Lobkowiczký palác. V polovině 16. století jej vybudoval Jaroslav Pernštejn,...

Lobkowiczký palác. V polovině 16. století jej vybudoval Jaroslav Pernštejn, bratr Vratislava Pernštejna. | foto: Jiří Podrazil

Lobkowiczký palác na Hradě. Jaký je nádherný poklad českých dějin

  • 10
Z Jiřské uličky vstoupíte do paláce bývalým průjezdem. Nad dřevěnou branou s kamenným portálem visí zlacený erb Lobkowiczů, kterým byl palác navrácen roku 2002 poté, co byl ve 20. století dvakrát konfiskován. Jde o jedinou soukromou budovu v areálu Pražského hradu.

Až příště půjdete na Pražský hrad, zastavte se před východní bránou a pokochejte se vyhlídkou na Prahu. Odtud je to už jen pár kroků k bývalému sídlu jedné z nejmocnějších katolických šlechtických rodin, Lobkowiczkému paláci, kde najdete unikátní sbírku dokumentující slavnou českou historii.

Lobkowiczký palác ukončuje řadu domů v Jiřské ulici a navazuje na bránu střežící soukromí a bezpečí krále nad Starými zámeckými schody. Rodině Lobkowiczů ji stát vrátil v roce 2002 po dvojí konfiskaci. Rekonstrukce objektu a restaurace sbírek trvala pět let.

Bývalé pražské sídlo se představilo veřejnosti jako soukromé rodinné muzeum, svou rozlehlostí a nevyčíslitelnou hodnotou v Česku unikátní. Prostřednictvím audioprůvodce sbírkou provází William Lobkowicz, potomek knížecího rodu Lobkowiczů.

Vyplatí se však přečíst si i popisky u jednotlivých artefaktů, na rozdíl od většiny muzeí se zde nedublují s audioprůvodcem, ale nabízejí další dílky do skládačky české historie. Williamův dědeček, významný prvorepublikový diplomat Maximilian Lobkowicz, podporoval mladou republiku a po začátku okupace působil v exilové vládě v Londýně. Po komunistickém převzetí moci po únoru 1948 se palác proměnil v kanceláře, později jej využívalo Národní muzeum.

Silná žena Polyxena

Nejstarší doložený předek žil za Karla IV. a jeho nejmladší syn získal za své služby od krále Václava IV. panství Lobkovice. Jeho dva synové založili dvě hlavní linie rodu, mladší syn Jan větev Popelů z Lobkowicz, kteří mohou být považováni za přímé příbuzné současných Lobkowiczů.

Dokazuje to rozsáhlý rodokmen v hlavním sále sbírek ve 2. patře, který slouží jako galerie rodiny. Portréty významných předků se dívají na sebe i na návštěvníky.

„Jednou z nejvýznamnějších představitelek rodu Lobkowiczů je Polyxena, rozená z Pernštejna, která se nejprve vdala za Viléma Rožmberka, o více než 30 let staršího,“ říká Veronika Wolf, ředitelka Lobkowiczkých sbírek. Jejím otcem byl nejvyšší kancléř a přítel krále Vratislav z Pernštejna a její matkou španělská dáma Marie Maxmiliana Manrique de Lara y Mendoza. Byla velmi vzdělaná a vzdělání poskytla i všem svým osmi dcerám.

„Držela tzv. Pernštejnský salon, kde se scházeli diplomaté. Polyxena mluvila několika cizími jazyky a Vilémovi z Rožmberka byla rovnocennou partnerkou.
Tento fakt dokazuje i to, že jí po své smrti odkázal roudnické panství, což tehdy nebylo vůbec obvyklé,“ dodává Veronika Wolf.

Polyxena pocházela ze silně katolické rodiny, což v období před Bílou horou působilo nemalé komplikace při hledání adekvátně situovaného ženicha. Nakonec si po jedenácti letech vzala Zdeňka Vojtěcha Popela, který sice nebyl tak zámožný jako ona, ale jako nejvyšší kancléř a přítel císaře měl velký vliv. Ve 43 letech se jí narodil syn - Václav Eusebius Popel z Lobkowicz. Manželé se velmi milovali, o čemž svědčí také dochované dopisy, jejichž ukázka je vystavena pod portrétem Zdeňka Vojtěcha v hlavním sále. Vedle ve vitríně září oltářík vykládaný technikou pietra dura.

„Jedná se o speciální florentskou techniku. Císař Rudolf II. jej dal Zdeňku Vojtěchovi ke svatbě s Polyxenou. Dochovaly se i náušnice s vonnou kuličkou uvnitř. Pohybem se pozvolna uvolňovala vůně, což se v tehdejších ulicích bez fungující kanalizace hodilo,“ vysvětluje Veronika Wolf.

Lobkovický palác

na Malé Straně

V Praze je také druhý Lobkovický palác (píše se česky). Barokní stavba stojí na Malé Straně ve Vlašské ulici. V budově z roku 1702, kterou nechal postavit hrabě Přehořovský z Kvasejovic, je německé velvyslanectví. V roce 1989 přijely do Prahy desetitisíce občanů NDR, aby na západoněmecké ambasádě požádali o azyl a povolení odcestovat do SRN.

Polyxena udržovala tradici diplomatického salonu jako její matka a Lobkowiczký palác platil za katolickou baštu na Hradě. Právě proto sem utekli po pražské defenestraci v roce 1618 místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Zachránil je žebřík spuštěný z okna a legenda praví, že i široké sukně paní Polyxeny. Významnou událost třicetileté války zobrazuje malba podle Václava Brožíka.

Polyxena se pak zapsala do dějin Prahy ještě jednou, když darovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně sošku Pražského Jezulátka. Vzácnou voskovou sošku dostala od své španělské matky Marie Manrique, která ji získala jako svatební dar od své matky, aby ji ochraňovala v daleké cizí zemi, v Čechách. V expozici je umístěna její kopie.

Polyxena také významně obohatila rodinný majetek: například zámek Nelahozeves rodině patří dodnes. Představu o jeho rozsahu si můžete udělat v modrém salonku s akvarely a plátny C. R. Crolla zobrazujícími nemovitý majetek Lobkowiczů v 19. století. Některé z akvarelů nechávají nahlédnout i do soukromí rodiny, jako třeba výjev v zimní zahradě zámku Jezeří.

Barokní přestavba

Polyxenin syn, Václav Eusebius, se stal členem císařské rady, patřil mezi nejvlivnější politiky Evropy 17. století, hodně cestoval a rozmnožoval rodinné sbírky uměleckých předmětů, obrazů, hudebních nástrojů a zbraní.

Ty mají vlastní místnost a na červených stěnách zvlášť vynikne jejich precizní zdobení. Už v době svého vzniku byly ty nejkrásnější považovány za umělecká díla, používaly se pouze při zvláštních příležitostech nebo sloužily jako hodnotný dar.

Po třicetileté válce zastával Václav Eusebius funkci předsedy císařského válečného kabinetu a tajné císařské rady. Do Prahy pozval italské řemeslníky, aby provedli barokní úpravy Lobkowiczkého paláce i roudnického zámku.

Nejvýraznější jsou v Koncertním sále, kde se každý den koná ve 13 hodin koncert vážné hudby, a v přilehlé kapli s oltářem, oblíbeným svatebním místem. Lobkowiczký palác si totiž lze pronajmout na svatbu, na večírek nebo pro jiné účely. Impozantní prostory a sbírky učarovaly i filmařům a zahraničním televizím.

S rodem Lobkowiczů je úzce spjata hudba. Josef František Maxmilián hrál na housle a violoncello a štědře podporoval Ludwiga van Beethovena. Ten mu jako výraz vděku věnoval smyčcové kvartety Opus 18, Trojkoncert, písňový cyklus a tři symfonie (3. Eroica, 5. Osudová a 6. Pastorální). Asi vás nepřekvapí, že jejich originál najdete v místním hudebním pokoji s tlumenou modrou výmalbou.

Kromě skladeb Ludwiga van Beethovena s vlastnoručními poznámkami tu uvidíte i sbírku houslí různého stáří, noty a na portrétu i kostým, který oblékal Josef František Maxmilián ve vídeňské opeře. Právě tam totiž zpíval po boku tehdejších hvězd. A svou stopu zanechal i na vzhledu paláce. V rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem v roce 1791 nechal vybudovat balkony s panoramatickým výhledem na město.

Otec Josefa Františka Maxmiliána, Ferdinand Filip, pořídil i dvě vzácná plátna od Canaletta - pohledy na Londýn. Jedno z nich bylo zapůjčeno na oslavu 60. výročí panování britské královny a posloužilo jako předloha slavnostní plavby lodí. Velmi cennou malbou je i obraz Senoseč od Pietera Brugela staršího. Další generace Lobkowiczů podporovaly Matici českou a stavbu Národního divadla.