Původní dispozice malé půdní vestavby počítala s klasickým rozdělením na 2 + 1 s předsíní a koupelnou spojenou s WC (vše ovšem miniaturní, protože celková plocha je 58 metrů čtverečních).
Jak ale přibývalo příček, šikmých stropů i dveří, začal majitele opouštět úsměv. Zatímco na pláncích vypadal byt dobře, v reálu bylo cítit, že projektant šlápl poněkud vedle. Na pomoc proto přivolali odborníka, architektku Ivu Dombkovou. Ta takříkajíc za pochodu měnila, co ještě šlo.
"Kdyby klienti přišli dřív, mohli jsme vytvořit zcela jinou dispozici. Jenže ve fázi, kdy se stavba chýlila ke konci, bylo na radikální změny pozdě. Nedělali jsme proto ani celkové plány, prostě jsme jen přiběhli na staveniště, ukazovali prstem a říkali, tuhle příčku zbourat, onu posunout…"
Byt jako dobrá investice
Zadání pro architektku nebylo jednoduché: byt měl nabídnout příjemné bydlení i možnost případného pronájmu. Rodiče jej totiž pořídili pro dceru jako investici do budoucna.
A tak Ivana Dombková navrhovala interiér pro někoho, koho neznala, a kdo byl ve věku, kdy se názory na bydlení a vlastní potřeby mění spíš měsíc od měsíce než rok po roce.
Ale klobouk dolů: skvěle se trefila. Možná proto, že je svým způsobem konzervativní a zároveň i moderní, kašle na trendy, navrhuje to, o čem si myslí, že bude vypadat dobře ještě za třicet let.
Velký podíl na kvalitním výsledku měli ovšem i majitelé-rodiče. Rozuměla si s nimi. Chtěli lehké a moderní věci, nábytek volili sami a hlavně dali postupně volnou ruku i dceři.
"Rodina má cit pro stylový nábytek, a přitom se nebrání moderním věcem. Tím ´nasákla´ i dcera, takže dnes, kdy je samostatná a pracuje, dokáže smíchat etno, starožitnost i IKEA - a výsledek vypadá dobře a útulně," hodnotí Ivana Dombková byt, který viděla dokončený až na těchto fotografiích.
Nakonec se v interiéru zabydlela i skleněná kuchyně, která byla koupena jako prototyp na výstavě dávno před dokončením bytu. Ivana Dombková "pouze" dořešila horní skříňky a obklady. To nebylo vůbec jednoduché, protože výrobce s těmito drobnými detaily nepočítal.
Půdní zrady
Architektka Dombková nezapírá, že měla ke stavbě výhrady: "Na staré půdě, kde se buduje byt, se musíte přizpůsobit trámům, respektovat výšku střechy nebo se smířit s určitými limitujícími rozměry. U nových staveb však nemají vznikat omezení, jež obytný prostor degradují.
Zkosené stropy, úzké arkýře - proč se bát, že se praštím do hlavy, kdykoli vstanu z pohovky? Vytvářet u novostavby dojem staré půdy, navíc na úkor úložného prostoru, pokládám za zbytečné," vypočítává Ivana Dombková protiargumenty.
Ty ji vedly k tomu, že snížila strop a zakryla "romantické" trámy rovným sádrokartonovým stropem. Proč? "Necítila bych, kam postavit křeslo, vznikl by roztříštěný interiér se spoustou šikmých ploch. Špice byla asymetrická, takže se prostor zklidnil," vysvětluje.
Snížení stropu přineslo i další výhody: nižší náklady na vytápění, vyřešilo se umístění drobných svítidel do stropu a vznikl i úložný prostor pro mimosezónní sportovní vybavení. A nebyla by to Ivana Dombková, kdyby do něho nevymyslela zajímavý vstup. V předsíni najdete "prosklený strop".
Stačí jen nadzvednout a posunout čtverec z lehkého transparentního plastu - a vstoupíte do komory (vysoké schůdky potřebné k výstupu jsou připraveny u kotle za dveřmi vestavné skříně). Světla v komoře hned nad "prosklením" vyvolávají iluzi, že máte nad hlavou velký střešní světlík.
Překvapuje vás v bytě šedá výmalba? "Aby vynikla nažloutlá dřevěná javorová podlaha, potřebovali jsme nějakou neutrální barvu. Interiér je hlavně v létě hodně teplý, opticky bylo nutné prostor ´ochladit´. Bílá se sem nehodí, naopak dobře namíchaná šedá vytváří měkké sametové pozadí pro všechno, co v prostoru je, od nábytku až po lampy nebo obrazy," vysvětluje architektka.
Konec dobrý, všechno dobré
"Majitelé našli krásné a klidné místo ve městě nedaleko historického centra, navíc ve čtvrti, v níž otec vyrůstal a k níž má vřelý vztah. Projekt domu vypadal slibně, výtah a podzemní garáže reprezentují dnes tak oceňovaný komfort bydlení. Navíc bylo jasné, že z horního podlaží bude skvělý výhled na město, a to všem je pravda," rekapituluje architektka.
A co tomu říká uživatelka bytu? "Kdybych si dnes vybírala nábytek, asi bych se vyhnula skleněné pracovní a jídelní desce. Když vařím, mám pocit, že potřebuji rukavice, abych všude nenechala mastné otisky. Na druhé straně stačí desku jen otřít, sklu nic neublíží. A také bych se vyhnula nerezovému umyvadlu, je na něm vidět každá kapka. Jinak jsem spokojená, moje kancelář a můj byt nemají rozhodně nic společného. Moderny mám v práci kolem sebe dost. I proto jsem sáhla po stylovém nábytku."
