Lidé si své byty postavili z 90 procent sami, a přestože dnes by je již většina z nich měla mít v osobním vlastnictví, opak je pravdou. Hrozí totiž, že všechen majetek družstva, tedy 12 domů téměř s 500 byty, bude prodán. Co by to pro obyvatele domů znamenalo? Buď si byty postavené vlastníma rukama, v nichž už 20 let bydlí, znovu odkoupit za tržní cenu, nebo se bez náhrady vystěhovat!
"V bytě tři plus jedna bydlím dvacet let se ženou a jedním synem. V roce 1997 poté, co jsem splatil anuitu, mi byl převeden do osobního vlastnictví," vypráví Jiří Trenkwitz. V té době se na domech začaly stavět nástavby. Nastoupily stavební firmy a poté, co skončily, chtěly dostat za práci zaplaceno. V té době se však zjistilo, že na účtech nejsou žádné peníze. "Tehdejší předseda holdoval fotbalu, a aby měl peníze na nákup hráčů a jejich výplaty, zfalšoval podpisy a všechno vybral," říká postižený družstevník.
Předseda byl odsouzen a dnes si odpykává trest ve vězení. To však stavební firmy nezajímalo. Chtěly požadovaných 30 milionů, které družstvo nemělo. Proto firmy na jaře roku 1998 podaly návrh na konkurz. "Správce konkurzní podstaty uvalil konkurz na celé družstvo o majetku téměř tři čtvrtě miliardy. Ale dluh není doposud vyčíslen, mluví se asi o třiceti milionech," tvrdí slávistický masér.
"Navrhli jsme tedy, že jim tento dluh budeme postupně splácet, avšak neuspěli jsme." Nakonec případ skončil u soudu, který rozhodl, že se z konkurzu vyčlení již převedené byty do soukromého vlastnictví a zahrne se do něj zbytek majetku - 38 nepřevedených bytů, komunikace a další věci, což by na pokrytí dluhu bohatě stačilo.
Protistrana se s tím však nespokojila a docílila výměny správce konkurzní podstaty, který dal soudu týden po ustanovení do funkce nový soupis konkurzu. Do něj zahrnul opět všechen majetek včetně už převedených bytů. "V té chvíli jsme podali žaloby. Už se to táhne asi pět let. A víte, jak to dopadlo? Místo aby soud řešil výši dluhu a důvod jeho vzniku, začal se pitvat v převodních smlouvách," líčí Trenkwitz.
Část spisu dokonce skončila u Nejvyššího soudu v Brně, který však rozhodl, že družstevníci vlastně nebyli o nic okradeni, protože převodní smlouvy jsou vinou dvou špatně formulovaných vět od prvopočátku neplatné! Družstevníci dál bojují, seč mohou. Podali stížnost k Ústavnímu soudu a zřejmě se obrátí i na mezinárodní soud. Avšak správce konkurzu má nyní - na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu - možnost jednat. To znamená, že prvních devět bytů může nabídnout k prodeji.
A co nepovedený převod bytů, na které již mají někteří nájemníci nárok? To soudy nezajímalo. Prý už jednu možnost měli. "V rozsudku zaznělo, že byty nesmí správce konkurzní podstaty dovolit převést na nájemníky bezplatně ani za poměrnou část dluhu, ale pouze za tržní cenu. Prý je naše chyba, že jsme podepsali neplatné smlouvy. Přitom tyto smlouvy má devadesát devět procent všech družstevníků v republice, protože to vypracovávali právníci ze sdružení bytových družstev."
Co tedy bude dál? "Asi bychom si byty museli koupit podruhé. Ale za kolik? Za milion, za dva? Slyšeli jsme, že údajně existuje jeden zájemce o koupi celého sídliště. To pak nevím, co by s námi bylo. Zůstali bychom na dlažbě..." smutně konstatuje Trenkwitz.
"V bytě tři plus jedna bydlím dvacet let se ženou a jedním synem. V roce 1997 poté, co jsem splatil anuitu, mi byl převeden do osobního vlastnictví," vypráví Jiří Trenkwitz. V té době se na domech začaly stavět nástavby. Nastoupily stavební firmy a poté, co skončily, chtěly dostat za práci zaplaceno. V té době se však zjistilo, že na účtech nejsou žádné peníze. "Tehdejší předseda holdoval fotbalu, a aby měl peníze na nákup hráčů a jejich výplaty, zfalšoval podpisy a všechno vybral," říká postižený družstevník.
Předseda byl odsouzen a dnes si odpykává trest ve vězení. To však stavební firmy nezajímalo. Chtěly požadovaných 30 milionů, které družstvo nemělo. Proto firmy na jaře roku 1998 podaly návrh na konkurz. "Správce konkurzní podstaty uvalil konkurz na celé družstvo o majetku téměř tři čtvrtě miliardy. Ale dluh není doposud vyčíslen, mluví se asi o třiceti milionech," tvrdí slávistický masér.
"Navrhli jsme tedy, že jim tento dluh budeme postupně splácet, avšak neuspěli jsme." Nakonec případ skončil u soudu, který rozhodl, že se z konkurzu vyčlení již převedené byty do soukromého vlastnictví a zahrne se do něj zbytek majetku - 38 nepřevedených bytů, komunikace a další věci, což by na pokrytí dluhu bohatě stačilo.
Protistrana se s tím však nespokojila a docílila výměny správce konkurzní podstaty, který dal soudu týden po ustanovení do funkce nový soupis konkurzu. Do něj zahrnul opět všechen majetek včetně už převedených bytů. "V té chvíli jsme podali žaloby. Už se to táhne asi pět let. A víte, jak to dopadlo? Místo aby soud řešil výši dluhu a důvod jeho vzniku, začal se pitvat v převodních smlouvách," líčí Trenkwitz.
Část spisu dokonce skončila u Nejvyššího soudu v Brně, který však rozhodl, že družstevníci vlastně nebyli o nic okradeni, protože převodní smlouvy jsou vinou dvou špatně formulovaných vět od prvopočátku neplatné! Družstevníci dál bojují, seč mohou. Podali stížnost k Ústavnímu soudu a zřejmě se obrátí i na mezinárodní soud. Avšak správce konkurzu má nyní - na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu - možnost jednat. To znamená, že prvních devět bytů může nabídnout k prodeji.
A co nepovedený převod bytů, na které již mají někteří nájemníci nárok? To soudy nezajímalo. Prý už jednu možnost měli. "V rozsudku zaznělo, že byty nesmí správce konkurzní podstaty dovolit převést na nájemníky bezplatně ani za poměrnou část dluhu, ale pouze za tržní cenu. Prý je naše chyba, že jsme podepsali neplatné smlouvy. Přitom tyto smlouvy má devadesát devět procent všech družstevníků v republice, protože to vypracovávali právníci ze sdružení bytových družstev."
Co tedy bude dál? "Asi bychom si byty museli koupit podruhé. Ale za kolik? Za milion, za dva? Slyšeli jsme, že údajně existuje jeden zájemce o koupi celého sídliště. To pak nevím, co by s námi bylo. Zůstali bychom na dlažbě..." smutně konstatuje Trenkwitz.
 Rekonstrukci bytu zaplatí většinou jeho nájemník. Peníze na opravy musí dát majitel jen tehdy, pokud je byt ve velmi špatném stavu. |
