Koupě tří renesančních domů v jihočeském Táboře, které jsou dnes spojené v jeden, má tedy své opodstatnění. Co ho táhlo právě na jih Čech? Jako dítě často jezdil do ateliéru svého otce v Klenovicích u Soběslavi.
Po návratu ze Spojených států si tento dům koupil nazpět od svého bratra, herce Jiřího Kodeta. Dnes už ho však nemá. Toužil mít galerii a bydlení pod jednou střechou.
Tři generace ve třech domech
Vhodný objekt pro dům a galerii hledal malíř v širokém okolí. A pak mu někdo ukázal tři historické domy jen kousek od táborského náměstí.
"Řekl jsem si, že tři domy vedle sebe by mohly zároveň představovat tři generace Kodetů - dědu, otce a také syna, tedy moji maličkost," vysvětluje Kristián Kodet.
"Splnil se mi tak sen. Kromě krásného bydlení se zde totiž nachází i muzeum, kam jsem koupil zpět dědečkovy i otcovy sochy." A svoje práce - obrazy - průběžně doplňuje. Tři generace jsou tak konečně pohromadě.
Tábor má pro malíře další příjemné stránky. "Má to tu pro mě lidské dimenze, je tu méně lidí než v Praze," říká. "Takže když jdu ráno se psem a pro noviny, se všemi se zdravím. A taky zde mám ,svého' pekaře. Zkrátka tu k tomu mám vztah."
A nevadí mu ani vzdálenost z Prahy, kde umělec částečně žije, rovněž v samém srdci města, přímo na Staroměstském náměstí. Vzhledem k tomu, že v Americe jezdí lidé do práce denně zcela běžně sto mil, tedy 160 kilometrů, nepřijde mu cesta z Prahy do Tábora i několikrát týdně jako něco nenormálního.
Fasáda jako v dávných časech
Cesta k vysněnému cíli nebyla jednoduchá. Všechny tři domy totiž byly v žalostném stavu a potřebovaly zcela zásadní rekonstrukci. Navíc jsou památkou první kategorie, tedy tou nejvíce chráněnou. Rekonstruovaly se proto do původní podoby pod dohledem památkářů.
Dnes všechny tři domy září bílou barvou, stejně jako tomu bylo v dávné historii. I když památkáři se původně domnívali, že jeden z nich byl nejspíš žlutý. Postupné odkrytí všech vrstev však ukázalo pravdu.
Fasádu toho prostředního navíc zdobí pro renesanční domy tolik typická psaníčková sgrafita, tedy výtvarné dekorace, jež připomínají svým tvarem obálky na dopisy. Původní bohužel nejsou. Všechny tři objekty totiž musely být odkryté až na kámen a fasáda se dělala celá nová.
Staré zdi: krása i problém
Totéž "v bleděmodrém" se odehrávalo ve sklepě. "Když jsem sem přišel poprvé, byla tu voda a na ní plavala kánoe," vzpomíná s úsměvem Kristián Kodet. "Následovalo tedy odvodnění a vyspárování kamenů."
Dnes už je sklep zase v plné parádě. Na podlaze je položená cihlová dlažba, do určité výšky jsou na stěnách odkryté kameny a zbytek je vybílený. A opět slouží svému účelu - skladuje a pije se zde víno. Sklep má dokonalou atmosféru. Jak se říká, každá mince má dvě strany.
Staré zdi jsou kouzelné, ale v nejstarší části mají tloušťku větší než jeden metr, v ostatních potom 85 centimetrů. Vytápění je tudíž poměrně obtížné a především finančně nákladné. A letos to kvůli nárůstu cen plynu, kterým se zde topí, bude platit dvojnásob.
"Kotle jsem sice nechal vyměnit za nové, radiátory však zůstaly starší," popisuje malíř. "Kdybych je chtěl vyměnit za moderní, kterými se neprohání tolik vody, muselo by se znovu všechno bourat. A to se mi nechce." Zálohy na plyn tak dosud činily 16 000 korun měsíčně a tuhle zimu se nejspíš opět zvýší.
Ateliér nad galerií
Zařízení bytu, který se nachází v patře všech tří spojených domů, je určitým kompromisem v umělcově cítění. Původně zde totiž zamýšlel Kristián Kodet zřídit malířskou školu.
Proto nechal všude na podlahy položit dlažbu, i když jinak preferuje dřevo. Byrokracie při zakládání malířské školy se mu však zdála tak velká, že od úmyslu odstoupil. Ale dlažba už zůstala.
Ze čtyř ateliérů tak nakonec zbyl pouze jeden - ten, který patří pánovi domu. "Tím jsem si splnil další sen," vypráví malíř.
"V ateliéru namalovat obraz, sejít dolů do galerie, obraz prodat a jít zase nahoru malovat další." A ono to funguje. Hned vedle galerie je malinký pokojíček, který slouží spíš jako ozdoba domu než na bydlení.
Interiéru vládne dřevo
Ve zbývajících místnostech se nacházejí tři ložnice - malířova a jeho ženy, dcery a pro hosty. Každá ve štítu jednoho domu. Dlažbu tady přikryly koberce, to kvůli teplu.
Spojené jsou opravdu dlouhou chodbou. Zdobí ji takzvané lidovky, tedy lidové řezby, které malíř sbírá. Čím jsou prý méně dokonalé, asymetrické, tím větší je jejich vnitřní náboj.
Také v ložnicích byste marně hledali moderní věci, s výjimkou postelí. "Miluji staré věci, protože žalují svou přirozeností," říká Kristián Kodet. Každou věc proto vybírá jednotlivě, jak ho osloví. Nehledá je ve starožitnictvích, spíš prolézá půdy a bazary.
Na nefalšovaném dřevu malíř trvá, a to v tom nejpřírodnějším stavu. I když koupí lakovaný či natřený kus nábytku, dá si práci s odlouhováním. A pak už přijde ke slovu pouze vosk. "Přírodní materiály se totiž musí nechat působit. Proto mi tolik záleží na povrchové úpravě," vysvětluje umělec.
Vypadá to úžasně. Ale jednu vadu na kráse to přece jenom má - voskování se musí opakovat při každém úklidu.
 Jak bydlí Kristián Kodet |
 Jak bydlí Kristián Kodet |
 Malíř Kristián Kodet si koupil tři renesanční domy v Táboře, ve kterých si zařídil prostorný podkrovní byt s ateliérem a vlastní galerii. |
 Jak bydlí Kristián Kodet |
 Jak bydlí Kristián Kodet |
 Jak bydlí Kristián Kodet |
 Jak bydlí Kristián Kodet |
