Hnutí Do it Yourself neboli Udělej si sám mi bylo vždy vskutku sympatické a jen se dodnes divím, že jeho název neměl u nás žádný ruský ekvivalent. Za dob totalitních totiž v Čechách i dále na východ byla tato činnost natolik rozhojněna, že byla snad projevem jakési socialistické globalizace. My, východní lidé, jsme uměli všechno: spravit ledničku, opravit boty či vodovod, ušít večerní modelové šaty podle Versaceho, opravit auto včetně laku, natírat, malovat, zasklívat. Uměli jsme vyrobit nábytek a třeba i postavit dům. Dávám politikům za pravdu, když tvrdí, že nám ten socialismus zůstal pod kůží. Je to fakt. Mně třeba právě tohle hnutí Urob si sám. Tehdy jsem jej provozoval z nezbytnosti - nic nebylo k sehnání, ani řemeslníci. Nebyli lidi. Dnes jej provozuji opět z nezbytnosti protože všechno je, dokonce i lidi - ale drazí. Když jsem koupil stoletý dům, o čemž jsem zde referoval minulý týden, nepředpokládal jsem ani ve snu, v jakém rozsahu budu muset hnutí Udělej si sám právě zde uplatňovat. Leccos je jistě dobré udělat svépomocí. Jsou pak ale oblasti, od kterých bych doporučil dát ruce pryč. Třeba taková podlaha. V e starém domě byly všude těžce zašlé parkety. Po sečtení celkové plochy a vynásobení více než třemi stovkami za metr, které za renovaci parket inkasují profesionálové, mi vyšlo hrozivé číslo. Zpod kůže tedy vyhřezl onen socialistický přežitek - udělám ty podlahy sám! Vskutku levně jsem si půjčil od známých kotoučovou brusku na parkety, ročník 1961. Pořád jí vypadával rotační kotouč. Dva dny jsem sháněl brusný papír, který by byl s bruskou, jak se říká, kompatibilní. Buď měli větší, nebo menší. Posléze jsem brusku spustil. Jezdila po pokoji jako ferarri. Vlál jsem za ní a otloukal stěny bruskou a sebe o stěny. »Dobrý den, pane mlynáři,« pravila sousedka, která mě přistihla při nerovném souboji. Byl jsem k nepoznání. Bruska neměla pytel ani odsávání na dřevitý prach. »Ta bruska je blbá,« konstatovala moje žena, když zhlédla mě i dosažený výsledek. »Blbej jsem já, že to dělám,« hulákal jsem do řevu motoru, překonávaje záchvat dušného kašle. Brusku jsem známému vrátil a půjčil si v půjčovně pořádnou, profesionální, pásovou. K tomu kanadský profesionální brusný papír. Za půjčovné jsem zaplatil balík. Tahle bude skvělá, těšil jsem se. Byla lehce zvládnutelná, odsávala prach, měla spojku a brzdu a krásný design - prostě fáro. Jen se při broušení nesmělo zapomenout, že nejsme třeba na golfu. Jak jsem zastavil a ženě tu brusku chválil a dal si k řeči doušek piva, mrška bruska válcová vyfrézovala profesionálním kanadským papírem do parket pěkné lavórky - takové zpomalovací pruhy. Pak už jsem se radši ani nezastavil a padl až s posledním obroušeným metrem. Halina Pavlowská má pro diváka vždy jakési poučné rezumé - moje poučení by znělo: Nedělejte si všechno sami, a když nemusíte, tak radši nic.
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor a později se stal i jedním z majitelů, svůj podíl však v loňském roce prodal. Nyní zde působí jako odborný poradce, řídí také časopis Šestka, což jsou noviny pro Prahu 6.
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor a později se stal i jedním z majitelů, svůj podíl však v loňském roce prodal. Nyní zde působí jako odborný poradce, řídí také časopis Šestka, což jsou noviny pro Prahu 6.
