Výbuch v roce 1858, kdy italský revolucionář Orsini napadl Napoleona III., přesvědčil císaře o nutnosti postavit novou operu, tedy stavbu, která podle tehdejších zvyklostí představovala centrum tehdejšího společenského života.
V roce 1860 byl projekt prohlášen za veřejně prospěšný. Císařské úřady dokonce vypsaly konkurz, jeden z vůbec prvních. Zúčastnilo se jej celkem 171 architektů.
Zaslané projekty byly anonymní, pouze označené čísly a hesly.
Opera se stavěla 15 let.
Soutěž na největší a nejprestižnější veřejnou budovu druhého císařství vyhrává projekt číslo 38 s mottem: "Mířím vysoko, očekávám málo". Autor, architekt Charles Garnier, neměl ani vlastní ateliér, do té doby měl za sebou jen činžovní dům na Sevastopolském bulváru.
Během patnácti let postaví ovšem unikátní budovu, rozlohou 11 237 m2 největší divadlo na světě (Vídeňská státní opera a La Scala v Miláně mají více sedadel). Historii pařížské Opéry Garnier je věnována další epizoda z francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT 2 v sobotu 14. července v 11:40).
Schodiště je skvělou ukázkou architektova umění.
Divadlo nad vodní nádrží
Charles Garnier, jemuž bylo v roce 1860 pouze 34 let, měl docela štěstí. Nejenže vyhrál konkurz, ale především stavěl budovu opery v době, kdy prefekt baron Haussmann dohlížel na přestavbu Paříže na moderní velkoměsto.
Garnier nebyl z parcely určené prefektem nadšený, kosočtverec diktovaný novými ulicemi byl podle něho pro budovu takového významu naprosto nevhodný. Jenže Haussmann byl neoblomný, nové bulváry byly pro něho zákonem, nehodlal nic měnit.
Přesto ten, který vede k divadlu, je jediný, který tehdy z pohledu funkčnosti nepřinášel žádný užitek, jen zdůrazňoval význam stavby. Dnes obyvatelé Paříže i turisté mohou Haussmannovi za výběr místa jen poděkovat, navíc blízká stanice metra je pro dostupnost divadla ideální.
Komplikovanou parcelou donutil osvícený úředník mladého architekta najít jiné, zajímavější řešení. A Garniera vymýšlel. Nezastavila ho ani vysoká hladina podzemní vody.
Pod budovou opery nechal postavit podzemní sběrnou nádrž, která vyrovnává vnější tlak. Pod jevištěm vybudoval prostor pěti pater, takže lze snadno spustit až patnáctimetrovou dekoraci,a to díky impozantnímu systému svislých navijáků a lanoví.
Provaziště tak připomíná palubu plachetnice, a nejen to, kulisáci se tehdy rekrutovali právě z bývalých lodních tesařů. Samotné hlediště nevypadá až tak mohutné, přesto se do něj vejde až dva tisíce diváků.
Jeviště je navržené pro doslova gigantické dekorace výpravných oper. Aby divadlo ochránil co nejvíce před nebezpečím požáru, použil architekt na kostru stavby kovovou konstrukci.
Na schodiště bylo použito přes 30 druhů mramoru.
Provaziště připomíná velkou plachetnici.
Zvenčí je však stavba typicky pompézní záležitostí v novobarokním stylu s monumentálním sloupořadím. Na atice stojí pozlacené bronzové sousoší Lyrické poezie s Múzami a Duch slávy. Obrovská kupole je korunována sochou Apollóna s lyrou doplněná po stranách postavami Pegasů.
Schodiště jako vrchol
Zatímco se divadla do té doby stavěla se stísněnými vstupními prostory, Garnier navrhl sice poměrně nízký vestibul, ale hned za ním pokračuje velkolepé mramorové schodiště, které rozděluje postupně proud diváků podle míst, které zaujmou v hledišti.
V prvním patře najdete nádherné reprezentační prostory vyhrazené pro pobyt o přestávkách. Grand foyer nezapře svou inspiraci Zrcadlovou síní ve Versailles. I okrouhlý Salon du glacier patří k velkolepému zázemí Opéry Garnier.
Impozantní schodiště dominuje vnitřnímu prostoru.
Stavba, která se začala budovat v období druhého císařství, byla nakonec dokončena až v době třetí republiky. Slavnostní otevření proběhlo 5. ledna 1875. Je příznačné, že na otevření nepozvali autora, musel si lóži koupit sám.
Přitom na první představení nepřišli lidé kvůli opernímu představení (/aby se nikdo neurazil, dávaly se úryvky hned z několika), ale podívat se na architekturu, která zachycuje pomíjivé kouzlo živého představení. To totiž Charles Garnier dokázal. I proto se dnes budově říká Opéra Garnier nebo Palais Garnier.
