Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Braník je pražskou vesnicí. Hospody jsou duší této bezvadné čtvrti

  1:00aktualizováno  1:00
Jinde než v hospodě povídání o Braníku, „vesnici“ ve velkoměstě, začít nemůže. Branické hospody jsou živoucí pamětí čtvrti, její duší a doufejme, že i katalyzátorem budoucnosti.

Branické hospody jsou svébytným světem, který je někdy uzavřený sám pro sebe, jindy přijímá i okolí. Jejich štamgasti nejsou moc ochotní mezi sebe pouštět nově příchozí. Znají se mezi sebou křestními jmény a hlavně přezdívkami, které pomáhají zorientovat se, s čím jejich nositel může svým bližním pomoci.

Pepa Zedník obložil už nejednu koupelnu, po díle Toma Parkety chodí nesčetně rodin v okolí. Markóny (ve svém volném čase loví signály podobně technicky postižených v éteru) domluví protestujícím počítačům neznalých informačních technologií, Lamželezo je na kovové konstrukce, ale vyrobí i nůž na ústřice, Pikaso vymaluje kuchyni, i kdyby měla sebevíc promaštěné stěny, a Martin, pyšnící se krkolomnou přezdívkou Střechoplechotechnik, zná snad každou střechu, okap či parapet v okolí.

Fotogalerie

Právě sousedská výpomoc a to, že se máloco ze soukromého života utají, je jedním z kouzel hospodského spolčování a promítá se do každodenního života. Jirka se při setkání ujišťuje, že problém s bydlením už jeden ze štamgastů vyřešil, a nabízí pomoc při stěhování.

Jdete do práce a Karel přibrzdí u chodníku, stáhne okénko a nabízí svezení, má stejnou cestu. Petr přes ulici volá, že dlouho hledanou knížku sehnal a chtivý čtenář ji bude mít k dispozici ve výčepu.

Ten odpovídá, že se večer do hospody nedostane, ale včera tam nechal na knížku peníze, a ať Petr vyřídí u stolu, že v pondělí bude k ochutnání maso ryb, které chytil a vyudil.

Tuto kooperaci a rozkvět řemesel nyní neohrožuje chystaný systém elektronických pokladen, nýbrž to, že jednu z těch nejvíce štamgastských hospod zavřely nepohádkové hádky mezi majitelem objektu a nájemcem. Není se co divit. Nájemce není Braničák.

Obrana, nebo poplatky?

Obyvatel Braníku je patriot, i když v něm bydlí pár let. Takový člověk se příslušností k této pražské čtvrti chlubí všude za jejími hranicemi, jen doma v hospodě nemůže, protože by mu naznačili, ať je zticha, když je pouhou naplaveninou. Označení naplavenina tu ovšem sedí. Braník se rozkládá na pravém břehu Vltavy, je s řekou úzce spjat a na naplaveninách prosperovalo zdejší proslulé zahradnictví.

I o název čtvrti se řeka zasloužila. Jednotný názor nepanuje ani mezi historiky, ani mezi odborníky, jakými jsou Braničtí sami. Ti první přicházejí s doložením faktu, že nejstarší písemná zmínka o místě nazývaném jako Branice pochází už z roku 1088, tedy z doby, kdy mnohem honosnější čtvrti pražské byly pouhými samotami v divočině.

Je pravděpodobné, že právě tady bránily natažené řetězy přes řeku plavbě dál po proudu k Vyšehradu, aby jej pomohly chránit. Potměšilejší výklad zase říká, že tu vybírali clo od vorařů mířících se dřevem do Prahy - tedy brali jim peníze. Sám Karel IV. určil, že toto clo má přináležet kanovníkům svatovítské kapituly.

Těžko to ovšem mohly být peníze, které by tu vorařům brali, ti až do prodeje dřeva žádné ani neměli, spíše odevzdali část dopravovaných kmenů, které výběrčí později prodali. Podle etymologů je „braník“ vrch, který byl opevněn a měl obranný charakter. Můžeme si vybrat, vrchů v Braníku je hned několik.

Stopa po psech víry

Branice, později Braník. Nebo Bráník? V roce 1416 se objevuje spojení „in monte Branik“, což potvrzuje teorii o opevněném kopci, ale nic neříká o umístění nabodeníček, která pár let předtím uváděl do pravopisu češtiny mistr Jan Hus. Dnes se jméno ustálilo na tvaru Braník. Budeme-li soudit podle zarputilosti místních, kteří tento tvar vzali za svůj a tvrdě jej hájí, musí to být pravda.

Zůstaňme ještě chvíli v historii. Zdejší osídlení měnilo v průběhu věků vlastníky rychle. Díky poloze u řeky mělo mnoho výhod, bylo ceněným zbožím. Tu jej dostala nějaká královna jako věno, jindy jej měli v zástavě mniši a úplný nepořádek v tom udělaly husitské bouře.

Jen jediný vlastník se výrazněji podepsal pod dnešní podobu. Byli jím mniši dominikánského řádu kostela svatého Jiljí, kteří dostali část pozemků od krále Ferdinanda II. Areál někdejšího dominikánského dvora, který si tu zřídili, nelze v dolní části Braníku přehlédnout.

Branická skála. Přes kamenný masiv je vidět vilová čtvrť na Dobešce.

Branická skála. Přes kamenný masiv je vidět vilová čtvrť na Dobešce.

Vévodí mu věž s kaplí a historickým zvonem na nároží dvou křídel areálu, nad níž je korouhev s mluvícím znamením, tedy se psem držícím v tlamě pochodeň. Název řádu je totiž odvozován od spojení domini canes, psi Boží, tedy psi hlídající víru.

V pozdějších letech byl Braník připojován k osadám ležícím za hradbami Prahy, i když s nimi neměl nic společného, třeba s Libní. Na počátku 20. století byl jako ves součástí Královských Vinohrad a až v roce 1922 se dočkal začlenění do Velké Prahy.

Jako kopec v L. A.

Snad jedině Hollywood má větší počet režisérů na metr čtvereční nežli tato pražská vesnice - sídlí tu majitel Oscarů Jan Svěrák,Tomáš Vorel a Ondřej Trojan, donedávna tu bydlel i Milan Šteindler, počítat rozhodně můžeme i herce, architekta a spoluautora populárního seriálu Šumná města Davida Vávru nebo Tomáše Jančaříka, před jehož jménem slýcháme z televize „režisér českého znění“.

A právě oscarový Jan Svěrák se ochotně zapojuje do zdejšího dění, protože, jak říká, vyrůstal na sídlišti a to, co je komunitní život, poznal až tady. Určitě ho poznal dobře: i když tu bydlí sedmnáct let, pořád o sobě mluví jako o „nováčkovi“.

Umělců plno bývalo i v někdejší hospodě Na Staré kovárně. V ulici Branická 26/43 byl totiž inkubátor kapely Tři sestry, dnes je zde Café Pink Bear. Slavná hospoda se přesunula do letenské Kamenické ulice a teď hrdě nese trochu absurdní název Na staré kovárně v Braníku - Braničtí takto pronikají i do jiných čtvrtí.

V konzervatoři Duncan Centre v ulici Branická 145/41 sídlilo osm let Divadlo Járy Cimrmana. Zato proslulé Branické divadlo má již druhou sezonu zavřeno. Scéna, kam jezdilo třeba i Radošínské divadlo, nefunguje pro poměrně složité spory.

Kulturní abstinenci zmírňuje zatím scéna na Dobešce. Snad něco nového přinese plánovaná rekonstrukce Dominikánského dvora, kde má sídlit Zemský pivovar, jenž už tu pod stany své pivo čepuje, nebo zájezdní hostinec.
Třeba i na kulturu místo zbude. Braník, kde kromě zmíněného divadla hrála kdysi hned dvě kina, by si to zasloužil.

Memento přes Vltavu

Oháním se tu přirovnáním Braníku k vesnici, a ještě jsem to nijak neodůvodnil. Na počátku 20. století tu žilo něco přes tři tisícovky obyvatel. Měli nádraží i kostel, pivovar a vápenku v lomu, lékárnu i továrničku na těstoviny.

Stály tu krásné pozdně secesní Branické ledárny, které zásobovaly vltavským ledem většinu hospod v Praze i okolí, nebo secesní Vršovická vodárna, odkud putovala upravená voda právě do této čtvrti.

Taky se pyšnili loveckým revírem s bažanty a zajíci kolem Kunratického potoka, na němž stávalo několik mlýnů a hlavně rozlehlá zahradnictví. Vznikl tu Sokol i sportovní oddíl ABC Braník.

Prokopání vyšehradské skály usnadnilo dopravu k centru Prahy, a tak není divu, že mezi válkami oceňovali kvalitu prostředí i bohatí obyvatelé hlavního města. Stavěli si tu někdy opravdu honosná sídla, Braník začal šplhat do kopců. Pak přišel komunismus a s ním hodně neuvážené projekty.

Povedl se moderně řešený přestupní terminál u nádraží z roku 1959, který řešil propojení městské dopravy s nádražím, odkud jezdily zástupy trempů i chatařů nejen k Sázavě. Terminál zchátral, ale z nádraží s proslulou hospodou kromě pravidelných spojů vyrážejí vzpomínkové jízdy parních vlaků.

Sídliště na Novodvorské, jehož část k Braníku patří, se časem proměnilo v oázu zeleně a právě vzrostlé stromy, travnaté plochy a sousedství lesních porostů nechávají zapomenout na proklínané panely.

Branické hospody jsou legendou samy o sobě. Cokoli potřebujete, ať už jde o služby, pomoc, nebo radu, najdete u štamgastů.

Branické hospody jsou legendou samy o sobě. Cokoli potřebujete, ať už jde o služby, pomoc, nebo radu, najdete u štamgastů.

Někdejší Branické divadlo. I to čeká na svou novou příležitost.

Někdejší Branické divadlo. I to čeká na svou novou příležitost.

Nepovedl se Branický most, který si kvůli plánu komunistů převychovat inženýry, filozofy i doktory pomocí dělnických profesí vysloužil název most Inteligence.

Původně dvojkolejný měl sloužit coby součást železničního obchvatu Prahy, ale skála na levém břehu Vltavy se ukázala jako nedostatečně stabilní na to, aby tudy vedl dvojkolejný tunel. Z mostu tedy jedna kolej zmizela, on sám zůstal jako memento stát. A nepovedly se ani některé zásahy do staré zástavby uvnitř Braníku samotného, třeba výškové domy v ulici Nad Strouhou, které zničily výhled vilám v kopci nad sebou.

Konflikt s velikášstvím

Horší než komunistické stavební vylomeniny bylo, že Braník postupně odřízly komunikace od řeky, tedy magistrála směrem na Modřany, pivovar a nádraží zase Jižní spojka. Kunratický potok byl zregulován a u ústí do Vltavy zakryt. Další velká komunikace se zařízla do kopce nad pivovarem, aby propojila se zbytkem světa sídliště na Novodvorské.

Zmizela zahradnictví, ledárny přestaly být potřeba, malé domky ustoupily výstavbě a do centra starého Braníku, hned vedle Dominikánského dvora, se zapíchla hrozitánská stavba jedenáctipodlažního panelového domu, sídla pečovatelské služby. Hned vedle nákupní centrum.

Což o to, obojí bylo potřeba, ale při vzpomínce, že tu byly malebné domky a boudy, kde zahrádkáři nabízeli vydobytou úrodu, i rybníček, po němž místní nazývají restaurační prostory nákupního střediska Žumpou, propadají pamětníci nostalgii a renomovaní architekti skřípou zuby.

Na někdejších záhonech mrkve a salátů trčí jako maják hranol kancelářské budovy zvané Golden Office. Zabránit barevným obytným hranolům v souběžné ulici s Branickou se nepodařilo, ani některým výstředním přestavbám, ale chystaná nová výstavba na místě někdejších zahradnictví, která měla mít až osm pater a zcela by zakryla pohled na malebný pivovar z roku 1898, musí být podstatně skromnější, čtyřpatrová.

Zasloužila se o to iniciativa místních a svým zpravodajstvím i informační občasník Branický budík, který tu díky podpoře Branických vychází. Braník, který se kvůli komunikačním řezům stal jakýmsi ostrovem, si svoje milieu však musí hlídat dál.

Žiju tady od narození. Dokonce jsem se ani nikdy nepřestěhoval, říká architekt David Vávra.

Žiju tady od narození. Dokonce jsem se ani nikdy nepřestěhoval, říká architekt David Vávra.

Braník očima architekta Davida Vávry

„Žiju tady od narození. Dokonce jsem se ani nikdy nepřestěhoval. Tedy jen jednou, z patra do patra, to byl můj maximální výkon. Braník má horní a dolní část.

Dolní, to je typický downtown, nahoře byla vilová čtvrť. Když jsem vyrůstal, kluci z obou čtvrtí mezi sebou bojovali. V 60. letech to bylo ostřejší, vzduchovky, kaťany, psi... my jsme byli subtilnější, ale Braničáci tam dole, to byli vostrý kluci, ti nás vždycky zahnali nahoru na skálu.

Kdysi vyšel článek, který se jmenoval Život na jednom kilometru čtverečním, a v něm jsem psal, že na tomhle kilometru čtverečním se odehrálo všechno v mém životě. Stojí tu můj rodný dům, v němž dodnes žiju a v jehož sklepě jsme založili Divadlo Sklep.

Když nás babička s maminkou vyhodily, přesunuli jsme se na Dobešku, která je sto metrů vzdálená. Taky je tady plácek Sklepovských sršáňů a mezi místa na onom kilometru čtverečním patřily ještě hospody, které už dnes tak intenzivně nenavštěvujeme, jako restaurace Bába nebo Na staré kovárně. Dole je dřevěný kostel, kde jsem byl pokřtěný, složil tam skautský slib, pak jsem tam byl konfirmovaný, měl svatbu i křtiny všech dětí. Mně to k životu takhle úplně stačí.

A co bych vzkázal těm, kteří by chtěli do Braníku přijít? Že už tu není místo, už je nás tady dost. Nové domy tady ani nepotřebujeme a ty staré nebourejte. Jsou docela dobrý a vytvářejí branický charakter. A když nové, ať jsou lepší než ty staré.“

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.