Helena Prokopová se už řadu let specializuje na čalouněný nábytek. Tuto problematiku přednáší i na odborných školách. S trochou nadsázky je možné tvrdit, že celý život bojuje za kvalitní postele a pracovní židle. Když se jí to nedaří, jak by chtěla, bere si optimismus z knížek Betty MacDonaldové. Pokud jde o děti, pak se řídí jejím názorem, že je třeba "přetěžovat" je láskou a přitom držet ruku na klíčích od auta.
Lze děti naučit bydlet?
Svým způsobem ano. Jenže podle mého názoru platí, že co jste nenaučili děti do šesti let, tedy v době, kdy chodí do mateřské školy, to už nedoženete. Hlavně by si to měly uvědomit maminky, které po svých malých ratolestech neustále uklízejí, a pak chtějí, aby ve čtrnácti bylo všechno jinak.
Ať si tedy děti v bytě dělají, co chtějí?
To, že potomek odhazuje hromady oblečení na židli tak dlouho, až se tento Mont Everest "zřítí" k zemi, vůbec neznamená, že má vadu charakteru. Z pohledu "nábytkáře" je ostatně úplně špatně, aby se oblečení okamžitě uklízelo.
To rodiče nepotěšíte...
Jenže to tak je. Ve čtrnácti či osmnácti, kdy žlázy pracují ostošest, je nemyslitelné, aby se propocené oblečení ukládalo do skříní. Úložné prostory by musely být dokonale větratelné - a to bývá téměř nemožné. Pak je lepší pojízdný věšák, připomínající "štendr", ze skladů za pár stovek než skříň plná propocených šatů. To platí i o posteli. Proto pro tento věk nemám ráda sklopné nebo skládací postele skryté ve skříních nebo ve skřínkách podél stěn. Lůžko plné potu, ale i drobků a stop po limonádách nebo čaji - a tak vypadají postele dětí v tomto věku - přece nemůžete zavřít někam do skříně! Potřeba je velká velká postel, která slouží jako odpočivná plocha pro spoustu činností - a je okamžitě k dispozici.
Stačí u postele jen velké rozměry?
Musí být dokonale větratelná, potahy - včetně matrací mají být snímatelné a prací. Důležité je polohování, alespoň hlavy. Za lepší ovšem pokládám možnost polohování i od kyčle. Pokud se lůžko "ohýbá" v třetině délky, je to nesmysl. Rošt s matrací by se měly polohovat tam, kde lze "ohýbat" člověka.
Měli by si rodiče při nákupu - kromě postele a dobré pracovní židle - dát pozor ještě na něco jiného?
Pracovní deska stolu - nejlépe rohového kvůli počítači - by neměla být tmavá. Příliš velký kontrast mezi ní a bílými stránkami knížek či sešitů zbytečně rychle unaví oči. Navíc na tmavém nábytku je vidět prach hezky rychle a ukažte mi teenagera, který jej rád utírá! S barevným nábytkem bych vůbec šetřila, barvu by do pokojů měly vnášet spíše plakáty než nábytek. Výrazné barvy mohou rozptylovat a vnášet neklid. Pracovní židle s nastavitelnou výškou sedáku a bederní opěrky, s možností sklonu sedáku dopředu, což odpovídá práci u počítače, je z hlediska zdraví dítěte určitě důležitější než poslední typ walkmana. Příjemné je křesílko nebo nějaké sezení pro návštěvu, aby tam nestála jako utřinos.
To ale není nejdůležitější?
Na prvním místě musí být respektování individuality. Klepat, když jdu do pokoje, nechodit do skříní. Ať si dítě vytváří svůj pokoj po svém. Je docela zajímavé, že v rodinách, kde to funguje, a třeba už po několik generací, vyrůstají nejčastěji skutečné osobnosti. Ty totiž ke svému vývoji potřebují volnost.
***
Dospívající mládež nechová ke svým rodičům nenávist. Pouze jimi absolutně pohrdá, což je někdy zastřeno soucitem s nepatrnou mozkovou kapacitou rodičů, s jejich směšnými nápady, nespravedlivými příkazy a zřejmou senilitou.
Betty MacDonaldová, Co život dal a vzal
Lze děti naučit bydlet?
Svým způsobem ano. Jenže podle mého názoru platí, že co jste nenaučili děti do šesti let, tedy v době, kdy chodí do mateřské školy, to už nedoženete. Hlavně by si to měly uvědomit maminky, které po svých malých ratolestech neustále uklízejí, a pak chtějí, aby ve čtrnácti bylo všechno jinak.
Ať si tedy děti v bytě dělají, co chtějí?
To, že potomek odhazuje hromady oblečení na židli tak dlouho, až se tento Mont Everest "zřítí" k zemi, vůbec neznamená, že má vadu charakteru. Z pohledu "nábytkáře" je ostatně úplně špatně, aby se oblečení okamžitě uklízelo.
To rodiče nepotěšíte...
Jenže to tak je. Ve čtrnácti či osmnácti, kdy žlázy pracují ostošest, je nemyslitelné, aby se propocené oblečení ukládalo do skříní. Úložné prostory by musely být dokonale větratelné - a to bývá téměř nemožné. Pak je lepší pojízdný věšák, připomínající "štendr", ze skladů za pár stovek než skříň plná propocených šatů. To platí i o posteli. Proto pro tento věk nemám ráda sklopné nebo skládací postele skryté ve skříních nebo ve skřínkách podél stěn. Lůžko plné potu, ale i drobků a stop po limonádách nebo čaji - a tak vypadají postele dětí v tomto věku - přece nemůžete zavřít někam do skříně! Potřeba je velká velká postel, která slouží jako odpočivná plocha pro spoustu činností - a je okamžitě k dispozici.
Stačí u postele jen velké rozměry?
Musí být dokonale větratelná, potahy - včetně matrací mají být snímatelné a prací. Důležité je polohování, alespoň hlavy. Za lepší ovšem pokládám možnost polohování i od kyčle. Pokud se lůžko "ohýbá" v třetině délky, je to nesmysl. Rošt s matrací by se měly polohovat tam, kde lze "ohýbat" člověka.
Měli by si rodiče při nákupu - kromě postele a dobré pracovní židle - dát pozor ještě na něco jiného?
Pracovní deska stolu - nejlépe rohového kvůli počítači - by neměla být tmavá. Příliš velký kontrast mezi ní a bílými stránkami knížek či sešitů zbytečně rychle unaví oči. Navíc na tmavém nábytku je vidět prach hezky rychle a ukažte mi teenagera, který jej rád utírá! S barevným nábytkem bych vůbec šetřila, barvu by do pokojů měly vnášet spíše plakáty než nábytek. Výrazné barvy mohou rozptylovat a vnášet neklid. Pracovní židle s nastavitelnou výškou sedáku a bederní opěrky, s možností sklonu sedáku dopředu, což odpovídá práci u počítače, je z hlediska zdraví dítěte určitě důležitější než poslední typ walkmana. Příjemné je křesílko nebo nějaké sezení pro návštěvu, aby tam nestála jako utřinos.
To ale není nejdůležitější?
Na prvním místě musí být respektování individuality. Klepat, když jdu do pokoje, nechodit do skříní. Ať si dítě vytváří svůj pokoj po svém. Je docela zajímavé, že v rodinách, kde to funguje, a třeba už po několik generací, vyrůstají nejčastěji skutečné osobnosti. Ty totiž ke svému vývoji potřebují volnost.
***
Dospívající mládež nechová ke svým rodičům nenávist. Pouze jimi absolutně pohrdá, což je někdy zastřeno soucitem s nepatrnou mozkovou kapacitou rodičů, s jejich směšnými nápady, nespravedlivými příkazy a zřejmou senilitou.
Betty MacDonaldová, Co život dal a vzal
