Kdybychom měli najít ty pravé důvody, proč jsou turisté z Prahy tak u vytržení, byl by to zcela jistě více než šest set let starý most, Hrad, Tančící dům a Malá Strana. Pro rychloturisty se Malá Strana rovná hlavně Nerudovce, ale místa jsou tu mnohem půvabnější.
Dovedete si představit, že ještě před třiceti lety se na Malou Stranu chodilo bydlet za trest? Domy se rozpadaly. Podzemní voda udělala své. Obrovské místnosti s vysokými stropy nebyly pro život právě pohodlné. A symbolem kvalitního bydlení byly spíše novostavby v okrajových částech Prahy.
Dnes je Malá Strana až na výjimky místem, kde se bydlet znovu nedá. V domech jsou nejčastěji instituce nebo hotely. Zcela tu chybí občanská vybavenost: představte si, že bydlíte třeba v kouzelné Šporkově ulici a pro rohlíky si můžete dojít asi tak do „Máje“ na Národní.
Když vylezete z domu, sejme vás proudící dav turistů. V noci se tu juchá, ve dne nedá hnout. Přesto trvám na tom, že Malá Strana má ještě svého ducha. Jen ho musíte pečlivě hledat. Jak se bydlí na Malé Straně bez supermarketu a multikina čtěte zde.
Místo s tajemstvím
Jedno z nejkrásnějších míst najdete v těsném sousedství Nerudovy ulice. Dům U Osla v kolébce najdete ve zmíněné Šporkově ulici číslo 5. Nebojte se vejít, jakkoli se těžké dřevěné dveře tváří nekompromisně.
Za nimi najdete půvabný dvorek se vzrostlým stromem. Pavlače, které obyvatelům třípatrového domu umožňují vyklonit se přes zábradlí a okamžitě zkontrolovat, co se na dvorku děje. Ale hlavně tu mají úchvatné, opravdu přenádherné schodiště.
Těžko říct, jak je ve skutečnosti staré, ale schody tohoto točitého skvostu jsou prošlapané tak, že za pouhých sto let se to jistě nepovedlo. Spojuje je ohlazený kus dřeva, na který musely sahat tisíce rukou. A krásně vržou a krásně voní (nebojte se čichat ke schodům, je to zážitek, nikomu to říkat nemusíte).
Tento dům učaroval i spisovateli Janu Nerudovi, jeho rodiče tu měli malý obchod, tady vyrůstal a právě sem situoval děj povídky Týden v tichém domě. To ticho tu slyšíte i dnes. Pokud jste uvnitř.
Když vyjdete na ulici, jste opět v současnosti: hlučné, uřvané, s auty, která se tu neuměle snaží zaparkovat nebo aspoň otočit, a hlavně plné turistů, jimž bůhvíproč prodáváme na Královské cestě ruské ušanky. Tato, jaksi boční část Malé Strany je snad posledním místem, kde se můžete, aspoň občas, ještě propadnout hezkých pár set let do historie. Tak pojďte.
Malá Strana předrevoluční
Představte si malé, zakouřené lokály. Pije se tu pivo, hodně piva, u stolů se debatuje, překřikuje, vzpomíná, vypráví. Jsou léta osmdesátá, a tak sem patří oblýskaný manšestr, porcelánové podšálky, diskuse o kultuře i politické situaci. A taky páchnoucí záchodky nelze nevzpomenout. Z těch kouzelných míst, kde jste mohli sedět u stolu s filozofem z kotelny, zbyla snad už jen pivnice U Hrocha.
Na autenticitu se tu sází dodnes, i když poslední rok už bez neprostupných oblaků dýmu. Tady je ještě možné si k někomu přisednout, popít, podebatovat a zase se odporoučet. Můžete být štamgast, můžete být panák z přilehlých vládních budov, před pípou s plzeňským jsou si tu všichni rovni.
Letohrádek v City Life |
Malá zastrčená Thunovská ulice je jen pár kroků od turistické magistrály, Nerudovy ulice, ale kdyby sem náhodou některý z nich páchl, spíš se podívá na nakládaný hermelín, klobásu nebo sekanou a zase se odporoučí. Tlačenku s cibulí si stejně nedá, bojí se, a na chování obsluhy z dob minulých taky už není zvědavý – ani jako na atrakci.
Proč sem ale zajít, nejste-li místní? Protože tady je svět ještě postaru v pořádku. Nikdo se netváří, že je potřeba mít v nabídce lososa nebo zaručeně pravou pizzu. Půllitrem plzně se pěkně bouchá o stůl, až pěna lítá. Můžete tu sedět uprostřed lidí, a přece pohodlně sami. To jste mohli zažít třeba U Glaubiců, U Basentů nebo U Tygra, dnes jsou legendární štamgasti povětšinou mrtví a ti noví ještě dost neošuntěli.
Když půjdeme v čase ještě dál, přistaneme v době, kdy Malá Strana žila, tedy aspoň v povídkách malostranských. Bydleli tu povětšinou prostí měšťané, jejichž každodenní vylomeniny uměl Jan Neruda tak pěkně popsat. Vzpomeňme na mlčenlivé týpky pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří si ke Štajnicům chodili tak pěkně pomlčet, každý na jedné straně stolu. Na doktora Kazisvěta, pana Rybáře nebo žebráka Vojtíška, co zas až tak chudý nebyl, aspoň podle drbů.
Kouzelné dvorky
Jedna z nejhezčích věcí, které ve staré malostranské zástavbě ještě zbyly, jsou dvorky. Poetická místa, kde se negriluje, ale ošetřují se staré stromy a klidně věší prádlo.
Taky se tu posedává, čte, povídá, žije. Když už někdo má to štěstí, že tu všemu navzdory normálně bydlí, chrání si svůj klid v centru města celoročně, až na jednu výjimku: to když se rozhodne pochlubit a na dvorky vpustit pár návštěvníků.
Nebylo to ale samo od sebe, akce otevřených malostranských dvorků navazovala na happening z roku 1981, kdy sochaři Kurt Gebauer, Čestmír Suška, Magdalena Jetelová a další právě na těchto tajných místech vystavili svá díla.
Chtěli tak obrátit pozornost k částem Prahy, které, ač očím ukryté a nepřístupné, umožní prožít genius loci na vlastní kůži. Malostranské dvorky oživil před třemi lety kavárník Ondřej Kobza.
Z původních umělců-organizátorů se osobně zúčastnil jen Kurt Gebauer, přesto mladá generace výtvarníků znovu dosáhla téhož: ukázala, že centrální Praha má místa, která je potřeba chránit. Půvabné utajené dvorky si prohlédněte zde.
Na dvorky se jen tak nedostanete, ale až se někdy budete toulat Malou Stranou, tedy tou „vedlejší“ Malou Stranou, zkuste oslovit některého z obyvatel domů. Třeba budete mít štěstí a pozve vás dál. Kafe a drb nikde nechutnají lépe.
Jiným poetickým místem jsou uličky, které najdete hlavně kolem Jánského vršku. Třeba když se postavíte v ulici Tržiště vedle americké ambasády a podíváte se směrem k úchvatně zrekonstruovanému domu, v němž sídlí, jak jinak, hotel Alchymist.
Hotel Alchymist. Citlivě a vkusně zrekonstruovaný objekt dnes slouží jako hotel a wellness. Vhodné pro dlouhá letní odpoledne i pro neubytované.
Po jeho levém boku je uzounká ulička Břetislavova. Minimálně podle truhlíků s muškáty a záclonkami si troufám tvrdit, že tady se ještě žije. Když jí projdete až nahoru, ocitnete se v ulici Jánský vršek. Tady se zase zastavte na skleničku v designovém hotelu Sax: je zařízený originály z 50. a 60. let a kavárna v lobby je přístupná i těm, co nemají to štěstí, že by tu nocovali.
Jánským vrškem projděte do Vlašské, která vede kolem německé ambasády a milého penzionu Dům U Velké boty, a vystoupejte až nahoru k Nemocnici milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Mimochodem, za nemocnicí je jeden z vchodů do Petřínských zahrad, ten méně známý, tudíž méně navštěvovaný.
Anebo z Břetislavovy odbočte naopak doprava a Šporkovou, kolem domu U Bílé lilie, projděte do slepé uličky Jánské. Kde se vám ještě poštěstí, že u vchodu do domu najdete obrovský květináč se vzrostlým olivovníkem?
Napravo od Nerudovky
Když už vás proháním do kopce a z kopce, nemůžu vynechat ani o něco rušnější, ale stále ještě domáckou část po pravé straně Nerudovy ulice. Na rohu Nerudovy a Thunovské se aspoň na chvíli zastavte v kostele svatého Kajetána.
Má kouzelný interiér ze dřeva a pořádají se tu koncerty, ovšem ne ty, na které zvou studenti se štosem letáků v ruce, ale pro ty, kteří sem na ně chodí pravidelně. V Thunovské, která se o pár metrů dál láme v pravém úhlu, je i středověká krčma U krále Brabantského. Když se trefíte, najdete tu ohně, na nichž se připravuje maso, divoké tanečnice na stolech, středověkou kapelu i šermíře. Nezní tu němčina ani ruština.
Thunovskou pak dojdete až ke Starým zámeckým schodům, jenže tady už to zase začíná houstnout. Rychle přeběhněte do Rajské zahrady a pod vzrostlými stromy pokračujte Hartigovskou zahradou až k Plečnikově vyhlídce.
Místo, které miloval slovutný architekt, vám nabídne pohled na Malou Stranu z výšky. Odsud i rozpálené centrum města vypadá přívětivě. Přes zahradu Na Valech a Ledeburskou zahradu se pak přesuňte dolů do Valdštejnské.
Na terase budovy konzervatoře, která sídlí v mile otlučeném barokním Pálffyho paláci, si pak po těch pár kilometrech se solidním převýšením dopřejte třeba skleničku Pálffyho sektu a některý z domácích dezertů, které v místní restauraci vyrábějí z ovoce z vlastního statku.
