Košíře jsou plíce Prahy. Točily se zde Pelíšky a je tu svatý klid

  • 43
Košíře lákají na blízkost centra, poctivou pražskou historii, čistý vzduch a spoustu zeleně, kterou by tady málokdo čekal. Vždyť tato městská část obklopuje kopec přímo nad frekventovanou Plzeňskou ulicí. Pojďme společně navštívit čtvrť, na kterou místní nedají dopustit.

První zmínka o Košířích je z roku 1185. Malá osada patřila ženskému benediktinskému klášteru sv. Jiří. Jeptišky už tehdy pěstovaly na příkrých svazích víno a vinice se později pojily i k několika hospodářským usedlostem, které tvoří historii Prahy 5. Kromě asi nejznámější usedlosti Cibulka, kterou najdeme nahoře na kopci, vzpomeňme i na Božínku, položenou pod svahem v dnešní Jinonické ulici.

Může se hodit

Byty Vrchlického

Byty Vrchlického - bydlení na Praze 5 v lokalitě Košíře.

Více na Reality.iDNES.cz.

Pozemek po prastaré usedlosti koupil v roce 1911 Alberto Vojtěch Frič, slavný český cestovatel, etnograf a botanik s přezdívkou Lovec kaktusů. Usedlost přestavěl v novorenesančním stylu a rozestavěl kolem ní skleníky s exotickými rostlinami.

Na Božínce chvilku bydlel i Jaroslav Hašek, jemuž zde Frič udělil azyl, aby se mohl v klidu a především střízlivý věnovat jen psaní. Hašek si vzal do pera i Košíře a jejich maloměstské obyvatele nijak nešetřil. Schválně si najděte črtu Poslední mladočech v Košířích v knize Druhý dekameron: Lidožroutská historie. Pobavíte se.

Vila už bohužel nestojí, její zřícenina byla zbourána v roce 2005 a romantické kaskádovité rozvaliny vedle silnice nijak nenapovídají, že se tu po několik dekád scházela pražská společenská elita, fungovalo zde etnografické muzeum i botanická zahrada, kde Frič během druhé světové války mezi kaktusy schovával pušky pro partyzány.

Kromě exotických rostlin zajímaly osvíceného vědce také původní civilizace. Podnikal dlouhé cesty do Jižní Ameriky a po návratu zarytě bránil práva indiánů a bojoval proti předsudkům vůči lidem jiné barvy pleti nebo jiných zvyků. I dnes by měl pořád dost práce.

Rosteme do šíře, Lamač-Košíře!

Košíře jsou spojené i s mnoha uměleckými obory. Například filmový ateliér Kavalírka sice ve 20. letech minulého století fungoval jen pár roků, než ho zničil požár, ale tamní spolupráce režiséra a košířského rodáka Karla Lamače a herecké hvězdy Anny Ondrákové výrazně ovlivnila českou kinematografii v němé éře.

V ateliéru, který fungoval pod heslem: Rosteme do šíře, Lamač-Košíře, natáčel mimo jiné herec Vlasta Burian nebo režisér Gustav Machatý. Lamačovi přátelé se na Kavalírku rádi vraceli i kvůli domácké atmosféře, kterou zajišťoval slavný provozní místní kantýny, herec Theodor Pištěk - otec známého výtvarníka.

Právě Lamač natočil v roce 1926 první filmovou adaptaci slavné knihy Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk. Je pravděpodobné, že ho inspirovala společná stopa v oblíbené pražské čtvrti.

Na výlet z tajného nástupiště

Ačkoliv nejlépe se atmosféra jakékoliv městské části nasává každodenním pobytem, poznat dobře Košíře jde i bez toho, abyste se do nich přestěhovali. Jsou totiž skvělým cílem pro víkendový rodinný výlet - nebo klidně rovnou několik. Neopustíte hranice Prahy, ale uvidíte ji z naprosto nečekaných úhlů.

Začneme ve vlaku s poetickým názvem Pražský motoráček. Už tady je to docela dobrodružné: nastoupit můžete buď na Hlavním nádraží, nebo na vlakové stanici Smíchov Na Knížecí, která je schovaná vedle tramvajové zastávky, po pravé ruce u výstupů z metra Anděl - Na Knížecí.

Spoj po tzv. Pražském Semmeringu na trati číslo. 122 obkružuje Prokopské údolí a skalní zářezy Žvahov, které byly v době vzniku železnice bohatým nalezištěm devonských trilobitů, korálů i vzácných zbytků ryb a suchozemských rostlin.

Postavila ji společnost Buštěhradské dráhy v roce 1872, aby zefektivnila zásobování uhlím okolo trati Kladno-Bubny. Majitelé drah totiž vlastnili významný podíl v Kladenské uhelné společnosti. Přezdívku Pražský Semmering dostala podle slavné alpské horské trati, kterou připomíná.

Cestujícím totiž nabízí několik pohledů na Prahu a Vltavu, které opravdu vyrážejí dech. Zvláště v prosluněných měsících má člověk na úzké jednokolejce šplhající po zelených hřebenech pocit, že každou chvilku začne hrát majestátně sentimentální hudba k filmu Obecná škola.

Většinu atrakcí v anglickém parku u Cibulky vzal čas. Ale v posledních letech proběhla alespoň částečná rekonstrukce některých z nich.

Techničtější povahy dodnes fascinují místní mosty - horní hlubočepský viadukt stojí na pěti klenutých obloucích a dosahuje až 25 metrů, o něco nižší dolní tvoří sedm oblouků. Stavěly se přitom jen dva roky. Jedna cesta Pražským Semmeringem zatím nikomu nestačila, proto si u usměvavého průvodčího kupte i lístek na cestu zpět.

Z motoráčku vystoupíme na malé zastávce Cibulka, kterou značí vlastně jen dřevěná tabule. Vlak dál pokračuje košířským lesoparkem a na jeho koleje ještě během procházky narazíme. Teď si ale prohlédneme jedinečnou architekturu těsně pod špičkou kopce.

Pod zastávkou totiž najdeme historické sídliště postavené ve 20. letech minulého století. Někdy se mu říká dělnická kolonie - podobně jako legendární Buďánce, zvané také Košířský Montmartre. Není to ale úplně správně - na Cibulce bydleli hlavně státní zaměstnanci.

Sídliště pro úředníky

První činžáky uvidíme hned v ulici Na Výši pod zastávkou vlaku. Viladomy, postavené v několika typech, mají čtyři až deset bytových jednotek a zahradu o velikosti 150 metrů čtverečních - na každý byt proto vychází parcelka zeleně. I díky tomu to v Košířích neustále šumí, pučí, kvete a voní.

Seběhneme příčnou uličkou okolo zahrady mateřské školy k zastávce Cibulka, kam autobus 123 rozváží Košířské po kopci z Kavalírky. Pokračujeme dál šikmo střiženou uličkou Na Sklonku do ulice Nad Zámečkem. Kdybychom to vzali ještě o jedno patro níž, dostaneme se do ulice U Tenisu, která, jak už její název napovídá, skrývá v letních měsících osm antukových kurtů a devět hal v zimě a také stejnojmennou oblíbenou restauraci a venkovní zahrádku.

A ještě o trochu níž najdeme schody, po kterých se procházel Jiří Kodet ve filmu Pelíšky. Dobová atmosféra Košíř totiž poskytla nezapomenutelné kulisy pro jeden z nejoblíbenějších českých porevolučních filmů.

My ale v ulici Nad Zámečkem zabočíme doleva a zamíříme mírně vzhůru, až dojdeme k moderní krychlové mateřské škole, za níž už se po levé straně mezi stromy ukrývá největší zdejší památka - usedlost Cibulka.

První záznamy o obydlí na tomto místě existují už z doby před 500 lety. Komplex budov, schovaný vedle zahrádkářské kolonie, sice získal v 50. letech minulého století status národní kulturní památky, před chátráním jej to ale neuchránilo.

Podobně jako kdysi Ladronka, i usedlost Cibulka se stala jedním z legendárních pražských squatů. Squateři, kteří měli s majitelem donedávna uzavřenou smlouvu, byli letos v květnu za velkého mediálního zájmu vystěhováni kordonem policistů.

Osvícený hrabě z Cibulky

Zlaté časy zažila Cibulka v letech 1817-1826, kdy ji vlastnil nejznámější majitel, hrabě a pasovský biskup Leopold Leonard Thun-Hohenstein. Hrabě Thun-Hohenstein byl osvíceným pasovským vladařem, který si na Cibulce vybudoval honosnou letní novoromantickou rezidenci.

Po smrti ho na poslední cestě z kopce na legendární Malostranský hřbitov na Smíchově doprovázel velký průvod s pochodněmi a jeho hrob se sochou od Václava Práchnera patří k těm nejkrásnějším uměleckým dílům na zmíněném pohřebišti.

Vzdělaný a skromný biskup věnoval velkou péči nejen svým poddaným, v Pasově například zrušil trest smrti a jeho služebnictvo u něj získalo doživotní rentu v důchodovém věku, ale také svému majetku a hlavně přilehlé zeleni.

Hrabě a pasovský biskup Leopold Leonard Thun-Hohenstein má hrob na Malostranském hřbitově na Smíchově. Socha Václava Práchnera patří k těm nejkrásnějším uměleckým dílům na pohřebišti.

Asi nejlépe popisuje lesopark v Košířích spisovatel Jakub Arbes: „Každých sto dvě stě kroků očekávalo přicházejícího nějaké překvapení, tu nějaká věž nebo bašta nebo umělá jeskyně, onde umělá zřícenina, vodojem nebo sochy, z větší části výjevy nebo postavy mytologické, altánky, besídky, poustevna, rozličné dřevěné můstky přes rokle nebo přes potok sadem hadovitě protékající, umělý zbytek zřícenin rytířského hradu s vězením i kamenným vězněm, ba i s věží, z které jest rozkošný pohled... ano, i hlídač (kamenná socha muže z okna letohrádku pohodlně rozloženého), vše to a podobné bavívalo navštěvovatele v nemalé míře. Procházky parkem překvapovaly však již i pouhým svým upravením a pestrostí i labyrintem stezek, jež chodce jako by maně přivádějí v místa nejkrásnější.“

Dovnitř jednoho z domů jde dnes nahlédnout jen dírou ve střeše a většinu atrakcí v anglickém parku také vzal čas. Ale v posledních letech proběhla alespoň částečná rekonstrukce některých z nich - třeba jezírka Pod Dianou. Vylézt se dá také na rozhlednu z roku 1820. Slavný Čínský pavilon na stráni hned naproti usedlosti se bohužel ještě opravy nedočkal.

Plíce Prahy - Vidoule

V parku se jde krásně ztratit a obejít ho z několika stran. Procházku můžeme maximálně zkrátit, pokud si prohlédneme několik památečních stromů v okolí motolského potoka a za pár minut pohodlně vyjdeme k soše Diany, bohyně lovu, a odpočineme si u jezírka, kde se skvěle čtou knížky.

Ve svahu cestou zpět do Košíř stojí za prohlédnutí umělá zřícenina s novogotickou vyhlídkovou věží. Dobrodružnější povahy se mohou vydat na větší průzkum lesoparku.

Po pravé straně, na kraji lesa směrem, kde podle šumu tušíme Plzeňskou ulici, najdeme majestátní sochu Jupitera, vedle níž roste i největší zdejší jasan ztepilý. Obvod jeho kmene čítá úctyhodných 450 centimetrů. Zdejší listnatý les je plný nádherných vzrostlých dubů letních nebo jírovců s obvodem kmene až 300 centimetrů. Mnohé z nich tu stojí i 200 let - stejně dlouho jako mlčenlivý Jupiter.

Vyjdeme z lesa na nefrekventovanou silnici, která nás dovede k tenisovému klubu a golfovému hřišti. Pokračujeme dál užší klikatící se cestou, mineme koleje a pár rodinných domů. Zastavíme se v hájku borovice černé pod špicí stolové hory Vidoule, které se někdy říká plíce Prahy.

Zde máme na vybranou. Můžeme vyšplhat na její vrchol, kde najdeme jedinečnou pražskou step a pod námi se bude rozkládat Motol, anebo hledat zbytky cvičiště vojenské pěchoty a zákopy, které zarůstají původními akáty a suššími ovsíkovými loukami, a doputovat až do Jinonic.

Pokud se rozhodneme pokračovat po cestě lesem, čeká nás příjemná, asi půlhodinová procházka za relaxačního zpěvu nejrůznějších ptáků, kterou zakončíme na vrcholku kopce Košíř s úžasným výhledem na celou Prahu.

Možná mineme pejskaře, běžce nebo cyklisty, ale nemusíme se bát davů. Právě pro svoji nenápadnou polohu mezi Smíchovem a Motolem jsou Košíře opravdu známé hlavně místním. Ti také bojují za ponechání stolové hory jako rekreační oblasti. V roce 2013 se konal Běh za Vidouli, jehož se zúčastnili i herci Ivan Trojan nebo Boris Hybner, kteří v Košířích žijí.

Kluci, do toho! Místní trenér píská na tribuně SK Uhelné sklady na fotbalisty. Hned vedle hřiště je hospoda, kam chodí starousedlíci.

Na pivo s místními do uhelných skladů

Na kole tu pravidelně jezdí i režisér Vladimír Michálek (Pohádkář, Babí léto, Je třeba zabít Sekala nebo Zapomenuté světlo), který se před osmi lety přestěhoval ke kraji Vidoule. „Navazuje na lesopark Motol-Košíře a na další park Cibulka. Za pár minut sjedu do Prokopského a Dalejského údolí a tam už mohu kamkoliv - na Berounku, Sázavu a dál a dál. Na druhou stranu mohu dojet do Rudné a jsem hned v křivoklátských lesích,“ pochvaluje si režisér.

Předtím žil taky na kopci, ale na Vinohradech, na opačné straně Vltavy, kousek od centra. „Naprostá změna stylu bydlení,“ říká a je jasné, že vydlážděné rušné velkoměsto by za všudypřítomnou zeleň, klid a soukromí už nevyměnil.

„Vidoule je naštěstí přírodní rezervace, kterou za minulého režimu nezastavěli sídlištěm a jež zatím statečně odolává tlaku developerů. Před lesem máme ještě park s hřištěm, na nějž se dívám ze svého ateliéru na zahrádce přiléhající k bytu. To je moje nejoblíbenější místo. Stále se nemohu nabažit pohledu z okna ateliéru na přechody front, seskupujících se mračen a putování slunce. Nekonečné představení, jež příroda nabízí. Jsem přesvědčený, že mi to velmi pomáhá v práci. Mohu střídavě odpočívat a pracovat na náročných projektech, jako třeba nyní, když pro HBO dokončuji šestidílný seriál Mamon, který bude mít premiéru v říjnu.“

Nový domov přirostl osmapadesátiletému režisérovi k srdci natolik, že se zajímá i o místní historii a heraldiku. „Vše je již obsaženo v samotném erbu Košíř a německém názvu Körbern. Tři srpy v horním poli prozrazují, že je název odvozen od slova kosit. Košíře byly vesnice obklopená loukami, lesy a vinicemi. Součástí Prahy se staly až ve 20. letech minulého století. No v této vesnici si postavil Karel Lamač filmový ateliér Kavalírka, který zdatně konkuroval barrandovskému AB studiu až do konce 20. let.“

Košíře opravdu svědčí hlavně klidnému rodinnému životu, pohostinství je tu lehce nedostatkové zboží, i když pár podniků se tu najde - již zmíněná restaurace U Tenisu nebo řecká patisserie Zavalinis Sweet v Musílkově ulici, která v létě pořádá pravidelné grilování pro sousedy a celoročně prodává skvělou kávu a domácí dezerty, mezi nimiž najdeme i lahodné a velmi neřecké věnečky.

Vladimír Michálek ale rád chodí mezi opravdové štamgasty. „Starousedlíky najdete v hospodě u fotbalového hřiště Uhelných skladů. Pokud se potřebujete dozvědět, co je v Košířích na kopci nového, či sehnat instalatéra, elektrikáře, zedníka, tak není lepšího místa,“ říká.

Po procházce si sem proto seběhněte na jedno a dívejte se, jestli mezi hosty s půllitrem nepoznáte i slavného režiséra v černé mikině s kapucí a typickým úsměvem. Můžete si popovídat o tom, co jste právě v Košířích zažili.