Lůžkoviny

- Mít »svého« truhláře, zedníka, obkladače, natěrače, instalatéra či jiného muže řemesla je hotové požehnání. Mnozí mají náskok z časů rozvinutého socialismu, kdy mít »svého« člověka znamenalo ještě víc než v naší době raně kapitalistické. »Své« lidi ale musíme mít i dnes. To mi potvrdí zejména ti, kdo něco staví či přestavují. Mít »své« lidi dnes totiž znamená mít zároveň částečné záruky, že přijdou, kdy řeknou. Že vůbec přijdou. Že omítka nebude křivolaká, lak za rok neoprýská, proud elektrický bude proudit a voda poteče, kudy má.

A že vás nevezmou na hůl. Já ovšem »své« lidi nemám. Neuměl jsem je najít dříve, neumím to ani teď, a tak jsem zůstával jako kůl v plotě. Až se objevil pan Lůžek. Všešikovný člověk z vesničky na Lounsku. K seznámení došlo přes šperky z kovů ušlechtilých i neušlechtilých, které dodával mé ženě do krámku s hezkými věcmi - když ještě byl. Jednou nám místo náušnice nabídl židli. Kovovou, řemeslně dokonalou a o x procent šetrnější k naší kapse než výrobek konkurence. Mě to nijak zprvu nechytlo - kovový nábytek mi nikdy moc neříkal. Ta židle byla ale zajímavá. Za chvíli nás měl. A my jeho. Konečně jsem našel »svého« člověka. Čtenář, který stále očekává na dalších řádcích počteníčko o povlečení na postel, jak slibuje titulek, může přestat číst. Lůžkovinami totiž nazýváme díla »našeho« člověka, pana Lůžka. Co po něm chceme, to udělá. Co mu nakreslíme, precizně z kovu vyrobí. Doma už máme lůžkovin celou řadu: svítidla do kuchyně a nad jídelní stůl, digestoř, polici zvláštní kuchyňskou, křesílka do předsíně, svítidlo do koupelny, odkladní stolek, paraván třídílný a kus největší - dvoupostel s čelem vyplétaným páskovým železem. Pan Lůžek pracuje zvolna, aby něco neuspěchal. T uším, že proto, aby železo na povětří chytlo potřebnou patinu. A taky proto, že je skromný a umí žít nejen železem. V e svém domečku také opravuje a vyrábí housle, na něž též hraje, z jasanu tuhle pro kohosi vyráběl luky a šípy ostře okované, po dvorku se popelí havěť drůbeží a kočičí. Z trouby na nás naposledy vytáhl vlastnoruční koláč třešňový, ovšem s drobenkou. Před Vánocemi si jedeme zase pro něco - jo, pro stolek na šminky. A přitom na mši Rybovu. V kostelním sboru tam totiž zpívá »náš« člověk. Renesanční pan Lůžek.

Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.

Stejně jako čelo postele je vypletena i police nad kuchyňskou pracovní deskou, na níž lze ukládat či zavěšovat všelicos.