Designér Richard Hurding se před osmi lety vypravil na cyklistický výlet do Braniborska, do přírodního parku Schorfheide-Chorin. Když ve městečku Joachimsthal zabloudil k rozpadající se, několik let nevyužívané a stromy zarostlé vodárenské věži, netušil, nakolik si ji zamiluje. O dva roky později začal s přestavbou objektu a dnes ve věži spokojeně bydlí společně se svou manželkou, anglickou designérkou Sarah Phillipsovou.
Světlo je hlavním hráčem celého interiéru. Majitelé se rozhodli okna nijak nezatemňovat. Atmosféra každého dne tedy plně záleží na počasí a život je přirozenější
"Oba se blížíme padesátce a až teď si plníme své designérské sny," uvedl Hurding pro deník The New York Times. Oba několik let pracovali v Londýně, Hongkongu a Šanghaji a vyzkoušeli si, jak život chutná v Lisabonu, Barceloně i Berlíně. Německá mentalita i krajina jim ale přirostly k srdci nejvíce.
"Vždy jsme plánovali projekt, který měl být šetrný k životnímu prostředí. Že to ale bude přestavba vodárenské věže a navíc z naší stavby bude mít užitek i okolí, to nás nenapadlo," dodává Hurding.
V roce 2003 se páru podařilo koupit pozemek přiléhající k věži a získat od města téměř stoletý pronájem na samotnou vodárenskou věž. Ročně za ni zaplatí v přepočtu necelých 13 tisíc korun.
Prodej věže bohužel nebyl možný, neboť jde o historickou kulturní památku. Dvojice pojmenovala věž Biorama, jako slovní hříčku spojující slova biosféra a panorama.
Dokonalému výhledu z obývacího pokoje v nejvyšším patře je uzpůsobena i knihovna, která respektuje linii oken
Přestavby se ujal berlínský architekt Frank Meilchen. Navrhl i nové schodiště a výtah na vedlejší vyhlídku. Celá realizace pro něj byla velkou výzvou. "Připadal jsem si jako rytíř, který mění dobytou pevnost k obrazu svému," usmívá se.
Nejobtížnější bylo odstranění betonových vodních nádrží z jádra věže. Dělníci je rozřezávali diamantovou pilou a jeřáb jednotlivé kusy spouštěl oknem ven. Celá tato akce trvala celý měsíc, zbytek přestavby zvládli za tři čtvrtě roku.
Investovaná částka přesáhla 15 milionů korun, téměř z poloviny ji zafinancovala Evropská unie. Dotace zaplatily výstavbu bezbariérového výtahu a rekonstrukci vyhlídkové části.
Z padesát let staré vodárenské věže se tak díky britskému designérskému páru opět stal orientační bod v krajině, pomyslná brána do chráněné krajinné oblasti.
Dvacet jedna metrů vysoká věž je obložena žlutými lícovými cihlami, které tvarem korespondují s řadami obdélníkových oken. Obytná plocha věže přestavbou dosáhla komfortních 140 metrů čtverečních.
Byt se rozkládá na šesti podlažích. Nejníže jsou umístěné pracovny obou majitelů, následuje ložnice s koupelnou, patro s druhým vchodem z vyhlídkové věže a kuchyní s jídelnou. Nejvyšší podlaží patří obývacímu pokoji.
Interiér je vyřešen přesně podle slov majitelů: elegantně, ale úsporně a ekologicky. Několik kousků nábytku je z unikátního materiálu zelfo, který je vyvinutý z konopí, lnu a starého papíru.
Červené klubové křesílko od firmy Omodo je z unikátního materiálu nazvaného Zelfo, který je vyvinutý z konopí, lnu a starého papíru
Nejzajímavější je červené klubové křesílko, které na zakázku vyrobila společnost Omodo. Střídmá je zde i barevnost: objevují se jen hutné tóny červené a modré. Betonové podlahy mají saténově lesklý nátěr, v ložnici a obytné kuchyni je podlaha v červeném odstínu. Nábytek je industriálního charakteru, prim hraje kov a kůže.
Vyhlídku, která stojí vedle vodárenské věže, mohou turisté navštěvovat od jara do podzimu, za vstupné zaplatí dvě eura, děti padesát centů. Věž navštívilo od jejího otevření 3. června 2006 do letošního roku téměř šedesát tisíc zájemců.
Ačkoliv měli majitelé z náporu turistů zprvu strach, dnes tvrdí, že by bydlení bez výletníků nebylo "to pravé ořechové". Dvojice Britů pořádá ve věži kulturní akce, koncerty, výstavy. Naposledy se zde konaly oslavy půl století od výstavby věže.
Vyhlídka u vodárenské věže nabízí panoramatický pohled na jeden z největších evropských smíšených lesů o rozloze třinácti set kilometrů čtverečních.
Oblast je chráněná organizací Unesco a žije v ní mnoho chráněných živočišných druhů. Z věže lze vidět dokonce i špici sedmdesát kilometrů vzdálené berlínské televizní věže nebo se podívat k sousedům do Polska. Hranice leží od Joachimsthalu necelých třicet pět kilometrů.