Pokud bychom mocí mermo chtěli najít to, co nejvíc přispělo k rozvoji lidského ducha, došli bychom nejspíš k umělému světlu. Tím, že zahnalo temnotu, zbavilo člověka nejčastějšího ze strachů, a především mu umožnilo pracovat, kutit, tvořit nejen ve dne, nejen venku. Louč, pochodeň, svíce, olejová lampa, všechna tato lokální svítidla znamenala velký pokrok. Největší však přinesla chronologicky poslední z nich - petrolejová lampa. Teprve ona poskytla umělé světlo, které bylo skutečně pohodlné a dostupné i nejširším vrstvám. Petrolejka přišla na svět v padesátých letech minulého století. Tehdy vládly interiérům svíčky (obyčejné lojové, lepší stearínové a parafinové, drahé voskové) a lampy na olej. Ty díky vtipu několika francouzských vynálezců z konce 18. století už měly plochý nebo dutý knot i skleněný cylindr. Jejich hlavní vada však přetrvávala: používaná paliva (u nás především řepkový olej) byla značně "hustá"; špatně vzlínala knotem a ucpávala ho na vrcholu sazemi. Nejčastější údržbou pak nebylo dolévání oleje, nýbrž zastřihování knotu takzvaným kratiknotem (též ohavníkem, štipcem). Proto se hledalo palivo lepší. Kápl na ně americký chemik Benjamin Silliman, když studoval složky první tehdy v Americe objevené ropy, a odvážil se vyzkoušet petrolej. Shledal, že tato látka je stálá a skvěle vzlíná i hoří. První použitelnou petrolejovou lampu sestrojil Silliman kolem roku 1855. Krátce nato byla v Pensylvánii objevena obrovská ložiska ropy. Petrolejky ovládly svět a do rozšíření spalovacích motorů po první světové válce hltaly skoro veškerou produkci ropného průmyslu.
29. prosince 2000
