Světoznámá architektka Eva Jiřičná

Světoznámá architektka Eva Jiřičná | foto: Jan Karásek, MAFRA

Pro Zlín ráda navrhnu i nohu od stolu, říká architektka Eva Jiřičná

  • 54
Momentálně má zakázky na třech kontinentech. Přesto by ráda vytvořila ještě něco pro Zlín. Slavná architektka Eva Jiřičná se od svého rodného města nechce úplně odtrhnout. "Zlín by si zasloužil, aby vypadal líp. Jeho centrum je hodně zanedbané," říká v rozhovoru pro MF DNES.

Kdy jste byla ve Zlíně naposled?
V listopadu na koncertě Magdaleny Kožené v Kongresovém centru.

Jaký to byl zážitek, sledovat operní pěvkyni v sále, který jste sama navrhla?
Magdalena Kožená má krásný hlas. V sále bylo tisíc lidí, všichni stáli, bylo to mimořádné. A to, že zpívala v budově, s níž mám něco společného, mi ani nepřišlo.

Kongresové centrum má za sebou první rok a zřejmě bude úspěšný. Návštěvnost i hospodaření, obojí je dobré. Čekala jste to?
Počítala jsem s tím, že první rok bude ztrátový. Ale nakonec nebude, což je dobře. Koná se tam spousta koncertů, konferencí, kongresů. A jestli je provoz drahý, to se těžko posuzuje.

Kongresové centrum ve Zlíně

Levnější být nemohl?
Když jsme začínali na projektu pracovat, tak jsme věděli, že existují různé úsporné technologie, ale byly pro nás příliš drahé. Nemohli jsme je navrhnout. Třeba osvětlení mohlo být na provoz úspornější.

V souvislosti s Kongresovým centrem a architektonickými soutěžemi na proměnu Zlína se rozproudila veřejná diskuse o tom, kudy by se mělo město vydat. Má ctít baťovskou architekturu funkcionalismu nebo vnímat moderní trendy vašeho typu?
Zlín byl navržen jako provizorium. Baťovské domky měly životnost deset let. A kdyby nepřišla válka, tak by vypadal úplně jinak než dnes. Baťa by pokračoval v jeho přetváření. Současný Zlín mi připadá jako skanzen. Myslím si, že by i samotného Baťu mrzelo, kdyby se pořád stavělo z cihel a betonu.

Když je někdo lepší, smeknu

Téma vašeho centra a architektonických soutěží se hodně zpolitizovalo. Vy jste si ale pořád udržovala nadhled.
Snažím se vše dělat, jak nejlépe umím. A když je někdo lepší, tak smeknu. Těší mě třeba, že se na nás obrátili kvůli konzultaci vítězové jedné ze tří architektonických soutěží, které radnice vypsala na proměnu centra města. (Původně měla tuto proměnu dělat právě Jiřičná, noví radní ale její studii odmítli a vypsali soutěže - pozn. red.)

Eva Jiřičná

Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně. Vystudovala ČVUT v Praze, obor architektura, potom AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera.

V létě 1968 odjela na stáž do Londýna a československé úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu.

Jiřičná je známá hlavně svými návrhy interiérů londýnských a newyorských módních obchodů a butiků. V Česku navrhla například Oranžerii Královské zahrady na Pražském hradě, v Londýně stanici metra Canada Water, dva mosty či přestavbu vstupu a recepce Victoria & Albert muzea.

Má architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i v Londýně (Eva Jiricna Architects). Byla partnerkou architekta Jana Kaplického. V květnu 2011 obdržela čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Žije v Londýně.

Držím jim palce. Nejsem závistivá. Jen doufám, že se plány podaří naplnit, protože Zlín si to zaslouží. Velmi ho postihl konec obuvnické výroby. Tovární bloky jsou teď víceméně k ničemu.

Je tovární areál klíčový pro rozvoj Zlína? A co s ním?
Když jsem přijela v roce 1968 do Londýna, tak tam ještě fungovaly říční doky, kde se překládalo zboží z lodí. Po pár letech ale skončily, nebyly už potřeba. A trvalo dalších 30 let, než se je podařilo zrevitalizovat.

Jsou tam teď byty i obchody a je to jedna z nejpěknějších částí Londýna. Podobné řešení je možné i ve Zlíně. Je ale třeba mít investora.

Měly by se staré tovární budovy zbourat?
Některé asi ano, protože jsou daleko za hranicí životnosti. A městu moc neprospěje, když tam zůstanou jen jako památky minulosti. Jsou tam ale i objekty, které by se měly zachovat.

Co říkáte na současnou podobu Zlína?
Střed města vypadá hodně zanedbaně. Nebylo nutné, aby to došlo tak daleko. Třeba Hotel Moskva je ve velmi špatném stavu. Je pro Zlín stejná katastrofa jako pro Prahu Václavské náměstí. Ukazovat na viníky ale nemá cenu. Je třeba to změnit. Moraváci přece říkají: Když sa nechce, to je horší, než když sa nemože.

Myslíte si, že ještě dostanete šanci, abyste něco ve Zlíně navrhla?
Když mě o to někdo požádá, tak ať půjde o cokoliv, třeba nohu u stolu nebo dopisní papír, neřeknu ne. Protože můžu říct ano. Což je ovšem katastrofa mého života, kvůli tomu nic nestíhám. Ale vážně, na případnou nabídku s radostí kývnu. Nemyslím si však, že by se to ještě stalo.

Ve Zlíně jste prožila první čtyři roky života. Máte na tu dobu nějaké konkrétní vzpomínky?
Je neuvěřitelné, co všechno dokáže vstřebat dětská paměť. Pamatuji si přesně Malou scénu, do níž jsem chodila se svojí tetou Márinkou. Pamatuji si Společenský dům (dnešní Hotel Moskva - pozn.red.), kam chodila maminka ke kadeřníkovi. Pamatuji si, jak mi koupila zmrzlinu, což pro mě byla velká událost.

Eva Jiřičná - Architektka o svém vztahu s Janem Kaplickým a o tom, proč by se v dalším životě ráda oženila.

Pamatuji si, jak jsem poprvé jela trolejbusem. A pamatuji si taky, jak jsem přetáhla po hlavě holčičku, dceru důstojníka SS, protože dětem brala hračky. Moji rodiče pak celou noc stáli u dveří, protože si mysleli, že nás pošlou do koncentráku. Tu noc jsem spala oblečená. Naštěstí nás do koncentráku neposlali.

To jste byla taková bojovnice?
Moje maminka byla ve výchově přísná. Hlavní pro ni byla spravedlnost. Vštípila to i mně. Už tehdy ve mně byl smysl pro spravedlnost nějak zakořeněný.

A jak jste později vnímala rok 1968, když jste se po odjezdu do Anglie nemohla vrátit domů?
Byla jsem naivní a myslela si, že ruská invaze nebude trvat dlouho a že nám Evropa nebo Amerika pomůže. Až po roce mi došlo, že to není provizorium.

Mučily vás myšlenky na návrat?
Člověk se o sebe hlavně musel postarat, najít si práci, bydlení. Pomáhala jsem také bratrovi, jemuž bylo sedmnáct. V roce 1972 nám umřel tatínek a my jsme nemohli přijet na pohřeb. Tehdy šlo do tuhého. Musela jsem podporovat maminku, které vzali penzi po tatínkovi. Řekli jí, že má dvě děti, které se o ni můžou starat. Naštěstí jsem sehnala práci, což považuji za své největší životní štěstí.

Konferenční centrum v Monaku, galerie v New Yorku, muzeum v Londýně

Na čem teď pracujete?
Právě teď na přestavbě konferenčního centra v Monaku. Naše kancelář dělá i na velkém bytovém projektu v Tel Avivu, v New Yorku na galerii, v Londýně pracujeme na přestavbě muzea. Pár akcí máme i v Praze. Zlín mohl být v tomto výčtu také, ale bohužel...

Jak pracujete? Jsou to vaše nápady nebo týmová práce?
Jsem tady nejstarší a udělala jsem i nejvíc chyb. Takže v sobě mám zvonek, který spustí, když hrozí, že něco pokazíme. Na zakázce pracuje celý tým architektů, statiků, inženýrů.

V květnu 2011 převzala Jiřičná čestný doktorát zlínské univerzity

Kromě staveb navrhujete také interiéry a mosty. Co z toho máte nejraději?
Mosty miluji. Baví mě statika. Když navrhujete most, tak pracujete víc s logikou než s estetikou.

Co byste popřála lidem do roku 2012?
Aby je nikdy nepotkala závist. Před dvěma lety jsem se v kostele svaté Anny v Praze loučila s Janem Kaplickým. A před pár týdny jsem na tom samém místě stála vedle rakve Václava Havla. Oba byli ohromnými osobnostmi, které jsme za jejich života nedocenili. A ani jeden z nich netrpěl závistí.