Na návštěvě v rodinném domě s kamenným srdcem

Dům stojí na hraně jižního svahu a hrdě vystavuje svou tvář krajině. Má jednoduchý tvar kvádru se sedlovou střechou a je obložený dřevem mořeným na tmavo. Na jižní fasádě jsou místo oken balkonové dveře, takže je možné z každé obytné místnosti vystoupit na zahradu.

Přestože jde o moderní architekturu, do vesnického prostředí stavba zapadá, jako by tu stála odjakživa. Její tvar je odvozen od kamenné stodoly, která zde původně stála. Kameny po jejím zbourání posloužily k dláždění a k několika terénním úpravám okolo domu.

Srdcem domu je masivní kamenný pilíř uprostřed obývací místnosti. Neopracovaný, se stopami po kamenických klínech. Připomíná menhir, prehistorický sloup s mystickým významem. „Kompozice obývacího prostoru je středově souměrná. Kolem sloupu se všechno točí,“ vysvětluje majitel domu.

Dům jako stodola
Manželé, oba architekti, si už dlouho toužili postavit vlastní dům. Dříve bydleli v Praze v malém nájemním bytě v hlučném prostředí na Žižkově, proto se chtěli odstěhovat z města ven, kde je klid a čistý vzduch. Při hledání pozemku se radili i s manželčiným otcem.

„Smetl ze stolu čtyři vytipované pozemky a tvrdil, že když člověk chce investovat, měl by pozemek mít nějaký vklad už sám o sobě - třeba kus lesa, vzrostlé stromy, skálu, potok, výhled nebo jižní svah,“ vyjmenovává architekt.

Koupili pozemek s výhledem z jižního svahu, na němž stála stará kamenná stodola. Tu nejprve chtěli využít. „Byla ale částečně vlhká a nevymysleli jsme technologii, jak ji spolehlivě odizolovat,“ říká architekt Bezpalec. Stodolu tedy zbourali a dům v podobném tvaru vybudovali částečně na jejích základech.

Dům stavěli s přestávkami přes dvacet let, z velké části však svépomocí. Nyní jsou v Klokočné spokojeni. „Zpátky do města bychom už nechtěli,“ říká Tomáš Bezpalec.

Díky dlouhé době stavby se naskytla řada příležitostí, jak získat a využít neobvyklé materiály - přepálené cihly, již použité stropní trámy s jakýmisi nepatřičnými záseky, palubky o různých šířkách a z různých druhů dřeva, dláždění terasy z náhodně nalezených kamenných desek. To dodává usedlosti zvláštní atmosféru přirozené živelnosti.

Sloup stěhovaný „pavlováním“
Dům je podélně rozpůlený chodbou. Obytné místnosti jsou otočené na jih, technické zázemí na opačnou stranu. Pouze obývací pokoj zasahuje přes celou šířku domu.

Hned po vstupu upoutá zrak návštěvníka zmiňovaný mohutný kamenný pilíř. Sloup sem museli manželé sami nastěhovat, přestože jim ho pomohl dovézt soused. „Nacouval před dům a řekl, že za dvě hodiny potřebuje valník, ať si to složíme,“ usmívá se architekt Bezpalec.

Ke stěhování použili postup vyvinutý cestovatelem Pavlem Pavlem, který pomocí houpavého pohybu dokázal „rozchodit“ obří sochy na Velikonočním ostrově. „Říkáme tomu pavlování, je to naše oblíbená pracovní metoda,“ směje se Tomáš Bezpalec.

Jednu stěnu obývací místnosti zabírá knihovna, úhlopříčně naproti je krb s portálem z tlustého ocelového plechu. Naproti knihovně stojí pianino, nalevo od vchodu stoupá dřevěné schodiště do podkrovního ateliéru. Svítidla připomínají středověké louče. Ke krátkým ocelovým trubkám vedoucím šikmo ze stěn jsou připevněny objímky s holými mléčnými žárovkami.

Všechny ložnice na jih
S obývacím pokojem sousedí kuchyně s pracovní linkou po obou delších stranách. Pracovní desky jsou z kletovaného betonu. „Beton se pocukruje cementem a dlouho se hladí,“ popisuje Alena Bezpalcová. Tím se vytvoří odolná vrstva, která se napustí fermeží. „Jen ocet na něm dělá skvrny,“ doplňuje architektka.

Obklad je pouze za varnou deskou a za dřezem, a to z černého opakního skla. To se vyznačuje velkou tvrdostí a vysokým leskem. Zbytek stěny je opatřen takzvanými antickými zeminami. „Nátěr, který vypadá jako stará omítka, lze otřít vlhkým hadrem,“ popisuje výhodu architektka.

Za kuchyní jsou tři ložnice. „Dům je otočený na jih a na tu stranu jsme chtěli dostat všechny obytné místnosti,“ říká Tomáš Bezpalec. Aby fasáda nevycházela příliš dlouhá, pokoje do sebe navzájem zaklesli, takže se ve všech vytvořily výklenky.

Chodba je pravidelně členěna zděnými pilíři. Mezi nimi se střídají dveře do místností a vestavěné skříně. Na každém pilíři je jednoduché svítidlo - pouze porcelánová objímka s mléčnou žárovkou. „Jediná holá žárovka oslňuje. Když je jich ale více, oko to vnímá jinak,“ vysvětluje architekt.

V servisní části domu jsou dvě koupelny. Se světlým zařízením kontrastuje podlaha z černých teracových dlaždic plněných mramorovými kamínky. „Teraco je směs cementu, mramorového kameniva a pigmentů. Mramorového proto, aby se desky daly přebrousit do úplné roviny,“ říká Alena Bezpalcová. Poslední v řadě je úklidová místnost na domácí práce.

„Zastáváme tuto filozofii: aby mohlo být někde uklizeno, musí být jinde nepořádek,“ říká architekt a dodává: „Vše, co chci v domě uklidit, odnesu sem. Podobně vše, co chci uklidit na zahradě, odnesu do hospodářského dvora.“

Plevelárium a přírodní klimatizace
Na pozemku se nacházejí další dvě stavby. Na zahradě je nedokončený zděný altán s budoucí saunou a hned za vstupní bránou přístřešek pro parkování přestavěný z původních chlívků.

Aby se auta v místě vytočila, střecha nesměla mít podpěrný sloup. Zadní kamennou zeď proto zakončili železobetonovým věncem a střešní trámy k němu přišroubovali. Výsledek působí odvážně, podle výpočtu i zkušeností je však střecha bezpečná. „Ani letos v zimě, kdy na ní ležel asi metr sněhu, se nehnula,“ pochvaluje si architekt.

Zahrada je členěná na tři terénní stupně. Na svahu mezi prvním a druhým roste pestrá změť bylin. „Říkáme tomu plevelárium,“ usmívá se Alena Bezpalcová. „Většina rostlin, které jsem se pokusila uměle vysadit, neobstála v souboji s místními rostlinami, kterým se tu dobře daří,“ vysvětluje architektka.

Na druhé terase porostlé trávníkem nelze přehlédnout kruhovou, vybetonovanou tůňku. „Je v ní přírodní, nijak nefiltrovaná voda, kterou jednou za měsíc vyměníme,“ říká architekt.

Vedle bazénu si manželé pomocí několika cypřišovců vytvořili jakési zákoutí k příležitostnému posezení. Mezi vzrostlými stromy s hustými větvemi je v létě o několik stupňů chladněji, v zimě naopak tepleji. „Je to taková přírodní klimatizace,“ pochvaluje si Tomáš Bezpalec.