se ani nezvyšuje podle příchodů s odchodů jednotlivých zaměstnanců a návštěvníků. Tam nezbývá než brát teplotní šok při příchodu a při odchodu jako nutné zlo.
V domácnostech se už využívají systémy vybavené senzorem Eco Patrol, který detekuje lidskou přítomnost v klimatizovaném prostoru. A podle zjištěných údajů potom automaticky přizpůsobí teplotu.
Navíc tak výrazně šetří energii, při chlazení až 60 procent, při topení dokonce kolem 70 procent energie.
Celodenní pobyt v plně klimatizované budově většině lidí nevadí, někteří jedinci však pociťují nespokojenost a mívají i zdravotní obtíže. Velkou roli v tom hrají psychické faktory. Lidem například vadí, že nemohou otevřít okno.
Mívají i strach z toho, že klimatizace může být zdrojem šíření nemocí, od epidemií chřipky až po choroby mnohem nebezpečnější. Experti zdůrazňují, že správně udržované klimatizační zařízení nemůže šířit žádné takovéto onemocnění. Musí se ovšem pravidelně čistit, zpravidla každých šest měsíců.
Od sněhu pro císaře k technice pro všechny
Ochlazování vzduchu není nijak nová myšlenka. Už císaři ve starém Římě si nechávali přivážet z hor sníh, aby ochladili své zahrady. V 19. století zase americký lékař John Gorrie vymyslel způsob, jak ulehčit pacientům trpícím malárií - ventilátorem proháněl vzduch kolem kbelíků s ledem zavěšených u stropu.
Předchůdce dnešních klimatizačních systémů však nevznikl pro lidi, ale pro průmysl. Na samém začátku 20. století technik Willis Carrier řešil problémy tiskárny v newyorském Brooklynu. Používaný papír se tam mačkal kvůli vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
Carrier přišel s nápadem, že když se bude vzduch hnát kolem stočených trub se studenou vodou, vodní pára se na nich srazí a vzduch se ochladí. Toto chladicí zařízení začalo pracovat 17. července 1902.
Postupně je používaly další továrny, také nově vznikající biografy, v roce 1928 vybavil své prostory klimatizací americký Kongres a o rok později i Bílý dům. Běžné americké domácnosti si začaly klimatizaci kupovat v šedesátých letech.
Odvést teplo ven
Dnešní systémy jsou složitější, i ony však odebírají teplo a vlhkost z místnosti a předávají je do vnějšího vzduchu. Jako chladicí médium dávno nepoužívají vodu, ale obvykle plyny.
Princip jejich činnosti je zhruba tento: Plyn se v kompresoru stlačí, čímž se zvýší jeho teplota. Horký plyn pak na lamelách chladiče předá své teplo do vnějšího vzduchu a přijme jeho teplotu. Protože však zůstává pod vysokým tlakem, stává se obvykle kapalným.
Poté se přesune do výparníku, kde se sníží jeho tlak, médium se roztáhne, zpětně změní v plyn a při tom přijme teplo ze vzduchu v místnosti. Pak se vrátí do kompresoru a uzavřený cyklus se opakuje.