O designu se v tuzemských médiích píše a mluví jen velmi málo. Už samo slovo jako kdyby budilo rozpaky. Absolventka ateliéru designu výrobků na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Lenka Katschalová (nar. 1971), která už v roce 1996 získala prestižní Cenu za vynikající design,a pak řadu dalších, má jedno vysvětlení: U lidí převládá stud.
Proč by měl člověk trpět studem?
Protože pro spoustu lidí je design něco hrozně vzdáleného. I když přijde na výstavu nábytku nebo třeba designových kuchyňských doplňků, téměř nikdy si nemůže na věci sáhnout, ohmatat. Všude jsou zákazy nebo alespoň přísný hlídač. A tak se nepídí do hloubky, stydí se zeptat, kdo je autor. Mě navíc pobuřuje způsob vystavování některých firem. I skvělé věci dokážou prezentovat na výstavách nebo veletrzích tak, že si jich vůbec nevšimnete. Nedají si práci věci dotáhnout až do konce.
Na výstavy ale chodí jen část populace, ti ostatní dávají přednost obchodům. Tam se design nenaučí vnímat?
Spousta prodejen nabízí jedno a to samé. Lidé jdou do jedné, maximálně do dvou prodejen a říkají si - nic lepšího jinde nebude. A tak byty u nás vypadají stále stejně.
A jak byste si byt zařizovala vy?
Hlavně postupně. Začala bych třeba stojací lampou, pohovkou. Pak jedno křeslo. Když si věc "zažiju", víc si ji prohlížím, mám k ní jiný vztah. Je moje. Jen moje. Část věcí bych si navrhla sama, pro pár zašla klidně do bazaru, abych měla něco zvláštního, a zbytek bych koupila v obchodě.
Proč není vidět víc věcí od vás, mladých designérů?
O mnohých z nás platí, že se neumíme prodat. Neplatí tady také to, co běžně v zahraničí, kde si firmy vyhledávají už od prvních ročníků lidi, kteří se jim líbí a dávají jim prostor. Já čtu hodně noviny, a když mě něco zaujme, třeba jedno jediné slovo, najdu si kontakt, přinesu návrh. Skvělá věc je internet. Firmy už myšlenky akceptují, chápou, že dobrý profesionální návrh jim může výrobek pomoci prodat. Mezi lidmi to ještě moc nefunguje, a to mě mrzí. Návrh pro konkrétního zákazníka mě těší stejně jako věc pro sériovou výrobu. Možná ještě víc. Je to takový bonbonek.
Není také chyba v tom, že mladí designéři jsou příliš pyšní, že jim navrhování "obyčejných" věcí přijde pod jejich důstojnost?
Klidně udělám i boudu pro psa, proč ne, důležité je to, aby nevznikl kýč. Člověk se musí jen naučit některým klientům říkat NE. A to za žádné peníze. Ostatně právě nejlepší designéři dělají ty nejobyčejnější věci. Světově proslulý Philippe Starck navrhoval už i tvar těstovin. A proč ne?
Proč by měl člověk trpět studem?
Protože pro spoustu lidí je design něco hrozně vzdáleného. I když přijde na výstavu nábytku nebo třeba designových kuchyňských doplňků, téměř nikdy si nemůže na věci sáhnout, ohmatat. Všude jsou zákazy nebo alespoň přísný hlídač. A tak se nepídí do hloubky, stydí se zeptat, kdo je autor. Mě navíc pobuřuje způsob vystavování některých firem. I skvělé věci dokážou prezentovat na výstavách nebo veletrzích tak, že si jich vůbec nevšimnete. Nedají si práci věci dotáhnout až do konce.
Na výstavy ale chodí jen část populace, ti ostatní dávají přednost obchodům. Tam se design nenaučí vnímat?
Spousta prodejen nabízí jedno a to samé. Lidé jdou do jedné, maximálně do dvou prodejen a říkají si - nic lepšího jinde nebude. A tak byty u nás vypadají stále stejně.
A jak byste si byt zařizovala vy?
Hlavně postupně. Začala bych třeba stojací lampou, pohovkou. Pak jedno křeslo. Když si věc "zažiju", víc si ji prohlížím, mám k ní jiný vztah. Je moje. Jen moje. Část věcí bych si navrhla sama, pro pár zašla klidně do bazaru, abych měla něco zvláštního, a zbytek bych koupila v obchodě.
Proč není vidět víc věcí od vás, mladých designérů?
O mnohých z nás platí, že se neumíme prodat. Neplatí tady také to, co běžně v zahraničí, kde si firmy vyhledávají už od prvních ročníků lidi, kteří se jim líbí a dávají jim prostor. Já čtu hodně noviny, a když mě něco zaujme, třeba jedno jediné slovo, najdu si kontakt, přinesu návrh. Skvělá věc je internet. Firmy už myšlenky akceptují, chápou, že dobrý profesionální návrh jim může výrobek pomoci prodat. Mezi lidmi to ještě moc nefunguje, a to mě mrzí. Návrh pro konkrétního zákazníka mě těší stejně jako věc pro sériovou výrobu. Možná ještě víc. Je to takový bonbonek.
Není také chyba v tom, že mladí designéři jsou příliš pyšní, že jim navrhování "obyčejných" věcí přijde pod jejich důstojnost?
Klidně udělám i boudu pro psa, proč ne, důležité je to, aby nevznikl kýč. Člověk se musí jen naučit některým klientům říkat NE. A to za žádné peníze. Ostatně právě nejlepší designéři dělají ty nejobyčejnější věci. Světově proslulý Philippe Starck navrhoval už i tvar těstovin. A proč ne?
