Znalec a milovník japonských zahrad ji založil asi před třiceti lety. Má plochu jen 25 x 25 metrů, a to na ní ještě stojí dům. Přesto působí poměrně velkým dojmem. "To dělá kompozice,“ vysvětluje Miroslav Pacner.
I když autor vychází ze základních prvků japonských zahrad, ta jeho se japonské klasice až tak moc nepodobá. Nenajdete tu drahé dovozové bonsaje ani výstavní koi kapry. Kompozici zahrady si upravil podle svého cítění, velikosti pozemku i možností doby, kdy ji zakládal.
Velké kameny přivážel Miroslav Pacner na zahradu desítky let
"Začalo to obrazy, které jsem začal dělat v šedesátých letech. Tehdy jsem také studoval buddhismus a zjistil jsem, že mi je velmi blízký, mohl bych podepsat každou řádku. Od něj pak povstala i moje láska k japonským zahradám,“ vysvětluje Miroslav Pacner.
Odjel na návštěvu k malíři Vladimíru Komárkovi, který měl už v té době japonskou zahradu. Ten mu půjčil literaturu a poradil mu, aby zašel za Zdeňkem Hrdličkou, někdejším velvyslancem v Číně a znalcem orientálních zahrad.
"Nasával jsem do sebe legendy kolem japonských zahrad, ale pak jsem si řekl, že takhle ne – u nás je jiná tradice. Ale hodně jsem se poučil v jejich způsobu usazování kamenů. Vytvořit kamennou kompozici není snadné, ani získat ty správné. Jezdíme s jeřábem na vytipovaná místa po celé republice a pak je na zahradě usazujeme,“ říká zkušený výtvarník.
Tajemství zeleně
Miroslava Pacnera oslovila i stálost zeleně japonských zahrad daná tamní vlhkostí vzduchu s něžnými, obláčkovitě střiženými keříky buxusu, stále zeleným podrostem mechu a tvarovanými borovicemi.
Velké kameny váží i několik tun
Zahradní prvky, které u něho uvidíte - třeba jezírka rámovaná drobnými a většími kameny či altán v rohu zahrady - se nevymykají běžné zahradní klasice, ale je zřejmé, že majitel napekl z "obyčejného“ materiálu mimořádně dobrý zelený koláč.
Našel také způsob, jak rostliny, kterým se u nás nedaří tak jako v Japonsku, nahradit tuzemským materiálem. Na jeho zahradě tak kromě azalek a rododendronů vévodí stále zelený skalník.
"Osvědčil se mi jako náhrada trávníku. Zimolezem jsem zase úspěšně nahradil vistárii. Nádherně kvete, voní a je pořád zelená!“ Objevil také krásu bergénií.
V zahradě vyniká bergénie
"Bergénie mají zajímavé listy, zůstávají zelené dlouho do podzimu a už brzo na jaře vyrážejí nové listy. Do mých kompozic se také velmi hodí kapradiny tsugy a kleče. Díky jednoduchosti výsadby pak není těžké udržet zahradu pořád pěknou.“
Co lze vytvořit z hlíny
Miroslav Pacner je i svérázný výtvarník, okouzlený hlínou. Přesněji pískem, zeminou, blátem a otisky v něm. Rád fixuje a pak odlévá náhodné "příběhy“, které na zemi udělá bosá noha či podrážka společně s pozůstatky konkrétní chvíle. Tu zosobňuje zauzlovaný provázek, který někdo odhodil, spadané listí, kus zajímavého dřívka nebo větev.
Když zajímavou situaci objeví, sejme otisk (matrice) a ten pak převede do podoby patrice, tedy plastiky, kterou za použití tmelu a lepidla fixuje na plochu desky.
Cesty patří k japonské zahradě k nejdůležitějším
Výsledkem je plastický obraz v zemitých tónech, abstrakce podobající se surrealistickému dílu. Vytváří i tzv. zemní artefakty, mezi něž patří například hrad z písku a hlíny, samozřejmě fixovaný proti vlivu počasí. Několik těchto objektů krášlí vstupní prostor do jeho zahrady.
Nejraději má kámen ze zahrady
Ve vodách fóliového jezírka s obrubou zazděných kamenů pluje při hladině malé hejno karásků, koi kaprů a listí. Nejsou tu žádné vodní rostliny, protože majitel musí dobře vidět na vodu. Nechybí zde ani suchý potok a další malé jezírko, které je zároveň pítkem pro ptáky.
"Na mojí zahradě jsem se vyučil, ověřil jsem si, co dobře a kompaktně roste, a to jsem pak využil při budování dalších zahrad,“ říká Miroslav Pacner. Dominantou zahrady jsou samozřejmě kameny a balvany.
Zídka po obvodu kryje neatraktivní okolí
"Pocházejí z několika zdrojů. Velké množství jsem navozil na kolečku z Prokopského údolí, moji kluci mi pomáhali. Nakonec mne za ty věčné cesty nenáviděli, byli jsme tam snad padesátkrát. Pořád jich na zahradě nebylo dost. Placáky na pochozí cestičku jsem zase vykopal přímo na pozemku. Něco jsem si vylovil v Sázavě, některé kameny mám i z Vydry.“
Historek, které zažil s upevňováním a skládáním kamenů, by zahradník Pacner mohl vyprávět spoustu. Pracuje totiž i s třímetrovými kameny o váze patnácti tun.
Kamení a vodopády
Pohodovou zahradu Mirka Pacnera překovávají svou monumentalitou zahradní realizace, které v posledních letech založil svým klientům a posléze přátelům.
"Dělat se mnou zahradu znamená přistoupit na důkladný systém přípravy: nejprve vyhotovím plán a pak přesnou maketu zahrady v poměru 1: 10. Pak se teprve pustím do práce.“
Fóliové jezírko nesmí v zahradě chybět
Budování zajímavé zahrady představuje často velké zemní práce, zejména když je k dispozici nezajímavý rovinatý pozemek.
"Mám rád, když je možné na pozemku, kde vytvářím zahradu, vybudovat jezírko – a to co největší. Snažím se situovat jej na západní stranu zahrady, aby v něm majitelé mohli pozorovat západ slunce. Nad ním navrším pořádnou hromadu materiálu, kopec, do něhož se vejde zemina z nitra jezírka, ale i pár pořádných tater hlíny a kamení," popisuje Miroslav Pacner.
Japonská zahrada s českými rostlinami
Vzniklou vyvýšeninu se pak snaží osadit kameny tak, aby působila co nejpřirozeněji. "Ze skalky svedu do jezírka umělý potůček spadající vodopádem na hladinu. Dobře se to poslouchá a navíc celá tahle stavba dodá zahradě dynamiku."
Robustní skalky má rád jen zelené – tedy žádné výbuchy barev, žádné kytičky ani skalničky. Hodí se na ni mix drobných jehličnanů, klečí, společenství různých forem jalovců, kapradin a trav. Tak také nejlépe vyniknou kamenné kompozice.
Miroslav Pacner
Miroslav Pacner* 1938 v Janovicích nad Úhlavou Studia: 1957–1959 Pedagogická fakulta v Brně, katedra výtvarné výchovy, prof. Bohdan Lacina Svou výtvarnou dráhu začal malířskými plátny v duchu informelu, později přešel na přírodní reliéfy - kompozice kamenů, trávy a dřevin. Dnes se věnuje rozsáhlým zahradním a parkovým realizacím, v jejichž kompozici hraje ústřední roli přírodní kámen. |
Více se dočtete v časopise Domov č. 10/2008
