Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na horké sklo sahá bez rukavic. Český sklář patří ke světové špičce

  1:00aktualizováno  1:00
Lidí, kteří umějí vyrobit realistickou sochu ze skla bez použití forem, není na světě moc. Zhruba tak tři. Jedním z nich je Martin Janecký, který v pětatřiceti letech patří v oboru uměleckého sklářství ke světové špičce.

Martin Janecký patří v pětatřiceti letech v oboru uměleckého sklářství ke světové špičce. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Jak horké je sklo, se kterým pracujete?
Má kolem 1 100 stupňů, přímo při práci je teplota nižší.

Koukám na vaše popáleniny na ruce. Ty máte od skla?
Ty mám z minulého týdne. Používám kyslíkový hořák, kterým si předehřívám různé části na skle, a trochu jsem si upekl prsty. Ale jinak se moc nepálím, tohle byla spíš výjimka. Častěji se spálím o troubu, když peču kuře. Z nějakého důvodu se nejčastěji spálím na jaře, které v Austrálii, kde jsem před týdnem učil, začíná. Ale ono je dobré si občas připéct prsty a uvědomit si, že je to fakt horký.

Proč nepoužíváte rukavice?
Rukavice používám, ale není to úplně ono, je potřeba mít v rukách cit. Nemůžu mít žádné palčáky.

Fotogalerie

Takže výsledný tvar vytváříte doslova holýma rukama?
Používám hodně různých nástrojů, špachtlí. Samotné sklo se na začátku tvaruje do poskládaných namočených novin.

Váš otec pracoval ve sklárnách jako technolog, měl jste ke sklu blízko odmalička?
Žhavé sklo jsem viděl poprvé až v jedenácti, kdy mě táta vzal do sklárny na ostrov Murano.

A byla to láska na první pohled.
Ani ne, nadšený jsem z toho rozhodně nebyl. Nějaký děda tam vyfoukl bublinu a šli jsme pryč. Ale dodnes si to pamatuju.

Kdy to tedy přišlo?
Máma byla malířka skla a jezdil jsem za ní do Poděbradské sklárny, kde v té době rodiče pracovali. Takže jsem v tom trochu vyrůstal. Táta ve mně lásku k řemeslu a umění nějak vypěstoval, ale nikdy jsem nebyl do ničeho tlačený. Dá se říct, že sklo si spíš vybralo mě. V roce 1993 postavil táta svoji sklárnu kousek od Poděbrad a tam jsem začal. Od prvního dne, kdy zapnuli pece, jsem přišel každé ráno v šest, pak šel do školy, posbíral nějaké pětky a mazal zpátky do fabriky. Trávil jsem tam veškerý volný čas, víkendy, prázdniny.

Co vás na tom bavilo nejvíc?
Měl jsem štěstí, že jsem zažil starou školu. Pro třináctiletého kluka byla úžasná celá ta atmosféra, kdy bylo hodně věcí dovoleno. Pracoval jsem v dílně Karla Kromholze, což byl jeden z nejlepších českých sklářů v té době, naprosto úžasný člověk, který mě učil řemeslo. Měl jsem dovoleno si všechno zkoušet, nechával mě dělat, co jsem chtěl, jen dával pozor, abych všechny kolem sebe nespálil. Podle mě zásadní věc, když vás někdo odmala nezašlapává do země a nechá vás v tom prostředí svobodně být.

Když to spočítáme, se sklem jste začal ve třinácti, takže se mu věnujete ...
Dvaadvacet let.

Bylo hned jasné, že pro něj máte nějaké nadání?
Talent je určitě potřeba, ale to je jen předpoklad, naprosto zásadní je píle a vydržet u toho. Ale tak je to se vším.

Laicky řečeno, vyrábíte sochy ze žhavého skla. Je to v oboru sklářství vrcholová disciplína?
Určitě jedna z nich. Prvních deset let jsem prošel všemi možnými druhy výroby skla, což mi dalo základy a porozumění sklu jako materiálu. Technika, se kterou pracuji, se jmenuje inside sculpting. Na světě se jí profesionálně věnují asi tři lidi. Je to hodně složité a nikdo na to nemá moc nervy. Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se, tvaruje. Když se sklo ohřeje málo, může prasknout, když moc, tak se zbortí.

Všechny části figury jsou spojovány zatepla.

Všechny části figury jsou spojovány zatepla.

A stane se, že věc, na které pracujete šest hodin, na konci praskne?
Málokdy, ale samozřejmě se to stává.

Co pak děláte? Vztekáte se?
Jak kdy. Většinou jdu okamžitě do cukrárny a dám si něco sladkého.

Může mít vůbec sklář prchlivou povahu?
To je hodně individuální. Moje práce je opravdu jedna z mála věcí, na které se dokážu plně soustředit. Jinak nevydržím sedět.

Kreslíte si návrhy předem?
Kreslit moc neumím. Představu mám v hlavě a dělám ji rovnou do skla.

Do aukce Křehká síla skla jste vybral dílo - hlavu nazvanou YAN. Jaká byla představa?
Je to věc ze série portrétů, na kterých jsem pracoval minulý rok. A tahle socha je pro mě dost zásadní kvůli příběhu a určitému pocitu, který má.

Co kdyby za vámi někdo přišel, že chce udělat portrét své ženy?
Naštěstí se mi tohle ještě nestalo a doufám, že ani nestane. Nějaké portréty jsem dělal, ale jen opravdu zřídka a jen lidí, které dobře znám.

S čím se při „sochání“ se žhavým sklem pracuje? Máte svoji speciální sadu nástrojů?
Mám klasické nástroje a potom speciální, které mi vyrábí jeden člověk v Seattlu.

V pětatřiceti patříte mezi světově proslulé sochaře a skláře, živíte se už jen uměním?
Ano, dá se tím uživit.

Byly doby, kdy jste neměl na chleba?
Byly dokonce i doby, kdy jsem ani nevěděl, co chleba je.

Říkal jste, že si vybíráte, kde chcete vystavovat nebo prodávat. Proč jste kývl na výstavu Křehká síla skla?
Oslovila mě ředitelka aukčního domu Dorotheum. Je to skvělý výběr autorů a je mi ctí být jeho součástí.

Vystudoval jste Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru a pak vyrazil rovnou do světa. Kam jste si to namířil?
Nejdřív jsem odjel do Švédska k akademickému sochaři Milanu Votrubovi a pak do Ameriky. V roce 2005 jsem potkal v Pichuck Glass School skvělou paní Judy Warwick. Je to taková moje Aljaška máma. Pomohla mi tím, že mi dala prostor, kde jsem mohl tvořit, všechno kazit a učit sám sebe, což je strašně vzácné. Sklárna je finančně velice náročná sranda. To, že ta dáma žije zrovna na Aljašce, je druhá věc.

Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se, tvaruje.

Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se, tvaruje.

Proč? Nelíbilo se vám tam?
Já osobně bych si tuhle destinaci asi nevybral, nejsem typ, který tíhne k přírodě. Mám rád velká města a pořádný šrumec. Ale považuju to za svůj druhý domov a každý rok se tam vracím. Celý den jsem zalezlý ve studiu a nechodím na žádné výlety. Ono to ani nejde, všechno je zamrzlé, venku minus čtyřicet. Mám ve studiu pec, kde to plápolá a celé tři měsíce to má takovou vánoční atmosféru.

Pec nikdy nevyhasne?
Když se dělá, tak pec běží pořád.

Kde se vám ještě líbilo?
Nikdy jsem nejel někam na dovolenou, buď učím na škole, nebo jsem ve sklárně, kde učím a předvádím. Žil jsem v Jižní Africe, v Japonsku, ve Švédsku, dvanáct let v Americe, ale nejvíc se mi líbí doma. Odjel jsem v třiadvaceti s tím, že venku zůstanu, ale čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem chtěl domů. Nejsem v tomhle směru moc adaptabilní. Jsem prostě takovej českej balíček.

Jaké máte teď plány?
Usadit se, postavit studio, zasadit strom a tak dále. Pár let jsme zkoušeli najít vhodný prostor pro studio v Praze, ale to se nepovedlo. Teď jednáme o místě na severu Čech, které by bylo pro tenhle projekt ideální. Bude to místo, kde budu pracovat na svých věcech, realizovat návrhy a projekty různých umělců nejen od skla. Budou tam i další ateliéry, kde budou moct lidi tvořit a pomáhat mladým nadějným uměleckým sklářům. Tak nám držte palce.

Takže návrat na sever?
Ano.

Většinou se lidé s takovými plány a zkušenostmi vracejí ze světa domů na stará kolena. Vy jste to stihl v pětatřiceti.
Je čas zůstat na jednom místě a soustředit se na jiné věci. Cestováním a učením se jsem strávil posledních patnáct let. A je čas to přivézt domů. Studio je pro mě moc důležité, je to můj velký sen, tak jsem si musel trochu pospíšit, abych se právě nevrátil až na stará kolena. To bych toho tady už moc neudělal.

Sklářský výtvarník Martin Janecký a jeho unikátní tvorba

Autoři:
Témata: Bydlení , Socha


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.