Marie a Jiřina jsou první ženy s mentálním postižením, které mohou v Olomouci zkusit žít samy

Marie a Jiřina jsou první ženy s mentálním postižením, které mohou v Olomouci zkusit žít samy | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Po padesátce si dvě ženy zařizují společné bydlení. Příběh, který dojímá

  • 34
Marie a Jiřina, ženy s mentálním postižením, se konečně dočkaly. Ve svých padesáti letech budou mít poprvé v životě možnost vyzkoušet si samostatné bydlení. Na rozdíl od takzvaného chráněného bydlení, kde měly pracovníky sociálních služeb nablízku čtyřiadvacet hodin, tady je budou navštěvovat jen na dvě tři hodiny odpoledne.

Ještě kousek a další skříňka je na svém místě v budoucím obýváku. Ještě chvíli a televize, kterou si na ni Marie s Jiřinou postaví, bude hrát. Knihy zaplní police, šuplíky v malinké kuchyňce budou chrastit jejich vlastními příbory. Zbývá pár dní a tohle bude jejich první vlastní domov.

"Do kuchyně už potřebujeme jen drobnosti, třeba naběračky a struhadlo," zastaví se v půli cesty mezi obývákem a ložnicí černovláska Marie. Je krátce po poledni, ale v přízemním panelákovém bytě malého olomouckého sídliště nikdo neodpočívá.

Před světem se neschovávají

Ještě v osmdesátých letech byly ústavy sociální péče plné soběstačných lidí. Dnes už se klienti před světem neschovávají. Žijí v menších komunitách, pracují v chráněných dílnách i mezi zdravou populací.

To, že budou moci žít i v běžných bytech, je jen dalším krokem při jejich začleňování do společnosti. Službu samostatného bydlení budou ale moci využívat i lidé s postižením, kteří žijí v rodinách.

Se stěhováním tu oběma ženám pomáhají sociální pracovnice Klíče, centra sociálních služeb. Marie s Jiřinou (jména byla kvůli zachování diskrétnosti změněna - pozn. red.) jsou jeho klientkami.

Jsou to první ženy s mentálním postižením, které kdy v Olomouci zkusí žít samostatně. Radost ze zařizování vlastního bydlení si užívají jako mladé holky. Marii už přitom bylo padesát. Jiřina tu šanci dostala dva roky před oslavou svých šedesátin.

"Minulý týden jsme už společně vybraly koberce. I když děvčata mají každá úplně jiný vkus, nakonec se dokážou shodnout. Ještě jsem nezažila, že by měly nějaký konflikt," chválí obě ženy Alena Donnertová.

V Klíči je nová, stejně jako je novinkou služba s oficiálním názvem Podpora samostatného bydlení. Ve spolupráci s Olomouckým krajem a městem Olomouc, které poskytlo volný byt, si první lidé s mentálním postižením mohou zkusit žít sami.

Na rozdíl od takzvaného chráněného bydlení, kde měli pracovníky sociálních služeb nablízku čtyřiadvacet hodin, tady je budou navštěvovat jen na dvě až tři hodiny odpoledne.

"Knížky si budu moct číst kdykoliv přes den. Nebudeme pracovat na zahradě, nebudeme mít žádné služby, uklidíme si, kdy budeme chtít," těší se Jiřina a popadne další papírovou krabici se zabalenými hrníčky do kuchyně.

Ložnice je podobných krabic plná. Na nich leží igelitové tašky, batohy a cestovní zavazadla napěchovaná osobními věcmi obou žen. Na vrcholu té hromady je krabice s ještě nevybaleným vysavačem. V rohu se krčí umělý vánoční stromeček, o zeď někdo opřel zbrusu nové žehlicí prkno.

"Máme už nové garnýže a vybraly jsme si i závěsy. Budou bledě modré," popisuje mladší z žen. Závěsy vlastnoručně ušije v dílně denního stacionáře Domino, kde obě s Jiřinou pracují. Na tom se nic nezmění ani po přestěhování z chráněného bydlení Domov.

V padesáti si prvně zařizují bydlení

Ještě v osmdesátých letech byly i takto schopných lidí plné ústavy

Obě ženy budou dál dojíždět každé dopoledne do zaměstnání. Ve stacionáři budou chodit i na obědy. Jen snídaně a vstávání a odpolední zábava bude na nich samotných.

"Děvčata všechno umí, ale někdo jim musí pomoci zorganizovat čas a plánovat například nákupy. Nechceme, aby jen seděly u televize a nudily se," říká vedoucí Domina i nové služby Ivana Bazínková.

Pracovnice Klíče budou do bytu klientek docházet i v sobotu dopoledne, aby pomohly ženám s vařením nebo praním. "Je možné, že naše podpora bude větší, nebo ji také děvčata budou potřebovat mnohem méně. To ukáže čas," vysvětluje Bazínková.

Obývák už mezitím dostal podobu útulného pokoje. Vévodí mu tmavohnědý nábytek a jen o něco světlejší pohovka. Všechno je darované a provizorní, ale přesto má pokoj slavnostní náboj.

"To křeslo jsem chtěla takhle," otáčí Jiřina ušákem s plyšovým potahem tak dlouho, až je kolmo ke konferenčnímu stolku. Pak se do něj usadí a chvíli odpočívá pohledem do okna. Za ním je nádherná zima. Na stromě, který roste přímo před domem, ještě nestačil roztát sníh.

To Ema, neslyšící dívka a kamarádka obou žen z chráněného bydlení, se ani na chvíli nezastaví. Až s mužskou razancí a silou bere do rukou jednu těžkou dřevěnou polici za druhou a montuje je do budoucí knihovny.

I když by se také uměla postarat sama o sebe, samostatného bydlení uprostřed běžné zástavby se prozatím nedočká. Neuměla by si v případě nouze zavolat o pomoc.

V padesáti si prvně zařizují bydlení

Ženy se o sebe postarají samy, pomoc za nimi přijde jen na pár hodin odpoledne

Další klienti ale možná to štěstí mít budou. Pokud město opět najde vhodný byt, v Klíči jsou připraveni dva muži, kteří samostatné bydlení také zkusí. Jeden z nich celý život vyrůstal ve velkých ústavech. Dnes přitom pracuje jako obsluha kopírky na krajském úřadě a je schopen se o sebe i sám postarat.

Ještě v osmdesátých letech byly ústavy sociální péče plné i takto schopných lidí. V současné době se už před světem neschovávají. Žijí v menších komunitách, pracují v chráněných dílnách i mezi zdravou populací.

To, že budou moci žít i v běžných bytech, je jen dalším krokem při jejich začleňování do společnosti. Službu samostatného bydlení budou moci využívat i lidé s postižením, kteří žijí v rodinách.

Dosud, pokud jejich blízcí zemřeli, jim hrozilo umístění v některém ústavu. Ve většině případů se zhoršil jejich fyzický i psychický stav. Teď, pokud se naučí samostatnosti před úmrtím rodičů, budou dál vést plnohodnotný život v prostředí domova.

Dnes osmapadesátiletá Jiřina měla cestu k samostatnému bydlení krkolomnější. Když přišla o maminku, skončila načas v domově důchodců. Ona, která ráda cestuje i tancuje a má plno dalších koníčků.

"Holky, až to tu zařídíme, sedneme si a napíšeme seznam věcí, které ještě potřebujeme. Ať vám nic nechybí," vezme Jiřinu přátelsky kolem ramen Alena Donnertová.

Ještě nebylo půl páté, ale v bytě skoro není vidět. Pár dní zbývá, než novým nájemnicím zapojí elektřinu. Marie odpočívá na židli u provizorního jídelního stolu v rohu obýváku a poznamená: "Hlavně budeme potřebovat žárovky." Drobnost, ale ani sociální pracovnice si jí nevšimly.

,