Jako v mnoha činžovních domech na pražském Žižkově, i tady bývala dříve hospoda. Tu pak nahradila elektrodílna. Před šesti lety ji i s celým domem koupil italský architekt Alberto Di Stefano a v přízemních prostorách si vytvořil ateliér a zároveň byt.
„Z hospodského sálu jsem udělal hlavní obytný prostor s galerií a odděleným kuchyňským koutem. Tam, kde bývaly malé byty, jsou nyní dvě ložnice, koupelna, pracovna a pokoj pro návštěvy,“ popisuje architekt.
Když dům koupil, byl to jediný volný prostor, v ostatních bytech byli nájemníci a půda byla pro bydlení malá. Rozhodl se proto předělat přízemní místnosti na loft s ocelovou galerií uprostřed, k níž vede točité schodiště a jejíž podlahu tvoří jen rošt, takže nepůsobí mohutně.
Je to vlastně klasický loft, když tu původně nebyly průmyslové prostory? „Myslím, že ano, má některé typické prvky loftového bydlení: například vysoký klenutý strop, stěny z odkrytých cihel a galerii. Dnes už se takové byty nedělají jen v továrnách, ale třeba i v kostelech či dílnách,“ odpovídá Alberto Di Stefano.
Byt svou dispozicí zcela vyhovuje jeho životnímu stylu, protože rád pracuje doma, a přestože má novou kancelář v Praze 4, moc často tam nechodí. „Tady je to pohodlnější a hlavně klidnější, když si pozvu pracovní návštěvu, je setkání mnohem osobnější,“ dodává architekt.
S bydlením si hraji
Kdo nemá rád nekonvenčnost, asi by se v bytě Alberta Di Stefana necítil dobře. „Líbí se mi napětí mezi duší starého prostoru, jako jsou třeba odkryté cihly pod klenutým stropem, a moderními materiály, jako je umělý kámen či ocel,“ vysvětluje.
Jenže jeho touha po kontrastu nového a starého vede ještě dál, a tak kombinuje soudobé zařízení se starožitnostmi a doplňky z bazarů. Na modré mozaice, která pokrývá stěnu oddělující kuchyňku, visí barokní anděl, na starožitném stolku v koupelně, vedle hygienických potřeb stojí busta Madony s Ježíškem, na skříni v ložnici, vedle DVD přehrávače torzo Krista, které kdysi jistě bývalo v nějakém kostele.
Překvapí i dřevěný jídelní stůl z 19. století, u něhož stojí obyčejné venkovní hliníkové židle, které jsou k sehnání v každém hobbymarketu.
„Baví mě míchat staré ikony, které mají uměleckou hodnotu, s těmi moderními, je to taková hra,“ dodává Di Stefano s tím, že většina starožitností v bytě není cenná. Přesto se člověk pozastaví u dřevěného sekretáře, staré registrační skříně či různých dekorací a pomůcek, které se používaly někdy před sto lety.
Do bytu se vstupuje z průjezdu předsíňkou. Pak se před návštěvníkem otevře velký prostor horizontálně rozčleněný galerií s počítačovým koutkem a vertikálně mozaikovou stěnou oddělující světlou kuchyňskou linku.
„Italové rádi vaří, ale chtějí být při tom součástí společnosti. Na druhé straně zase návštěvy nemusí vidět pracovní nepořádek v kuchyni,“ vysvětluje architekt, proč je kuchyň otočená směrem do soukromé části bytu, kde jsou koupelna, dvě ložnice a malá šatna.
V koupelně je zajímavě řešený sprchový kout – nebo je to vana? Spíše ani jedno, nebo obojí najednou, protože prostor je zděný a obložen jen modrou mozaikou, stejnou, jako je na stěně kuchyně. Je hluboký tak, že se dá použít jako vana, ale zároveň dole plochý, takže se v něm dá stát a sprchovat se.
Pracovna plná knih
Na druhém konci ústí hlavní obytný prostor plechovým předsazeným vstupem do architektovy pracovny. Vede k ní od vstupních dveří modrý „koberec“, tedy takový tmavý pruh v jinak světlé dlažbě z umělého kamene. V pracovně vládne trochu chaos naznačující, že je to království umělce.
Stohy knih občas zpestří nějaká starožitnost nebo trofej z bazaru, nad knihovnami visí umělecké fotografie od Eugenia Percossiho, architektova přítele, který tu s ním také bydlí.
„Zkoušel na kopírce ‚rozmnožit‘ svůj obličej,“ vysvětluje Alberto Di Stefano. To fotografie v obývacím pokoji jsou jiné. „Jsou to černobílé rodinné fotky, které Eugenio koupil někde v bazaru, počítačově upravil a udělal z nich obrazy,“ dodává architekt.
Zpátky do jedenadvacátého století člověka přivedou snad jen hliníkové židle u dřevěného historického psacího stolu a moderní pohovka před krbem. „Za ním je pokoj pro hosty, do něhož se vstupuje ze dvora a má vlastní koupelnu, takže když k nám přijede návštěva třeba z Itálie, má naprosté soukromí a my také,“ říká Alberto Di Stefano.
Loft je podle něj snadné vytápět a náklady nejsou o nic vyšší, než kdyby bydlel v klasickém bytě. „Dům má kvalitní cihlové stěny, které drží teplo, a okna jsou sice velká, ale nikoli klasická průmyslová, takže těsní celkem dobře,“ vysvětluje.
Žižkov mi bude chybět
Architekt, který přišel v polovině 90. let z Itálie do Česka kvůli výhodným investičním podmínkách v oblasti nemovitostí, je odborníkem na přestavování průmyslových objektů na loftové či klasické bydlení.
Před dvěma lety dokončil proměnu mlýna v pražských Nuslích, nyní probíhá podle jeho projektu rekonstrukce pivovaru ve Škvorci u Prahy a v budoucnu se Alberto Di Stefano chystá přestavět v Praze-Sedlci zámek a přilehlé hospodářské budovy. Mělo by v nich být 80 nových loftů a v zámecké budově pak další klasické byty.
„V Česku je hodně historických či průmyslových objektů vhodných k přestavbě na bydlení. V Praze už je to horší, protože nejlepší lokality jsou dávno prodané,“ tvrdí architekt.
Rekonstrukce čeká i jeho žižkovský činžák, v němž by mělo vzniknout 19 luxusních bytů. „Takže se koncem příštího roku budeme muset stěhovat na Smíchov do jedné zrekonstruované secesní vily. Mrzí mě to, protože mi Žižkov bude chybět,“ říká s trochou nostalgie charizmatický Ital. „Praha je příjemné místo, věřte, že do Moskvy nebo do Varšavy bych nešel.“
|
Očima architekta |
|
Interiér loftu je na první pohled sympatický, útulný, má atmosféru i šarm. Výška prostoru umožnila do hlavní obytné části vložit konstrukci nového patra, které zvětšilo plochu bytu a díky dobře zvolenému materiálu, roštu z pozinkované oceli, zůstává místnost opticky propojená. Pro rekonstrukci architekt použil nadčasové materiály, jako je kámen, dřevo a kov. Jsou s lehkostí kombinovány a kontrastují s původním charakterem místa i s historickými prvky vybavení bytu. Právě tato zdařilá kombinace může oslovit poměrně hodně lidí. Byt se mi líbí, nejvíc mě na něm baví méně tradiční přístupy i barevnost. |
