K čemu dům?

Otázky a odpovědi
Proč chcete stavět rodinný dům? Odpovědím budoucích investorů dominuje představa o zajištění slušného bydlení. Ti důslednější (nebo majetnější) často dokonce řeknou, že chtějí bydlení podle vlastních představ. Odpověď je to jasná a srozumitelná. Zamyslíme-li se nad jejím obsahem, začnou se před námi objevovat další a další otázky. Například o tom, zda si pořídit dům nebo byt, jestli je lepší bydlení ve městě nebo na venkově, jak velký má být pozemek, jaké by měly být rozměry domu, zda si postavit izolovaný objekt, dvojdomek, řadový, terasový či atriový dům v „koberci“, jak zajistit zázemí pro jednotlivé členy rodiny, kdo bude udržovat zahradu a uklízet interiér, jak vyjedeme z garáže, až napadne metr sněhu, jak budeme topit, zda nebude předsíň malá při početnější návštěvě apod.
Jak vidno, otázek více než dost, navíc je třeba zvážit konstrukční a materiálové řešení, architektonické doplňky, vybavení, zařizovací předměty, podlahy...
Čtenáře zřejmě překvapíme tvrzením, že správné odpovědi na naznačené otázky často neznají ani odborníci. Ani nemohou, neboť odjakživa platí, že obydlí je obrazem svého obyvatele, jeho hmotného životního stylu, postoje k životu, k profesi, společnosti, jeho postavení a vkusu. Je proto evidentní, že ve všech těchto ohledech ani sebelepší „najatý“ odborník nemůže budoucího obyvatele domu nahradit. Přesto je profesionál v procesu hledání, zrození a budování obydlí velmi žádoucí a v podstatě nepostradatelný.
Ze všeho nejdříve musí architekt poznat stavebníkův životní styl (prožívaný i ten kýžený). Nejsou-li architekt a stavebník naladěni na stejnou notu, výsledek jejich spolupráce může být uspokojivý jen díky obrovské náhodě. Na počátku proto není odpověď, ale otázka – ta správná ovšem. I jí ale předchází vědomí, že je třeba se ptát. Profesionál-architekt by měl umět klást správné otázky. Podrobným a důvěrným rozhovorem musí zjistit, jak bude investor dům užívat, co všechno se v domě bude odehrávat. Nakonec, ale to už by měla být „pouhá rutina“, by na základě analýzy měl navrhnout (a postarat se o realizaci) „toho správného obydlí“.
Není totiž nic tristnějšího, než když se otázky začnou rodit – ale co rodit, přímo vnucovat – až po dokončení stavby, kdy to či ono nefunguje, nepřináší radost a užitek. „Vy architekti děláte sice pěkný věci, ale bydlet se v tom nedá!“ Věta, upřímně vyřčená nejedním stavebníkem, je ve skutečnosti protimluvem, svědčícím buďto o objektivně špatné práci architekta („architektonické výtvory“, které inspirovaly podobné výroky, jsou zhusta představiteli architektury nazývané jako pubertální), nebo o špatném výběru architekta stavebníkem, nejčastěji o obojím.

Konfekce, nebo originál na míru?
Zatímco jedni jsou přesvědčeni, že dům z katalogu je něco, k čemu nás může dotlačit jedině ekonomické nezbytí, něco, co sám od sebe nikdo chtít nemůže, jiní si naopak myslí, že námaha spojená s vymýšlením domu je pro ně zbytečná a že cena za individuálně navržený dům je buďto příliš, nebo zbytečně vysoká.
Mýlí se ti i oni. Rozdíl mezi cenou opakovaného projektu (kterou stavebník zaplatí tak či onak, přímo nebo nepřímo) a cenou za zpracování kvalitního individuálního návrhu a projektu jen výjimečně převýší 150 000 Kč. Za tuto cenu se dá pořídit 250, ale taky třeba jen 50 m2 kvalitní podlahy, 470, ale třeba jen 30 m2 obkladu, kompletní vybavení kuchyně, ale třeba jen sporák, který tak jako tak za 10 let vyhodíte, zatímco nešikovné schody nebo příliš malá předsíň vás budou štvát nadosmrti.
Pokud se nákladů na stavbu samotnou týče, rozdíl mezi typovou a běžnou individuálně řešenou stavbou se kupodivu nekoná! Efektivní sériová výroba – „economy of scale“, která přináší výrazné úspory zákazníkům tradičních průmyslových odvětví, je v podmínkách evropského stavitelství stále ještě hudbou budoucnosti. Severní Amerika se svými tesařskými konstrukcemi a dřevostavbami je na tom o něco lépe, ale veškeré pokusy o import těchto systémů do České republiky i do většiny „ostatní Evropy“ doposud zkrachovaly. Nemalou roli při tom sehrál konzervativismus (nebo přímo nedůvěra) stavebníků.
Na druhou stranu je ovšem třeba připustit, že tak jako si někteří z nás kupují stále stejné obleky, jsou mezi námi takoví, jejichž nároky a životní styl jsou orientovány k něčemu jinému než k předmětům a stavbám, které je obklopují. Určitě není nic špatného na tom, dokáže-li se někdo přizpůsobit v zásadě jakémukoliv kulturnímu prostředí, aniž by se cítil jakkoliv omezován.
Paralelou dilematu mezi konfekční a individuálně řešenou budovou je srovnání přístupů tradičních (nebo, chcete-li, „klasických“) a moderních, nestandardních – nekonvenčních. Není možno říci, že by jedny byly automaticky lepší než druhé: každý zákazník, každý stavebník by však měl velmi důkladně zkoumat, k čemu přirozeně inklinuje, zvážit, zda to či ono se mu skutečně líbí a vyhovuje, nebo zda ve skutečnosti jen podlehl působení svého okolí a módy. Dům by neměl být věcí, která nás zprvu sice zaujme, ale brzy omrzí.

Sloužit, nebo být obsloužen?
Je lhostejné, zda se těšíte, že budete péči vynakládat osobně, nebo zda ji budete „pouze zajišťovat“. Předmětem péče může být dům sám (viz chalupy), zahrada, hospodářství na farmě nebo jen rybičky, pravda, v poněkud nestandardním akváriu. Jinak řečeno, je nezbytné zvážit, „kvůli komu“ se dům má postavit (koupit): bude-li sloužit k pracovní a společenské realizaci, nebo spíše k odpočinku v kruhu rodiny. Možná se rozhodnete pro dům, který nemá žádnou zahradu, o kterou by bylo třeba se starat, protože je „zasazen“ do přirozeného přírodního prostředí, které se, tak jako odjakživa, o sebe postará samo.
Nenáročnost na údržbu se pak ovšem musí týkat i všech částí koncipovaného domu, a to nejen z hlediska dlouhodobé údržby, ale i z hlediska úklidu. Bydlíte-li totiž v bytě, „pan domácí“ (správa budovy) poskytuje nejrůznější služby, které jsou sice tak či onak placené, ale vesměs cenově dostupné. U domu jste ve stejné situaci odkázáni sami na sebe, nebo na placené služby, které však nejsou na rozdíl od bytu a společných částí bytového domu standardizovány, a proto jsou mnohem (několikanásobně) náročnější jak z hlediska jejich zajištění, tak cenově. A to necháváme stranou různé části domu, které se v bytě zpravidla nevyskytují, a proto se o ně nemusíme starat vůbec (vlastní příjezdová cesta, vlastní chodník, střecha, zahrada).
Volba mezi pohodlím a starostmi, mezi bytem a domem nemusí být současně volbou mezi komfortním bydlením s vlastní zahradou a bydlením „v betonové škatuli“. Některé nové bytové projekty nabízejí byty, které za rodinným domem nezaostávají ani co do rozlohy, ani co do bohatství prostorového řešení. Jejich ozeleněné terasy svojí výměrou i bohatstvím zeleně úspěšně konkurují rodinným domům.

V souladu s životním stylem?
Uvažujete-li o budoucím obydlí, je třeba položit si otázku, kolik času v něm budete trávit. S trochou nadsázky byste měli zvážit, zda si pořizujete nezávaznou milenku či milence, abyste s ní (s ním) prožívali krátká, ale o to intenzivnější šťastná setkání, nebo zda vstupujete do manželství, v němž budete „snášet dobré i zlé, dokud vás smrt nerozdělí“.
Jsou-li obyvatelé bytu od rána až do večera v zaměstnání, ve škole, na tréninku, v klubu či v kroužcích, pravděpodobně budou chtít po tu krátkou chvíli, která jim zbývá, než usnou, být pokud možno spolu. A stejné je to i s různými obslužnými funkcemi obydlí: trávíte-li doma v bdělém stavu dvě hodiny denně, nepotřebujete si snídani udělat v kuchyni, sníst si ji v jídelně a pak si přečíst noviny v knihovně, sousedku přivítat v „salonu“, pak ještě pět minut posedět před televizí v obývacím pokoji – všechno tohle chcete dělat ve společnosti svých blízkých na jednom místě, v jedné místnosti, byť co nejdokonaleji technicky vybavené. Takové místnosti se (zpravidla) říká obytná kuchyně.
Pokud však trávíte v domě s malými dětmi a s babičkou celé dny, pak každý člen rodiny chce mít chvilku jen pro sebe nebo pro svou návštěvu, která není moc zvědavá na ostatní členy domácnosti.
Každý člověk žije, nebo přinejmenším může žít jednak svůj život soukromý (intimní), jednak veřejný a někde kolem tohoto rozhraní je „rozprostřena“ ještě „práce“. Cokoliv žijete, můžete (ale nemusíte) žít i v domě, který chcete postavit, stejně jako v bytě. Měli byste proto dobře uvážit, které z těchto „životů“ – a v jakých proporcích – budete ve svém domě žít.
Dům, ve kterém budete týden co týden pořádat party pro své obchodní partnery, by měl určitě vypadat podstatně jinak než dům, do kterého se budete těšit za svou manželkou, věčně počůranými dětmi, nahluchlou stařičkou tetou, která s vámi žije, osmiletým vypelichaným psem, jednookou kočkou a skřehotajícím kanárem. A od něj se určitě bude lišit dům, kde bude kancelář vaší lakýrnické firmy, kam chodí zákazníci, kde vyplácíte svým šesti zaměstnancům mzdu a kam dvakrát týdně na čtyři hodiny chodí paní účetní.

Jakou funkci zvolit?
Málokterý z domů, v nichž žijí obyčejní smrtelníci, je ovšem určen výlučně k jediné ze tří uvedených funkcí: většina lidí požaduje, aby jejich dům obstál v kterékoliv z nich, a to „svépomocí“: paní na úklid nebo stálé služebnictvo pravděpodobně zůstane jevem tak výjimečným a okrajovým, že jej při našich úvahách o rodinném domě nemusíme brát v potaz.
Rozpočty většiny lidí jsou omezené: problém uspokojení dvou funkcí, například reprezentační a intimně soukromé, nelze řešit výstavbou jakési „paralelní dvojice domů“ – jednoho pro reprezentaci, jednoho pro soukromé bydlení. Do hry tak vstupuje jednak požadavek víceúčelovosti některých místností, jednak požadavek oddělení některých provozů. Umíte si asi představit přivítání oficiální celebrity v obýváku, kde si normálně ve své ohrádce hraje nejmladší potomek. Stačí jen trochu přestavět nábytek, dcerka se projednou může dívat na večerníček ve svém pokoji, zavřou se jinak stále otevřené široké posuvné dveře do kuchyně, ve které se pro toto odpoledne a večer „utáboří“ mladý muž a slečna z cateringové agentury. Ale určitě nebudete chtít, aby hosté museli používat koupelnu rodičů, do které se chodí přes jejich ložnici.

Zahrádka, nebo „latifundie“?
Zamyslíte-li se nad touto otázkou, zjistíte, že pozemek kolem domu může být často leda k zlosti. Je-li prostor kolem rodinného domu pouze nutným zlem, něčím, co vám na jaře a v létě kazí každé sobotní dopoledne a co vás nutí vstávat o půl hodiny dříve kdykoliv nasněží, může (ale nemusí) se jednat o chybu, kterou jste udělali hned na začátku: možná jste ve skutečnosti nechtěli dům, ale nadstandardní byt. Problém může být i v pozemku samotném: možná je moc malý nebo naopak moc velký, možná je nevhodně orientovaný, možná se jedná o příliš strmý svah (a vy byste pro své záměry vlastně potřebovali rovinu), nebo naopak...
Pozemek rodinného domu často bývá jeho okrasou a současně enklávou zeleně, která lahodí smyslům a zlepšuje mikroklima. Není ovšem žádný důvod, proč by sebemenší pozemek, při vhodném řešení a umístění domu, nemohl být i součástí obytné plochy domu. Jakkoliv je „obytná“ funkce pozemku v našich klimatických podmínkách poměrně omezená, neměla by absentovat: chybí-li, nebo je-li problematická, je potřebné velmi pečlivě uvážit, zda jsou ostatní funkce dostatečnou protiváhou. Přistupovat k pozemku jako k něčemu podružnému a samozřejmému, co „zbyde okolo a pak se to osadí nějakými keříky“, je promarněnou šancí.
Správné, pravdivé odpovědi na pět základních otázek z mezititulků tvoří cosi jako kostru, osnovu nebo zadání domu. Jimi je dán jeho duch a atmosféra, jeho uspořádání a náplň, i jeho vzhled. Pokud si stavebník vybere toho správného architekta (nebo realitního poradce pro případ koupě „hotového“ domu) a pokud si navzájem opravdu porozuměli, „je hotovo“. Všechno ostatní už je jen řemeslo a rutina. Abychom nepřeháněli: samozřejmě, že i to řemeslo se musí umět, i při té rutině musí stavebník s architektem spolupracovat, musí si porozumět, někdy se i vrátit na začátek a zkusit to znovu. Ovšem dobré zadání je půl úspěchu.
Ing. arch. Michal Šourek
Kresby autor, foto Jiří Vlach

Michal Šourek je absolvent Fakulty architektury ČVUT a postgraduálních manažerských a ekonomických studií. Působí jako smluvní poradce řady významných institucí a řídí ateliér a poradenskou agenturu, které se zabývají úplným spektrem činností v oboru stavebních investic a nemovitostí. Michal Šourek je mimo jiné autorem projektu Agora Flora na Královských Vinohradech v Praze, výrobního areálu Linde Frigera v Berouně, rekonstrukce hotelů Adria v Praze a Zlatá hvězda v Třeboni nebo budovy ČEZ ve Štěchovicích. Věnuje se i projektování rodinných domů.