„Nebyla tady ani voda a museli jsme ji nosit v padesátilitrových nádobách. Začátky byly dost těžké,“ přiznává Darja Vítková. Po vodovodu je čekala elektrika, pak koupelna, a vloni začali nanovo, ale to už se pustili do kompletní přestavby.
Opravit faru není jen tak
Jenže opravovat faru, na které si řemeslníci dávali obzvlášť záležet, je někdy složitější než rekonstruovat obyčejný vesnický dům.
„Všechny stěny jsou z kamene nebo cihel a občas jsme narazili na tak velký balvan, že jsme museli udělat mnohem větší otvor, než jsme původně chtěli, a pak se musel dozdívat. S opravou takového domu je mnohem více práce,“ říká žena.
Na druhé straně jsou v domku velké místnosti a jedenáct metrů dlouhá chodba. Bývala tady i vysoká okna, ale ta už také vyměnili a snížili i stropy, protože byly vysoké téměř tři a půl metru metru, a tak zbytečně hodně protopili.
Nájem platili dvanáct let a pak si faru, která stojí hned vedle kostela, odkoupili. „Církev nám to sama nabídla. Nájem byl nízký a už se jí nevyplatilo ji dál vlastnit,“ dodala nynější majitelka.
Stáří budov je občas nezjistitelné
Jak je fara vlastně stará, zjišťovali, až když přišel odhadce. Roku, kdy byla postavená, se ale nedopátrali. A přestože dům už několikrát celý překopali, nenašli nic, co by připomínalo, že tady bydlel duchovní správce.
„Možná je to tím, že než jsme se sem nastěhovali, byl tady i nějakou dobu obecní úřad, pak knihovna a před námi se na faře ještě vystřídalo několik nájemníků. Ti tady ale bývali jen krátce, brali to jako přestupní stanici, než si vyřeší jiné bydlení. My jsme si ale tak zvykli, že už se nám odtud ani nechtělo.“ dodala.
 Zdevastovanou faru koupili například v Komořanech na Vyškovsku. Čtyřicet let se rozpadala. Po opravách zde bude sídlit obecní úřad a knihovna. |
