Jak jsme vyzdívali nábytek

- Nebylo to z mojí hlavy metodu »nábytek po zednicku« jsem okoukal ze zahraničních časopisů. Ostatně jsem o ní také párkrát psal, nemaje však s takovou činností pražádnou praktickou zkušenost - což novináři s oblibou dělají. Nábytek z cihel či jiných stavebních materiálů, omítnutý nebo z režného zdiva, se mi líbil a v některých interiérech na časopiseckých obrázcích působí zajímavě. Dávno, předávno, jsem to zkusil aplikovat na chalupě. To když nám zbylo po rekonstrukci pár desítek škvárobetonových tvárnic. Rozdělal jsem maltu a jen tak, dle oka, jsem přímo na podlahu vyzdil nábytek do celé světničky podnoží rohové lavice, které jsem opatřil dřevěným sedákem, polici, která oddělila kuchyňku od jídelního koutu a dokonce i takzvanou sedací soupravu,
sestávající ze dvou lůžek a stolku. T u jsem pochopitelně opatřil příslušnými matracemi. Dílo jsem omítl, rukou uhladil a vše nabílil. Musím dodat, že určitá křivolakost a nerovnosti všeho druhu byly pro interiér chaloupky přímo žádoucí, a tak jsem se mohl stát jakýmsi zedníkem - bohémem. Jinak to bylo o mnoho let později, když jsem se rozhodl tuto neobvyklou metodu použít i ve svém novém domově, o kterém na tomto místě na pokračování referuji. Nabízely se dvě cesty, jak celkově pojmout rekonstrukci a zařizování sto let starého domu, který se tak trochu tvářil jako noblesní, leč stylově nevyvedená secesní vila »lepších« lidí své doby. Buď jsme mohli přistoupit na hru původních stavitelů a ponechat domu ráz takové vily, nebo jej popřít a vtisknout mu spíš charakter pohodlného, ovšem ryze současného venkovského domu. Z mnoha důvodů zvítězila cesta druhá, a tím i možnost bez zábran použít v interiéru zděný nábytek. Tak, jak jsem se na chalupě odvážil zdít sám, tady jsem věc svěřil odborníkům. Tlustou tužkou jsem jim v budoucím »obýváku« načrtl na zeď tvar a členění policové knihovny, v kuchyni pak na podlahu přesný půdorys příček. Přivezli si siporexové tvárnice pro přesné zdění. »Šéfíku, bude to jako když střihne,« ujišťoval mě příslušný pracovník. Ráno s tím začali a večer bylo »vymalováno«. Když jsem přišel z práce, nevěřil jsem svým očím. Policová stěna měla docela jiný design než ten, který jsem předznamenal svým náčrtem na zeď. »Šéfe, neměli hébla, tak jsem koupil ytongy,« pravil mistr zedník. Zmíněné ytongy mají o deset centimetrů jiný rozměr než požadované hébly. Docela jiný rozměr pak měla i police. Nejsem pes, ale dílo jsem dal zbourat a přestavět. Pak jsem radši pár dní nechodil do práce a stavbu dozoroval. A když jsem tak koukal, jak to z tvárnic pro přesné zdění pěkně vychází, vyzdil jsem sám ještě podnoží k velkému rodinnému stolu, na který jsme pak vydláždili stylovou desku. Ale o tom, jak se dláždí stůl, zase někdy příště.

Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor a později se stal i jedním z majitelů, svůj podíl však v loňském roce prodal. Nyní zde působí jako odborný poradce, řídí také časopis Šestka, což jsou noviny pro Prahu 6.

Kolik to stojí

Na vyzdívané knihovny v obývacím pokoji bylo potřeba asi 80 kusů tvárnic Hebel a Ytong (průměrná cena 36 Kč, dohromady 2880 Kč) o rozměrech 50 x 25 x 10 cm a 60 x 25 x 10 cm). Místo malty se samozřejmě použilo speciální lepidlo (50 kg za 370 Kč) a speciální štuk (4 balení po 25 kg celkem za 800 Kč). Celkové náklady - bez práce - tak byly 4050 Kč.