Místo klimatizace použil vítr, ale úředníci mu jeho dobrý záměr kazí

  • 36
Ušetřit za klimatizaci. To byl jeden z hlavních úkolů, které měl splnit autor budovy rektorátu na ostrově Martinik. Architekt Christian Hauvette proto nahradil techniku přírodou. Větrat, a tedy chladit, měl jeho budovu pouze vítr.

Ekologické projekty mívají někdy smůlu. Sice šetří náklady třeba na vytápění nebo na klimatizaci, ale přinášejí jiné problémy. V tomto případě stavbu na Martiniku, který patří do souostroví Malých Antil v Karibském moři, sice chladil vítr zadarmo, ale společně s ním se celou budovou šířil hluk.

Žaluziové dveře i příčky, které mu dovolovaly proudit místnostmi, rozhodně nefungovaly jako zvukový izolant.

Pro stavbu bylo vybráno návrší Terreville v obci Schoelcher nedaleko Fort-de-France.

A protože lidé nebyli ochotni dodržovat určité regulace, v budově se ještě před dokončením začala objevovat ve velkém klasická klimatizace.

Příběh zajímavé stavby, která měla využívat klasický způsob větrání používaný v soukromých domech na Martiniku už celá staletí, přináší další epizoda z francouzského cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 17. března v 13:50).

Vítr místo klimatizace

Projekt realizovaný Christianem Hauvettem na Martiniku v roce 1993 nedaleko hlavního města Fort-de-France nabízí kromě kanceláří i přednáškové a společenské sály. Měla zde vládnout atmosféra družnosti a také architektonická vytříbenost.

Tehdejší rektor, který inklinoval k ekologickému pojetí, dal do zadání požadavek, aby budova byla klimatizována výhradně větrem. Pasát, který na Martiniku fouká, totiž vane po celý rok a vždy od východu. Tedy od Atlantiku na západ, ke Karibskému moři.

Tato osa je předělem ostrova, vše se řídí podle toho, jste-li na návětrné straně, bičované pasátem, nebo naopak na závětrné straně před ním chráněné.
Architekt tak zvolil podlouhlý obdélníkový půdorys stavby s betonovou strukturou.

Pravidelnou čtvercovou síť prolamuje krytý portál, který "lapá" vzduch.
Budova se nestaví větru čelem, protože tlak by byl příliš velký a hluk nezvladatelný, stojí proto šikmo. V cestě stojí větru ještě zkušební sál, jehož záda fungují proti větru jako reflektor.

Strana budovy obrácená ke Karibskému moři má tvar koruny ze šesti samostatných prvků propojených velkými slunolamy. Na hlavní straně je vchod pro příchozí, stejnou cestou však vchází dovnitř i vítr: každé ráno se otevřou velké kovové okenice, jež fungují jako hlavní vstup do rektorátu.

Obrovské kovové okenice se každý den ráno otvírají, aby mohli lidé i vítr dovnitř, fungují totiž jako hlavní dveře rektorátu.

Pasát proniká do budovy kovovými okenicemi, prochází příčkami kanceláří a mizí z budovy ven. Jenže vítr se moc nesnáší s administrativou. Architekt počítal s regulací, která však záleží na samotných uživatelích. Stačí, když jeden regulaci nedodrží, a všechno je špatně...

V kancelářích tak vznikla patrně největší sbírka těžítek na světě, celou budovou se šíří hluk hovorů, telefonátů, tiskáren... Byť v budově bylo už předem počítáno s několika uzavřenými místnostmi pro jednání, nový rektor, který nastoupil ještě před dokončením stavby, okamžitě požádal o klimatizaci pro sebe a své kolegy. A místnost nechal uzavřít sklem a pevnými příčkami.

Budova je vystavena slunci i větru, kterému se nemohla postavit čelem, jinak by byl tlak příliš velký.

Lidé i vítr vstupují do budovy stejnou stranou.

Dokument tak končí trochu smutně: "S architekturou je to totiž jako s láskou. Projekt zrozený z touhy se těžko srovná s lhostejností. Ta zabijí cokoliv."