Pořídit jim nátěrem nový kabátek bylo také možné, ale do mírně venkovského stylu, který jsme zvolili, by byla taková úprava trochu příliš »nóbl«. Cest k odstraňování starých nátěrů je dnes několik. Nejjednodušší je opálení benzinovou nebo elektrickou opalovací pistolí - ovšem dřevu pak na mnoha místech naskáčou popáleninové skvrny. Druhou, vcelku dostupnou metodou, je použití různých chemických preparátů k odstraňování starých nátěrů - ty fungují dokonale na některé druhy laků, ovšem odstranění kvalitních emailů dá hodně zabrat. Celá procedura nátěru tímto prostředkem, omývání a oškrabávání se musí vícekrát opakovat a práce dá opravdu hodně zabrat. Třetí možností pak je louhování louhem sodným, je k mání v drogeriích. Tuto metodu je možné aplikovat jen na otevřeném prostranství - třeba na zahradě či na dvoře. Louh je prevít, který vše sežere. Sežere postupně štětce, nádobku, ve které je rozředěn (vyjma kameninové) a též má zálusk na člověka. Proto nezapomeňte na cimrmanovský efekt rozpuštěný a vypuštěný a opatřete se holinkami, příslušným oděvem, brýlemi a čepicí. Louh krásně barvu odstraní, ovšem posléze je třeba nábytek vykartáčovat pod proudem vody a následně vše neutralizovat vodou soctem, který choutky louhu zastaví. V žádném případě nepouštějte vodu použitou na oplachování do volné přírody, ale jen do kanalizace. Takže metoda účinná, leč nepraktická - býti ekologem - profesionálem, tyto chemické hrátky bych zakázal. Po vyzkoušení všech metod jsme se nakonec obrátili na profesionály. Louhování nábytku a dveří provádějí takřka průmyslově - ovšem doporučuji pečlivě hledat a vybírat. Ceny našich louhařů se diametrálně lišily. Za jedno křídlo dveří kdesi chtěli až dvanáct stovek, jinde sedm či pět a skončili jsme nakonec v Pardubicích - za dvě stě padesát. Z lázně louhové vylezly docela jiné dveře. Čas a louh jim dodal krásnou patinu. Vyřezal jsem horní výplně, neb světlo patří do domu a po konečné úpravě povrchu dveří je zasklil - tu sklem matovým, tu sklem čirým. Předtím však moje žena ještě dveře obrušovala, tmelila a přírodním lakem s voskem včelím natírala a pak leštila. Dvakrát jsme byli u Baumaxů vrátit vibrační brusku. Byla levná, čínská, a tak není divu, že přebrušování osmnácti křídel dveří a razanci mé ženy nevydržela. V souboji s bruskou však nevydržela ani moje žena, kterou bych na rozdíl od brusky za novou rozhodně neměnil. Jak tak hodiny s bruskou vibrovala, došlo k úkazu, lékařem označeným jako zánět šlach. Žena nesmí teď nic zvedat, koupila si tenisové profinátepníčky Wilson a nemůže si připít ani na zdar svého díla. Neuzvedne totiž sklenici. A tak to zase zůstane na mě. Tak tedy - na zdraví!
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.
