Dům ze třicátých let dýchá historií, příjemnou a klidnou atmosférou a trochu i tajemnem. Tomu napomáhá vistárie a loubinec, které se pnou po zdech domu, jenž díky tomu splývá s přírodou. S nápadem nechat dům porůst přišla paní domu.
"Je to už dávno, byla jsem tehdy v jiném stavu. Máme s Luďkem oba rádi stejné věci, zvlášť tajemné, a moc se nám líbí, když je náš dům na jaře zahalený do fialových květů, v létě je zelený a na podzim se zbarvuje do červena a žluta," říká Sobotová. Ta je mimochodem velkou milovnicí květin. Svého času je dávala všude, kde to bylo jen trochu možné. Ale i nemožné. "Luděk je bezvadný v tom, že celkem cokoliv udělám, tak s tím souhlasí. Šílel jenom z mých kytek, já je dávala opravdu všude, do koupelny i na záchody. On pak spláchnul a spadla na něj kytka. Už jsem to omezila," vypráví se smíchem Adriena.
Oba ale milují přírodu, a pokud to počasí jen trochu dovolí, nejraději se zdržují na zahradě s bazénem. Sobotová tady pěstuje bylinky, mátu a meduňku, od pěstování rajčat a paprik už víceméně z časových důvodů upustila. Úkolem Soboty je zase sekat trávu, i když v této činnosti ho již hravě nahradí dospělý syn. Vůbec nejraději se prý natáhne na pohovku, která je součástí zahradního nábytku a je jeho nejoblíbenějším místem. Má odtud krásný výhled do údolí a na Paví vrch, kam chodí často venčit psa Freda. "Jsem od přírody líný člověk a nejraději někde ležím. Pár oblíbených pohovek mám i uvnitř v domě," přiznává Sobota.
Koupelna jako obývací pokoj
Jeho manželce je zase nejmilejší koupelna. Je netypická, a kdyby nebylo sociálního zařízení, víc by připomínala pokoj. "Udělali jsme ji takovou obytnou, což je hrozně příjemné. Můžeme v ní být klidně všichni tři najednou a navzájem si nepřekážíme. Jsou v ní totiž různé koutky," vysvětluje.
Koupelna je mimochodem výsledkem rekonstrukce, kterou prošel kdysi dávno celý dům. Dával se totiž do původního stavu. Velkou změnou prošla i půda, kde byla dřív hercova pracovna, a teď je z ní velký ateliér, který je královstvím jeho syna. "Pořád cvičí a pouští si tam tu svoji šílenou hudbu, a nám to nevadí. Zavře se tam a je klid, dole to neslyšíme. Uzpůsobili jsme si to v domě prostě tak, aby nám tady bylo dobře. Já jsem tady nejspokojenější od doby, kdy přišla Adina, celkově to zde zkrásnělo," přiznává Sobota i po šestadvaceti letech manželství. "Adina má naštěstí ráda stejné věci jako já, a tak jsem ani nijak neovlivňoval to, co tady chtěla změnit. To, jak to u nás teď vypadá, je všechno její práce."
Kuchyňka jako klícka
Zásadní změny už Adina Sobotová v domě nechystá. "Luděk by už nemusel mít sílu to vydržet," směje se. "Nějaké úpravy asi proběhnou, jsem typ, který pořád s něčím hýbá, ale budou to drobnosti. Co jsme chtěli, máme a stačí nám to ke spokojenosti."
Snad jedinou méně praktickou věcí v domě se ukázala být kuchyň, je totiž nejmenší a členové rodiny včetně psa se v ní zdržují nejvíc. "Není marné, když je kuchyň spojená s pokojem nebo je velká. Jenomže tenhle dům je ze třicátých let a má své zákonitosti a byl hlavně postavený tak, že je kuchyň zvlášť. Navíc je poměrně malá, a když jsme v ní všichni, a ještě nám pod stůl vleze pes, dost se v ní tísníme. Kdyby byla namísto vedlejšího obrovského pokoje, nebylo by to od věci," shodují se manželé.
Tahle drobnost a ani nic jiného je ovšem ani náhodou nepřinutí k tomu, aby své obydlí někdy v budoucnu opustili. "Neměnili bychom ani za nic," tvrdí. "Luděk sice rád cestuje, ale já jsem tady nejspokojenější," uzavírá Sobotová.
