„Oba, já i manžel, jsme vyrostli v rodinném domku, takže jsme potají pořád mysleli na to, že bychom si mohli postavit domeček vlastní,“ začíná své vyprávění Alena.
„Lokalitu jsme nechtěli měnit: nedaleko bydlí rodiče, výpadovkou to nemáme daleko na chalupu.“
Co říkají zkušenější
Na internetu si našli několik architektů, které oslovili a požádali je o zpracování studie.
„Vůbec jsme nečekali, že něco takového může být problém. Občas jsme měli pocit, že ti lidi nás vůbec neposlouchají. Ačkoliv jsme docela přesně specifikovali, jaké domy se nám líbí, výsledkem byla nějaká divná stodola, která by možná vyhrála v soutěži o Dům roku, ale bydlet by se tam dalo jen docela špatně,“ doplňuje Martin.
„Nakonec jsme ale našli architekta Pavla Zykmunda, se kterým jsme se téměř stoprocentně shodli: má rád stejně jako my jednoduché tvary, skromné, skoro až strohé vybavení, minimum ozdob. A podobně jako my klade velký důraz na funkčnost prostoru,“ vysvětluje.
Podle Karla se tento tah ukázal jako nejlepší počin. Architekt si totiž stavbu „vzal za svou“ a nejenže navrhl vlastní stavbu, ale projevil se i jako nadaný expert na interiér, který se stylově dobře trefil do požadavků mladé dvojice.
Dokázal totiž i dobře akceptovat a uplatnit v praxi během stavebního a autorského dozoru všechny vychytávky, které při stavbě domu hrozí.
Manželé nepředstírají, že by byli experty na stavbu. Šli proto nejjednodušší osvědčenou cestou a oslovili všechny známé, kteří v poslední době stavěli. Od nich získali kontakty na stavební firmy a postupně si je „proklepli“.
Zároveň pozorně vyslechli všechny „veselé příhody z natáčení“, tedy veškeré stesky na práci jednotlivých firem, vstřebali veškerá úskalí, která mohou při stavbě hrozit a kterým se nevyhne žádný stavebník.
V konkurzu nakonec vybrali malou stavební firmu, která se podle referencí jevila jako ochotná a schopná pružně reagovat na neobvyklé požadavky i případné změny, kterým se během stavby nikdo nevyhne.
A už se staví!
Parcela, na které měl dům vyrůst, není příliš velká. Na osmisetmetrovém svažitém pozemku měl vyrůst dům s užitnou plochou 310 m2 včetně dvojgaráže a terasy, zároveň mělo zbýt dostatek místa i na zahradu s bazénem, kde řádí dva školkou a školou povinní kluci.
Svah naštěstí není příliš strmý, takže nebylo třeba příliš zaměstnávat bagr, který se zakusoval do krajiny. Na spodní části pozemku vznikla nízká navážka, na horní došlo jen k mírnému vyhloubení tak, aby se dispozice lehce ponořila do terénu.
Ačkoliv se mnohým zdá, že angažovat architekta, který postaví dům na míru, je neúměrně drahé, v tomto případě se takový postup osvědčil.
„Jeden příklad za všechny: původně nás třeba vůbec nenapadlo, že by se podlahy mohly dělat jinak než klasicky z betonu. Architekt ale navrhl litou podlahu na bázi anhydridů. Když jsme ale zjistili cenu tohoto materiálu, měli jsme tendenci takové experimenty zamítnout. Architekt měl ale pár trumfů v rukávu: podlaha je samonivelační, to znamená, že se ušetří za stěrkování, je bezprašná a pochozí už druhý den. Rázem se tak cena dostala do reálnějších vztahů,“ popisuje Martin.
Léto až v obýváku
Podobný rozpočet vznikal při rozhodování, zda zvolit kompletně prosklený obývák, či postavit klasickou zeď, do které by se jen vestavělo francouzské okno. Nakonec z toho vyšlo, že „velké“ prosklení je jen o dvacet procent dražší, a to i v případě, že se zvolí to nejdražší zasklení s minimálním součinitelem tepelného prostupu. Výsledkem je provzdušněný prostor, kde se podařilo opticky propojit obývací prostor se zahradou a letní terasou.
„Najednou je to, jako bychom měli léto až v pokoji. A podle toho i žijeme, v létě se okna téměř nezavírají,“ jásá Alena.
Na toto téma si zafilozofoval i Martin: „Možná to zní přehnaně, ale architekt je tak trochu umělec. Zatímco my se snažíme vybírat vybavení po jednotlivých kusech a často se nám stává, že se snažíme nesmyslně nahromadit v domácnosti spoustu pěkných a často i drahých věcí, architekt vnímá prostor jako celek. Vybere si dominantu, třeba křeslo nebo obraz, a zbytek interiéru dotvoří tak, aby se hodnota vybraného solitéru nezastínila ostatními kusy vybavení. Nakonec to vyjde laciněji, takže se peníze za jeho práci vrátí.“
Architekt může zasáhnout i při tvorbě koncepce domu. Celou dobu si Alena k tvarově jednoduchému domu představovala i hladkou fasádu, jenže později se s manželem shlédli v cihelném obložení v kombinaci s dřevěnými okny.
„Vlastně až když byla dokončena hrubá stavba, dostal se stavebníkům do ruky obrázek z nějakého zahraničního časopisu,“ usmívá se architekt Pavel Zykmund. „Ten dům měl žlutou fasádu kombinovou s hliníkovými okny a Alena s Karlem se pro takové nadšení nadchli. Takže jsme stornovali objednávku oken na míru a nechali vyrobit hliníková. V konečné fázi jsou spokojeny obě strany.“
Užitečné perličky
Mezi „vychytávky“, které jsme na návštěvě objevili, patří například obyčejné dveře vedoucí z garáže do domu.
„Byli jsme u známých, kteří takový průchod vyřešili jen dveřmi širokými 70 centimetrů. Ale uvažte, jak dnes žijeme: přijedete domů ze zaměstnání nebo z nákupu, vjedete do garáže, do obou rukou vezmete nákupní tašky nebo balíky s minerálkami a úzkými dveřmi se skoro neprotáhnete. Takže jsme na základě těchto zkušeností zvolili metrovou šířku,“ popisuje Alena. Sama přiznává, že nebýt podobné zkušenosti, nikdy by ji nenapadlo nad podobnými věcmi přemýšlet.
Trochu problém byl s vytápěním. Oba manželé chtěli mít v obytných prostorách dřevěné podlahy a zároveň podlahové vytápění, což je vzhledem k velkému tepelnému odporu dřeva tak trochu protichůdný požadavek.
Navíc ne každé dřevo snese tak velké změny teploty. Nakonec se problém vyřešil položením dvouvrstvé teakové podlahy s tím, že kondenzační kotel pracuje s omezeným výkonem, aby podlahu příliš nezatěžoval. Podlaha není plovoucí, ale lepená na podklad.
„Loňská zima byla tuhá, letošní mírná a po obě sezony topení pracovalo bez problémů přesně podle výpočtů projektanta. A kdyby bylo nejhůř, přitopíme krbem. Stejně ho používáme často, určitě víc než televizi,“ shodují se oba manželé.
Vychytávky pokračují
V dětských pokojích dostalo přednost praktičtější řešení: na podlahu byla přilepena průmyslová dubová kantovka o tloušťce 22 milimetrů. I kdyby ji hoši poškrábali, není problém několikrát ji přebrousit.
Mírný boj sváděli majitelé domu s architektem kvůli osvětlení jídelního stolu. Dlouho se hledal vhodný tvar a počet světel. Nakonec zvítězily hrátky s barvami: koupili dvojici světel v červené a bílé barvě a doplnili je obřími květináči ve stejné barevné kombinaci. Ty tak nejen opticky oddělují jídelní kout od ostatního prostoru, ale zároveň tvoří protiváhu různobarevným lampám.
„Jsou to speciální samozavlažovací květináče. Stačí zalévat jednou za měsíc až dva, takže klidně můžeme jet na dovolenou a rostliny neuschnou,“ pochvaluje si Alena.
Ve velkém domě s početným osazenstvem je potřeba vyřešit systém ukládání, proto se už v projektu počítalo se širokou horní chodbou. Truhlář ze společnosti Lege Artis furniture pak na míru vyrobil po celé délce chodby obří systém vestavných skříní v šedém vysokém lakovaném lesku. Využil se dokonce i prostor pod okny, kam šikovný řemeslník zabudoval široké zásuvky s plnovýsuvem.
Úložné prostory jsou blízko ložnic rodičů i dětí, takže v pokojích pak všichni mají jen věci osobní potřeby. Truhlář se vyřádil i v dětských pokojích, jeden ze synů si vybral modrou, druhý zelenou kombinaci. A protože kluci jsou ve věku, kdy k výbavě nesmí chybět sbírky autíček, dinosaurů či postaviček z kindervajíček, připevnil každému z kluků na stěnu systém polic, kde si mohou své poklady vystavovat.
