Je půl deváté ráno a dvaatřicetiletý drobný chlapík, který stále spíše připomíná víc kluka než muže, má jedinou starost: stihnout v devět autobus ze vsi do města. Jako desítky jiných lidí bez přístřeší míří do charitního centra na teplý čaj a na polévku.
Mladý Ivo je trochu výjimkou. Na rozdíl od většiny bezdomovců nestojí večer frontu na místo v noclehárně azylového domu, nespí na nádraží ani neobchází s ostatními nonstopy. Chce být sám.
"Už jednou jsem se chytl špatné party a takhle to dopadlo. Už rok nemám nic,“ přiznává mladík. Ještě nedávno pracoval v bezpečnostní agentuře. Nabral si ale půjčky, které nebyl schopný splácet. Přišly exekuce a zmizely všechny dosavadní jistoty.
"Sestru nechci ohrožovat dluhy, které pořád mám. S mámou nemůžu bydlet, protože druhý táta mě nemá rád. A ten první už nežije,“ vypráví.
Minulou zimu přespával na záchodcích na benzinkách. Tu letošní je mu domovem sportovní stan, který koupil ve výprodeji v supermarketu. První mráz mu zničil zip, takže mu do něj fouká.
Ivo přesto tvrdí, že zimou netrpí: "Mám molitanovou podložku, polštář, spacák, a navíc jednu peřinu. Stočím se do klubíčka, a tak malý prostor snadno zadýchám.“
Největším problémem jsou boty
Už před jedenáctou hodinou dopoledne postávají před olomouckou Charitou hloučky mužů i žen, pro které je pětihodinová otevírací doba Denního centra středobodem všedního programu.
Mohou se tu osprchovat, obléknout, najíst a napít a taky zajít k lékaři. A hlavně je tu teplo. "Teď v zimě je problém najít lidi na obvyklých místech venku. Už před desátou ráno ale řada z nich přijde sem,“ říká Ondřej Mikulášek, sociální pracovník, který velkou část bezdomovců zná osobně.
Lidé jako on se za mrazů nezastaví. Plno je u okénka na polévku, plno je večer v noclehárně a dveře nezůstanou chvilku zavřené například ani v provozovně Střediska SOS pro vzájemnou pomoc občanů.
"Rukavice, čepice, ponožky, spodní prádlo, to nebude problém. Ale boty, ty nemáme ani jediné,“ lituje sociální pracovník střediska Jan Kučera, když zkoumá lístek s doporučením, který s sebou přinesl další promrzlý muž.
Obutí je problém v létě, natož pak v lednu. Mezi dary, které lidé do střediska vozí, se objevují jen zřídka. Pracovníci střediska proto vyhlašují mimořádnou sbírku bot.
O tom, jak kritická je dnes situace, svědčí i případ z charitní lékařské ordinace. Před několika dny tu ošetřovali muže s omrzlými prsty u nohou. Boty, které nosil, byly o dvě čísla menší.
"Venku jsem spal za mrazů naposledy před třemi lety. Dokud to šlo, seděl jsem na nádraží a potom do rána cvičil před ním. Venku musí být tělo pořád v pohybu,“ vysvětluje Ivo Smahel, starší muž, který už několikátou noc strávil raději v bezpečí azylového domu.
Mladší klienti Charity to venku přeci jen zkouší. Jan Novotný s Martou Macákovou ještě večer, když loudili ze zákazníků olomouckého supermarketu drobné mince, tvrdili, že potřebují peníze na ubytovnu.
Ráno od mrazu rudé líce ženy ale svědčí o opaku. "Střídáme to pět ku jedné. Pět nocí venku, jednu v teple,“ prozradil ostatně už večer před obchodem Jan.
Lidí bez domova přibývá i mezi cizinci
Sociální pracovníci odhadují, že lidí, kteří nemají kde strávit noc, je v Olomouci na pět set. Ve městě sice fungují dva azylové domy, ale jejich kapacita nestačí.
"Noclehárna pro muže, kde lidé z ulice najdou útočiště přes noc, má kapacitu čtrnáct lůžek, ale nyní ve velkých mrazech funguje v krizovém režimu. Kromě dvou přistýlek přijímáme klienty i na sezení, aby nemuseli zůstat v noci venku. Za přespání platí symbolických dvacet korun, ale ve velké nouzi je možné přespat i na dluh,“ popsala vedoucí charitního střediska Samaritán pro lidi bez domova Leona Martinková.
Pro ženy bez domova zatím služba noclehárny nefunguje. "Nejbližší noclehárna pro ženy je v Přerově, ale ženy v nouzi se tam nemají jak dopravit a většinou ani nechtějí opustit známé prostředí,“ dodala Martinková.
Zaměstnanci Charity zaznamenali velký nárůst počtu osob bez domova již před začátkem zimy, a to hlavně mezi cizinci, kteří sem přijeli za brigádou a s příchodem hospodářské recese jako první přišli o práci.
