Když jsem se tak pustil do popisování na téma zahnizďování jednoho starého domu a bez ladu a skladu přeskakuji od tématu k tématu, napadá mě, že jsem učinil chybu. Tím prvním a stěžejním tématem v naší rodinné kauze byla totiž dílna jako předpoklad všeho dalšího tvoření. Přesněji řečeno dílny dvě. A protože jsou mírně nefotogenické, zasunul jsem jejich význam do pozadí. K dílně, první ve svém již zralém životě, jsem se dostal velkou oklikou. Ti, kdo již před listopadem 1989 byli ve věku, kdy měli povinnost pracovat, se jistě upomenou na jednu rubriku v kádrovém dotazníku. Stálo tam: příbuzní v zahraničí a dvojtečka. Do kolonky jsem pravidelně vypisoval: BOHUŽEL NEMÁM. Je s podivem, že žádný kádrový referent za mnou nebyl pro vysvětlení. Nechali to být. Přitom jsem to myslel doopravdy. Jistý můj kolega měl totiž provdanou sestru v Anglii. Když mě čas od času s jistou pýchou odváděl do svého sklepa, kde měl perfektně vybavenou dílničku, tam mi terminus "bohužel nemám" vyvstával přímo před očima. Mnoharychlostní příklepové vrtačky, pily pásové, okružní i kmitavé, elektrické hoblíky a brusky. Lesklá kladívka a kleště a všelijaká udělátka. Moje intelektuální duše dělnicko-rolnického původu se v tomhle sklepení cítila rozervána na padrť. Zvláště pak, když jsem toto undergroundové působiště opustil a v panelákové komoře lovil v bedýnce svoje nádobíčko: rezavé kladivo, kleště neštípačky a již tehdy dvacet let starou jednorychlostní, nepříklepovou a hlavně těžkou vrtačku snad polského původu. Říkal jsem jí Těžká Barbora. S příchodem hornbachů, baumaxů, bauhasů, globů a dalších se vše rázem změnilo. Hobíkům, jak s opovržením pojmenovala kutily má dítka, se otevřely ráje. V domě, o kterém zde píšu na pokračování, tak konečně mohla vzniknout dílna - a dokonce hned dvě, neb sklep jest tomu uzpůsoben. Svoji dílnu jsem vybílil a těšil se, že si pořídím pravý ponk. Leč bývalý majitel se nechtěl stěhovat s rozložitým, dříve starožitným pracovním stolem, a tak tvrdil: "Co byste si kupoval drahej ponk, jste redaktor, tak vám to půjde líp na tomhle psacím stole." Nechal jsem si v dílně barokní (tedy dříve barokní) psací stůl, uzpůsobený pro dílenské využití. Na zeď jsem si pověsil rezavé kladivo a do šuplíku jsem uložil - Těžkou Barboru. Také moje žena sklípek vylíčila a pojednala s mexickou barevností, což obrázek černobílý nezachytí. Z toho, co ve sklepě po předchůdcích zbylo, vznikl inventář. Zde se rodí věcičky zdobící interiér, ale i šíje a těla žen a dívek. Teď už máme, co jsme chtěli. Píseň práce pak za nás stroje zpívají.
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.
