"Jenom idiot dokáže utratit hromadu peněz za něco, čeho si nikdo nevšimne. A jestliže si tě nikdo nevšimne, jak můžeš říci, kdo jsi, jaká je tvoje osobnost?" obhajovala před lety srdnatě před novináři Mary Quantová to, co nabízela ve svém butiku Bazaar v Chelsea. Šlo vlastně o maličkost, o pruh látky široký sotva pár decimetrů o minisukně. Mary vyhrála - a minisukním je letos už čtyřicet let. Poprvé se totiž objevily v roce 1961.
Ačkoliv módní prognózy pro letošní léto hovoří hlavně o délkách končících těsně nad či pod koleny, přesto v mnoha letních, zejména sportovních kolekcích minisukně nechybějí. Byť třeba v "modernějším", asymetrickém provedení. Důvod? Naprosto jednoduchý - minisukně vždycky zůstanou symbolem mládí, ačkoliv jejich první nositelky se dnes chystají pomalu do penze. Poprvé se totiž minisukně objevily už v roce 1961 v kolekci haute couture. Jejím autorem byl slavný návrhář André Courreges. K omlazení zjevu tehdejších žen nepotřeboval skalpel, stačily mu nůžky. Svět sice jeho nápad zaregistroval, ale příliš se nevzrušoval. Pokládal je jen za výstřelek, který nemá šanci. Jenže když s minisukněmi Mary Quantová v roce 1965 vyrukovala na přehlídková mola v USA, noviny zaplavily palcové titulky - a minisukně z butiků na King's Road či Carnaby Street vtrhly do okolního světa jako lavina. Mládí jásalo. Mělo antikoncepční pilulku (často hodnocenou jako největší objev 20. století) a způsob, jak popudit "zkostnatělé" rodiče i uznávané návrháře. Mladé dívky odmítaly chodit oblečené jako jejich předchůdkyně v padesátých letech na vysokých jehlových podpatcích a s pevně vyztuženým poprsím. Idolem mas se stala šestnáctiletá modelka Twiggy, vážící 45 kilogramů. Byla slavná téměř jako Beatles. Za tři roky si vydělala tolik, že mohla odejít ze scény. Její oblečení kopírovaly miliony dívek, protože jednoduché minišaty a minisukni zvládly ušít i ty, které si poprvé sedly k šicímu stroji. A když se v roce 1966 objevila v minisukni na veřejnosti i sedmatřicetiletá Jackie Kennedyová, začaly po ní sahat i ženy dávno odrostlé věku květinové generace. Pokud jde o propagátorku minisukní Mary Quantovou, škodolibé jazyky naznačují, že za jejím bojem nebyla ani tak touha přinést něco nového jako spíš "punčocháčováI " lobby, která potřebovala z trhu vytlačit výrobce punčoch. Možná měly pravdu. Sama Mary tvrdila: "Pryč se strašnými punčochami zapínanými na podvazky! Estetický dojem nehyzdí ukazování nohou, ale především podvazků, hlavně při sezení." Mary se ale trochu spletla. Podcenila sebekritičnost některých žen. "Když má mladá dívka pěkné nohy, proč by nemohla mít minisukni," říká návrhářka Ivana Šafránková. Její kolegyně Alexandra Pavalová však bleskově dodává: "Tragédie ovšem je, když někdo neví, jaké má nohy." A tak dnes stejně jako před čtyřiceti lety platí, že k minisukním nepatří jehlové podpatky ani rozměry rubensovských krásek. Omluvou není ani představa, že v horkých slunečných dnech je minisukně nejlepším oblečením. Dlouhá sukně z chladivého materiálu s dostatečně vysokými průstřihy či rozparky je do parného letního dne mnohem vhodnější.
Ačkoliv módní prognózy pro letošní léto hovoří hlavně o délkách končících těsně nad či pod koleny, přesto v mnoha letních, zejména sportovních kolekcích minisukně nechybějí. Byť třeba v "modernějším", asymetrickém provedení. Důvod? Naprosto jednoduchý - minisukně vždycky zůstanou symbolem mládí, ačkoliv jejich první nositelky se dnes chystají pomalu do penze. Poprvé se totiž minisukně objevily už v roce 1961 v kolekci haute couture. Jejím autorem byl slavný návrhář André Courreges. K omlazení zjevu tehdejších žen nepotřeboval skalpel, stačily mu nůžky. Svět sice jeho nápad zaregistroval, ale příliš se nevzrušoval. Pokládal je jen za výstřelek, který nemá šanci. Jenže když s minisukněmi Mary Quantová v roce 1965 vyrukovala na přehlídková mola v USA, noviny zaplavily palcové titulky - a minisukně z butiků na King's Road či Carnaby Street vtrhly do okolního světa jako lavina. Mládí jásalo. Mělo antikoncepční pilulku (často hodnocenou jako největší objev 20. století) a způsob, jak popudit "zkostnatělé" rodiče i uznávané návrháře. Mladé dívky odmítaly chodit oblečené jako jejich předchůdkyně v padesátých letech na vysokých jehlových podpatcích a s pevně vyztuženým poprsím. Idolem mas se stala šestnáctiletá modelka Twiggy, vážící 45 kilogramů. Byla slavná téměř jako Beatles. Za tři roky si vydělala tolik, že mohla odejít ze scény. Její oblečení kopírovaly miliony dívek, protože jednoduché minišaty a minisukni zvládly ušít i ty, které si poprvé sedly k šicímu stroji. A když se v roce 1966 objevila v minisukni na veřejnosti i sedmatřicetiletá Jackie Kennedyová, začaly po ní sahat i ženy dávno odrostlé věku květinové generace. Pokud jde o propagátorku minisukní Mary Quantovou, škodolibé jazyky naznačují, že za jejím bojem nebyla ani tak touha přinést něco nového jako spíš "punčocháčováI " lobby, která potřebovala z trhu vytlačit výrobce punčoch. Možná měly pravdu. Sama Mary tvrdila: "Pryč se strašnými punčochami zapínanými na podvazky! Estetický dojem nehyzdí ukazování nohou, ale především podvazků, hlavně při sezení." Mary se ale trochu spletla. Podcenila sebekritičnost některých žen. "Když má mladá dívka pěkné nohy, proč by nemohla mít minisukni," říká návrhářka Ivana Šafránková. Její kolegyně Alexandra Pavalová však bleskově dodává: "Tragédie ovšem je, když někdo neví, jaké má nohy." A tak dnes stejně jako před čtyřiceti lety platí, že k minisukním nepatří jehlové podpatky ani rozměry rubensovských krásek. Omluvou není ani představa, že v horkých slunečných dnech je minisukně nejlepším oblečením. Dlouhá sukně z chladivého materiálu s dostatečně vysokými průstřihy či rozparky je do parného letního dne mnohem vhodnější.
