V 90. letech minulého století totiž chlouba světové výstavy v Bruselu neuvěřitelně zchátrala. Privatizační projekty se jaksi nedařily a místo zedníků se v rozpadající stavbě zdržovali leda bezdomovci.
Nakonec v roce 1997 objekt - tedy spíše ruinu - získala rakouská firma A.I.V. a začala s rekonstrukcí. Místo obnovy restaurace se však rozhodla pro kanceláře.
Velké prosklené plochy vyniknou i v noci.
Památkáři se bránili, tehdejší ministr kultury Pavel Dostál dokonce zrušil rozhodnutí magistrátních památkářů, kteří souhlasili s přestavbou budovy pro administrativní využití. Mezitím však firma rekonstrukci dokončila a zkolaudovala.
Ministerstvo pro místní rozvoj v roce 2001 nakonec potvrdilo platnost stavebního rozhodnutí o přestavbě na kanceláře.
"Vítáme toto rozhodnutí a jsme rádi, že se celá záležitost definitivně vyřešila. Kdybychom měli trvat na tom, že tam bude restaurace, tak je místo obnovené památky dodnes ruina," řekl tehdy pro ČTK Tomáš Dub, starosta Prahy 7.
Ocelová kostra vydržela
Stav po rekonstrukci
Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby se slavná restaurace, kde si během výstavy rezervovali stoly hosté nejen z Bruselu, ale také Paříže, Londýna či New Yorku (včetně členů evropských královských rodin) opět otevřela. Jenže to by nesměla stavba během malé privatizace přejít do soukromých rukou. A několikrát je vyměnit.
Vzhledem ke stavu, v jakém byla, je téměř zázrak zachování její vnější podoby i současný kultivovaný vzhled uvnitř.
Česká hvězda v Bruselu
Když v roce 1956 architekti Josef Hrubý, František Cubr a Zdeněk Pokorný ze Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze vyhráli architektonickou soutěž, nikdo netušil, že se jejich restaurace a výstavní pavilon československé expozice stanou fenoménem celé světové výstavy.
Mezinárodní porota rozhodla, že se československý pavilon stal absolutním vítězem v soutěži sto šesti účastníků a získal Grand Prix. Čím Brusel oslnili?
Schodiště je dodnes chloubou celé stavby.
Odborníci vysoce hodnotili použití nové konstrukce demontovatelných pavilonů, jejichž základ tvořila ocelová kostra, sklo a plastické hmoty, ale také kultivovaný interiér zařízený originálním nábytkem i užitým uměním.
Ocelovou konstrukci tvořily válcované profily a ocelové bezešvé trubky. Celková hmotnost restaurace byla 152 tun. U obou staveb se nově použily velké skleněné stěny spojovacích pasáží. Svou střídmostí a propojením s okolní zelení pavilony jasně navazovaly na český funkcionalismus první republiky.
V interiéru se prosadily plasty, sklo i výrazné pastelové barvy. Společně s diagonálními prvky a organickými tvary vytvořily nejen typickou podobu této expozice, ale také "styl Brusel". Ten pak řadu let ovlivňoval průmyslovou výrobu. Věci z této doby patří dodnes k nejžádanějším retro produktům.
Původní ocelová kostra konstrukce v kombinaci se sklem nesplňovala dnešní nároky na tepelnou izolaci.
Restaurace však uspěla nejen díky svým tvarům a barvám, ale také celkovou koncepcí. Její organický tvar tvořila čtyři podlaží, která spojovalo lehké točité schodiště obložené mozaikou z autorské dílny Františka Volfa. V podzemních podlažích bylo technické zázemí a příslušenství.
V přízemí čekala návštěvníky Plzeňská restaurace, ve druhém nadzemním podlaží luxusní francouzská restaurace. Cenově nejpřijatelnější byla letní venkovní kavárna.
Řada ocenění získaných v Bruselu - včetně Zlaté hvězdy - přesvědčila i vládu, aby po skončení výstavy nechala převézt obě stavby do Prahy.
Pavilon zamířil na Výstaviště v Holešovicích (tady v roce 1991 bohužel vyhořel), restaurace se přesunula na okraj Letenských sadů. Výhled z její terasy i interiéru (díky velkým proskleným tabulím) na Prahu byl řadu let velkým tahákem.
Budova restaurace byla v dezolátním stavu.
Jenže autoři restaurace nepočítali s tím, že by měl demontovatelný pavilon sloužit desítky let (a navíc bez údržby), takže na začátku devadesátých let minulého století už byla stavba ve velmi špatném stavu.
Už v roce 1960 sice došlo k úpravě stropů a instalaci otopného systému, později se změnila také fasáda (každé druhé pevné okno bylo nahrazeno otvíracím), ale tyto úpravy stavbě právě neprospěly.
Narušila se kontinuální linie okenních rámů, vzhled se v 80. letech 20. století změnil i výměnou skel ve vyhlídkové horní místnosti za tmavé filtry pohlcující UV záření. Chyběla kompletní a hlavně citlivá rekonstrukce.
Místy zbyla pouze kostra.
Roky nezájmu byly vidět.
Čachry během malé privatizace byly oním pověstným posledním hřebíčkem do rakve. Stavbu, kde provoz utichl, využívali i bezdomovci. V roce 1997 ji získal rakouský investor A. I. V., který do následné rekonstrukce vložil kolem 60 milionů.
Designová současnost
Na slavnou minulost českých architektů a designérů navázali současní. Vnitřní půdorysy se příliš nezměnily, bylo však nutné rozšířit prostor pro kanceláře. Venkovní přístavba samozřejmě nepřipadala do úvahy, proto volba padla na úpravy směrem do podzemí.
Tato část se tak ještě prohloubila a dostala se až pod terasu. Díky oknům ve snahu mají však nově získané prostory dostatek denního světla.
Barevnost takříkajíc bruselská...
Centrem stavby zůstalo i nadále lehké schodiště včetně obkladů z mozaiky v barvách moře. Recepci navrhla Barbora Škorpilová, na dalších prostorech se podepsal Jan Padrnos. Na výběru nábytku se vedle nich podílel i Gilles Bérouard, ředitel české pobočky agentury Euro RSCG Prague, která zde podle smlouvy bude sídlit do roku 2015.
Toho bruselská restaurace nadchla. I proto došlo k dohodě s investorem, že se exteriér nezmění a uvnitř se pokusí zachovat co nejvíce původních prvků.
Prosklená nadzemní podlaží mají nově izolovaná okna v hliníkových rámech, klimatizaci i zastínění. Dominantou celé stavby zůstalo obrovité kulaté stropní okno v bývalé kuchyni. V té nyní pracuje kreativní oddělení agentury.
Prostor pro bývalou kuchyni
Před nastěhováním kreativců
Gilles Bérouard je velmi pyšný na reprezentativní zasedací místnost v prvním patře, které dominuje stříbrný stůl z dibondu (sendvičová deska s jádrem z polyetylenu a krycími vrstvami z hliníku). V kulatých vitrinách od Jana Padrnose jsou umístěné ceny, jež agentura během svého působení na českém trhu získala.
Historie1956 - užší architektonickou soutěž vyhráli architekti ze Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze, František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný 1958 - Světová výstava v Bruselu - EXPO 1958 - všechny československé exponáty přihlášené do soutěže získaly ceny - 56 velkých cen, 47 čestných diplomů, 35 zlatých, 18 stříbrných a 14 bronzových medailí 1959 - padlo rozhodnutí o přemístění pavilonu a restaurace do Prahy 1960 až 1990 - restaurace funguje bez významnějších oprav 1990 až 97 - střídání majitelů, stavba se nevyužívá a pouze chátrá 1997 - majitelem se stala firma A.I.V., která se pouští do rekonstrukce 2000 až 2001 - neúspěšné protesty památkářů, nakonec souhlas ministerstva pro místní rozvoj 2001- kolaudace, nájemcem se do roku 2015 stává agentury Euro RSCG |
Velké prosklené plochy dnes už splňují i požadavky na tepelnou izolaci.
autořiFrantišek Cubr 1911-1976 Věnoval se také rekonstrukci a proměně Jiřského kláštera na výstavní prostor, je autorem novostavby čs. velvyslanectví v Athénách.
1906-1988 Byl představitelem funkcionalismu i tzv. mezinárodního stylu. Navrhoval občanské, bytové i průmyslové stavby a výstavní pavilony. |
Pohled na pavilon zezadu
Sláva gastronomieKvalita architektury však nebyla jediná. Pamětníci vzpomínají, že po prvních zkušenostech belgický tisk o restauraci napsal: "Je to gastronomická pohádka tisíce a jedné noci, přenesená z Prahy." Slavný francouzský herec Gérard Philippe také neodolal pověsti, která se rychle rozšířila. Do pamětní knihy napsal: "Jsem rád, že jsem mohl navštívit váš pavilon a ochutnat vaši výtečnou kuchyni." V závěrečném hodnocení všech přihlášených restaurací porota rozhodla jednomyslně, že československá restaurace je nejlepší, a ohodnotila ji 19,88 z možných 20 bodů. To bylo vůbec nejvyšším hodnocením exponátů v rámci celé světové výstavy. |
