Tvář mnohých českých vesnic je skutečně neradostná. Především těch takzvaně střediskových obcí, kde vyrostly v druhé polovině dvacátého století hranaté prosklené kulturní domy, stejně vyhlížející obchody Jednoty nebo sídliště plné bytovek, nejčastěji panelových. Ani rodinné domky nevypadají, až na výjimky, o nic lépe.
Nesourodé přístavby, nejrůznější kůlny a přístavky, oprýskané omítky. Mnozí lidé sice v posledních letech své příbytky zrenovovali nebo postavili nové domy. Ty voní novotou, jsou čisté a barevné, mnohdy snad až příliš barevné. Ne vždy volí architekti podobu, která se do staré zástavby vesnice hodí, ale je naopak, jak se říká, jako pěst na oko.
Důvody sahají do historie
"Na tváři vesnice se odráží historie, především ta novodobá," vysvětluje Pavel Bureš, odborník na architekturu venkova při Národním památkovém ústavu v Praze. "Nejvíce to bylo po roce 1948, kdy mnoho lidí přišlo o majetek. A protože nemohli podnikat, přestali se starat také o hospodářské budovy.
Mnohé zemědělské usedlosti spadly pod jednotná zemědělská družstva, která se o ně nestarala, jen je využívala." Vesnici také uškodily stavby velkovýroben, silážních věží a sušiček, často ve vyšších polohách, z nichž potlačují tradiční dominanty vesnice, jako je kostel, rychta či škola.
Rovněž stavby rodinných domků měly svou tradiční podobu - přízemní, maximálně jednopatrové objekty se sedlovou nebo rovnou střechou a šedivou břízolitovou omítkou, žádné barvy ani architektonické nápady - maximálně barevné přímky kolem oken nebo dlaždičky. "Jinak to ani nešlo. Lidé stavěli většinou sami a splácali dohromady, co sehnali. Vliv západní kultury k nám nedošel, stavební materiál byl nedostatkové zboží a nenabízel vůbec žádný výběr," říká Bureš.
Vina leží na úřadech
Co tehdy dělaly stavební úřady? "Ty nesou hlavní podíl viny, jejich úředníci společně s architekty těchto zrůdností. Kupodivu je dodnes nikdo nepohnal k odpovědnosti za nenahraditelné a trvalé ztráty na obrazu české krajiny," podotýká odborný publicista Roman Abušinov. Likvidace vesnic se naštěstí zcela "nezdařila", a to díky zájmu skupiny lidí z měst, kteří převážně pro rekreační účely (neboť jiný druh rekreace byl značně omezen) zachránili tisíce venkovských chalup před zánikem, zejména v jižních, západních a severovýchodních Čechách.
"Chalupářství u nás nevzniklo jen z potřeby dostat rodinu na zdravý vzduch. Silně se v něm projevuje geneticky zakódovaný vztah k tradičním kulturním hodnotám," říká Roman Abušinov. Mnoho památek a historických domů chalupáři zachránili. "Sice si občas přidali nějaká cingrlátka, která se tam příliš nehodila, ale je to lepší, než kdyby dům sešel ladem," potvrzuje Bureš.
Kde jsou na tom nejhůře?
Nejhorší situace panuje ve sféře vzdáleného venkova, který se vylidňuje a stárne. Krajina se neudržuje a zarůstá. O něco lépe je na tom blízký venkov, který stále více slouží jako zázemí měst. "Venkov se snaží podobat městu. Lidé tam často nevědí, zda mají odejít do města, nebo ne," říká Václav Cílek z geologického ústavu Akademie věd České republiky. "Rozvrácená je i architektura.
Stavějí se tam typové domy a můžete si vybrat ten z Nového Zélandu nebo z Massachusetts," říká. Největší proměny vznikají v okolí velkých měst, kde rostou satelitní městečka a velkosklady různých firem. "To je například vidět na okraji Prahy podél dálnic, třeba u Průhonic a Rudné. Řady kilometrů skladů, bytových domů, velkoobchodů, továren a další průmyslově-obchodní architektury," vypočítává Cílek. Velký problém spatřuje v takzvané suburbanizaci, tedy chaotickém zastavování volného přírodního prostoru.
Satelitní městečka
Dalo by se očekávat, že po tak odstrašující totalitní lekci se současnost vyvaruje dalších nesmyslů, které by už tak esteticky zruinovaným vesnicím zasadily další ránu. "Místo abychom se poučili a aplikovali velmi nekompromisní přístup k dodržování specifických zásad stavební činnosti, jako je tomu například ve Francii nebo Švýcarsku, podléháme globálním trendům," stěžuje si Roman Abušinov.
"Ty mají podobu kalifornských, bavorských či finských domků. V nabídce jsou stále nové a nové materiály, které vůbec neberou ohled na naše stavební tradice." Avšak po letech strávených v šedých kobkách se není co divit. "Na jedné straně je pravda, že Češi absolutně nemají vkus. To, co si nechávají postavit za domy - samé balustrády, vikýře, balkonky - to je hrůza," tvrdí Pavel Bureš.
"Ale na straně druhé je to určitá reakce na to, co bylo předtím. Dá se říci - z extrému do extrému. Našinci si zřejmě myslí, že čím větší a barevnější dům mají, tím více ukazují, jak jsou bohatí." Avšak proč lidé použijí do staré zástavby dům z betonu? Proč místo klasických barev na fasádu použijí tyrkysově modrou nebo červenou? "Lidé nepřemýšlejí tak jako třeba ve Francii. Tam nechtějí ráz vesnice pokazit, tak postaví novou garáž třeba i z kamene," říká Bureš.
Jak se bránit?
Kdo může za to, že se téměř na okraji každé větší vesnice staví stovky nových pestrobarevných vilek? Někteří odborníci tomu dokonce říkají paneláky naležato... Vina leží na všech: na investorech, kteří tam takové domky stavějí, na lidech, kteří v nich chtějí bydlet, na obcích, které rozprodávají pozemky na stavbu takových domů, i na stavebních úřadech, jimž je mnohdy jedno, co na nich vyroste.
Přitom život v takovém "ghettu" nemusí být vůbec úžasný. "Tomu se ani nedá říkat satelitní městečka," říká geolog Václav Cílek. "Vždyť to nemá žádný řád. Jsou to jen domy nalepené chaoticky na sebe. Není tam náves, hlavní ulice, nějaké centrum, stromy... Lidé se starají jen o své, nezajímá je nic kolem," vyvsvětluje geolog.
Najdou se i výjimky
Ne všechny staré vesnice jsou tak smutné. I v tuzemsku existují ty, které si své historické hodnoty uchovaly dodnes. V České republice je celkem 225 památkových zón, z nichž šedesát má dokonce statut památkové rezervace. Veškerý stavební ruch zde hlídají památkáři. Přesto však není vše tak, jak by mělo. "
Našinci nemají úctu k památkám, k dědictví našich předků. Stále se snaží do historických budov zasazovat moderní prvky, jako jsou například plastová okna," říká Bureš. Tento problém mívají dokonce i v obci Holašovice, která je zapsaná v UNESCO. "Přestože místní lidé dostávají na stavební úpravy státní dotace, mnozí z nich nerespektují naše připomínky a dělají si, co chtějí."
Nesourodé přístavby, nejrůznější kůlny a přístavky, oprýskané omítky. Mnozí lidé sice v posledních letech své příbytky zrenovovali nebo postavili nové domy. Ty voní novotou, jsou čisté a barevné, mnohdy snad až příliš barevné. Ne vždy volí architekti podobu, která se do staré zástavby vesnice hodí, ale je naopak, jak se říká, jako pěst na oko.
Důvody sahají do historie
"Na tváři vesnice se odráží historie, především ta novodobá," vysvětluje Pavel Bureš, odborník na architekturu venkova při Národním památkovém ústavu v Praze. "Nejvíce to bylo po roce 1948, kdy mnoho lidí přišlo o majetek. A protože nemohli podnikat, přestali se starat také o hospodářské budovy.
Mnohé zemědělské usedlosti spadly pod jednotná zemědělská družstva, která se o ně nestarala, jen je využívala." Vesnici také uškodily stavby velkovýroben, silážních věží a sušiček, často ve vyšších polohách, z nichž potlačují tradiční dominanty vesnice, jako je kostel, rychta či škola.
Rovněž stavby rodinných domků měly svou tradiční podobu - přízemní, maximálně jednopatrové objekty se sedlovou nebo rovnou střechou a šedivou břízolitovou omítkou, žádné barvy ani architektonické nápady - maximálně barevné přímky kolem oken nebo dlaždičky. "Jinak to ani nešlo. Lidé stavěli většinou sami a splácali dohromady, co sehnali. Vliv západní kultury k nám nedošel, stavební materiál byl nedostatkové zboží a nenabízel vůbec žádný výběr," říká Bureš.
Vina leží na úřadech
Co tehdy dělaly stavební úřady? "Ty nesou hlavní podíl viny, jejich úředníci společně s architekty těchto zrůdností. Kupodivu je dodnes nikdo nepohnal k odpovědnosti za nenahraditelné a trvalé ztráty na obrazu české krajiny," podotýká odborný publicista Roman Abušinov. Likvidace vesnic se naštěstí zcela "nezdařila", a to díky zájmu skupiny lidí z měst, kteří převážně pro rekreační účely (neboť jiný druh rekreace byl značně omezen) zachránili tisíce venkovských chalup před zánikem, zejména v jižních, západních a severovýchodních Čechách.
"Chalupářství u nás nevzniklo jen z potřeby dostat rodinu na zdravý vzduch. Silně se v něm projevuje geneticky zakódovaný vztah k tradičním kulturním hodnotám," říká Roman Abušinov. Mnoho památek a historických domů chalupáři zachránili. "Sice si občas přidali nějaká cingrlátka, která se tam příliš nehodila, ale je to lepší, než kdyby dům sešel ladem," potvrzuje Bureš.
Kde jsou na tom nejhůře?
Nejhorší situace panuje ve sféře vzdáleného venkova, který se vylidňuje a stárne. Krajina se neudržuje a zarůstá. O něco lépe je na tom blízký venkov, který stále více slouží jako zázemí měst. "Venkov se snaží podobat městu. Lidé tam často nevědí, zda mají odejít do města, nebo ne," říká Václav Cílek z geologického ústavu Akademie věd České republiky. "Rozvrácená je i architektura.
Stavějí se tam typové domy a můžete si vybrat ten z Nového Zélandu nebo z Massachusetts," říká. Největší proměny vznikají v okolí velkých měst, kde rostou satelitní městečka a velkosklady různých firem. "To je například vidět na okraji Prahy podél dálnic, třeba u Průhonic a Rudné. Řady kilometrů skladů, bytových domů, velkoobchodů, továren a další průmyslově-obchodní architektury," vypočítává Cílek. Velký problém spatřuje v takzvané suburbanizaci, tedy chaotickém zastavování volného přírodního prostoru.
Satelitní městečka
Dalo by se očekávat, že po tak odstrašující totalitní lekci se současnost vyvaruje dalších nesmyslů, které by už tak esteticky zruinovaným vesnicím zasadily další ránu. "Místo abychom se poučili a aplikovali velmi nekompromisní přístup k dodržování specifických zásad stavební činnosti, jako je tomu například ve Francii nebo Švýcarsku, podléháme globálním trendům," stěžuje si Roman Abušinov.
"Ty mají podobu kalifornských, bavorských či finských domků. V nabídce jsou stále nové a nové materiály, které vůbec neberou ohled na naše stavební tradice." Avšak po letech strávených v šedých kobkách se není co divit. "Na jedné straně je pravda, že Češi absolutně nemají vkus. To, co si nechávají postavit za domy - samé balustrády, vikýře, balkonky - to je hrůza," tvrdí Pavel Bureš.
"Ale na straně druhé je to určitá reakce na to, co bylo předtím. Dá se říci - z extrému do extrému. Našinci si zřejmě myslí, že čím větší a barevnější dům mají, tím více ukazují, jak jsou bohatí." Avšak proč lidé použijí do staré zástavby dům z betonu? Proč místo klasických barev na fasádu použijí tyrkysově modrou nebo červenou? "Lidé nepřemýšlejí tak jako třeba ve Francii. Tam nechtějí ráz vesnice pokazit, tak postaví novou garáž třeba i z kamene," říká Bureš.
Jak se bránit?
Kdo může za to, že se téměř na okraji každé větší vesnice staví stovky nových pestrobarevných vilek? Někteří odborníci tomu dokonce říkají paneláky naležato... Vina leží na všech: na investorech, kteří tam takové domky stavějí, na lidech, kteří v nich chtějí bydlet, na obcích, které rozprodávají pozemky na stavbu takových domů, i na stavebních úřadech, jimž je mnohdy jedno, co na nich vyroste.
Přitom život v takovém "ghettu" nemusí být vůbec úžasný. "Tomu se ani nedá říkat satelitní městečka," říká geolog Václav Cílek. "Vždyť to nemá žádný řád. Jsou to jen domy nalepené chaoticky na sebe. Není tam náves, hlavní ulice, nějaké centrum, stromy... Lidé se starají jen o své, nezajímá je nic kolem," vyvsvětluje geolog.
Najdou se i výjimky
Ne všechny staré vesnice jsou tak smutné. I v tuzemsku existují ty, které si své historické hodnoty uchovaly dodnes. V České republice je celkem 225 památkových zón, z nichž šedesát má dokonce statut památkové rezervace. Veškerý stavební ruch zde hlídají památkáři. Přesto však není vše tak, jak by mělo. "
Našinci nemají úctu k památkám, k dědictví našich předků. Stále se snaží do historických budov zasazovat moderní prvky, jako jsou například plastová okna," říká Bureš. Tento problém mívají dokonce i v obci Holašovice, která je zapsaná v UNESCO. "Přestože místní lidé dostávají na stavební úpravy státní dotace, mnozí z nich nerespektují naše připomínky a dělají si, co chtějí."
| Vesnické památkové rezervace: Blatnice - Stará Hora, Bošín, Dešov, Dobrá, Dobrovíz, Dobršín, Dobřeň, Doubrava, Drahenice, Heřmanovice, Hlinsko - Betlém, Holašovice, Horní Štěpanice, Janovice, Jizerka, Klečaty, Komárov, Krátká, Křinice, Křižánky, Lhota, Lipina, Lomnice nad Popelkou - Karlov, Malé Chrášťany, Mazelov, Mažice, Mužský, Nahořany, Nosálov, Nové Osinalice, Nový Drahov, Olešno, Ostrovec, Pavlov, Petrov - Plže, Plástovice, Plzeň 2 - Božkov, - Černice, - Koterov, Praha 5 - Stodůlky, Praha 6 - Ruzyně, Příkazy, Rané, Rumburk, Rymice (Hejnice), Stachy, Starý Týn, Třebíz, Veletiny - Stará Hora, Vesec, Víska, Vlastiboř, Vlčnov - Kojiny, Vodice, Volary, Záboří, Zálší, Záluží, Zubrnice, Žďár, Železný Brod - Trávníky |
 EXISTUJÍ VÝJIMKY. Jednou z nich je obec Holašovice u Českých Budějovic, která je díky své architektuře jako jediná v České republice zapsaná do Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. |
