Opuncie jsou pro mnoho lidí symbolem horkých vyprahlých pustin. V našich klimatických podmínkách se dají pěstovat třeba za jižním oknem, málokoho však napadne, že mohou zdobit i českou skalku.
Opuncie pocházejí, stejně jako ostatní kaktusy, z latinské Ameriky a je jich známo více než pět set druhů. "Jejich areál je obrovský a tak je můžete potkat od Patagonie až po jižní Kanadu. Zdomácněly však i v mnoha dalších zemích s příznivými klimatickými podmínkami, například ve Středomoří, jižní Africe či v Austrálii. Některé zimuvzdorné druhy, které ve své původní domovině dosahují až ke hranici sněhu, se hodí i pro pěstování v Čechách," vysvětluje Jaroslav Ullmann, kurátor sbírek kaktusů a sukulentů z botanické zahrady Univerzity Karlovy v Praze na Slupi. "Aby rostliny měly dostatek slunečních paprsků, je zapotřebí na konci zimy vybrat na skalce takové místo, kam svítí nejdéle slunce, zároveň by však nemělo připomínat větrnou hůrku a rozhodně by nemělo být trvale vlhké. Proto se při jejich vysazování, ať už na skalku, nebo do velkých nádob, nesmí zanedbat pořádná drenáž z větších kamenů, na tu by měl přijít ještě jemný štěrk a teprve pak pěstební substrát." Ten by se měl namíchat z jednoho dílu říčního písku a jednoho dílu zahradní zeminy. Ani výběr druhů neponechte náhodě. Kvalitní rostliny i s radami odborníků nejsnadněji získáte na specializovaných výstavách kaktusářských organizací či v některých botanických zahradách. Opuncie, česky někdy nazývané nopály, vypadají jako by byly složeny z oválných placiček nějaké stavebnice. Pomocí ulomených článku se pak dají množit. Nesmí však jako většina rostlin skončit ve sklenici s vodou. Odlomený článek je potřeba nechat zasychat tak dlouho, dokud se na zaschlé ráně nezačnou tvořit kořeny. Pokud se opunciím daří, vykvetou žlutými nebo červenými květy a dozrají na nich červené až fialové plody, které jsou jedlé. I u nás v obchodech se občas objevují oválné plody druhu Opuntia ficus-indica, někdy nazývané indiánské fíky. Kromě toho, že jsou dobrým stolním ovocem, dají se sušit i kandovat. V oblastech, kde je jich dostatek, se zpracovávají i na zavařeniny a v Mexiku se z nich pálí vynikající kořalka. Jedlé jsou však i plody ostatních opuncií, včetně těch, které se dají pěstovat i u nás na skalce. Jejich plody však mohou být malé nebo nevýrazné chuti. Před tím, než se člověk pustí do konzumace plodu, by měl vědět, že jejich povrch je pokryt drobnými osinkami se zpětnými háčky, které se jen velmi těžko odstraňují z kůže. Mexičtí domorodci mají na tuto zákeřnost jednoduchý recept plody nahází na zem do písku a chodidlem je odrolí. V prostředí českého paneláku je o poznání lepší vzít si na jejich očištění tenké gumové rukavice a pod tekoucí vodou pomocí kartáčku odstranit osinky. Před konzumací se ještě loupou a krájí na plátky nebo se rozkrojí napůl a vydlabou lžičkou. A pokud nepříjemné osinky, nazývané glochidie, přece jen zvítězí, je dobré na postižené místo přilepit náplast a strhnout ji.
Zimovzdorné druhy opuncií:
Opuntia fragilis
Opuntia erinacea
Opuntia pheacantha
Opuntia engelmannii
Opuntia macrorhiza
Opuntia basilaris
Opuncie pocházejí, stejně jako ostatní kaktusy, z latinské Ameriky a je jich známo více než pět set druhů. "Jejich areál je obrovský a tak je můžete potkat od Patagonie až po jižní Kanadu. Zdomácněly však i v mnoha dalších zemích s příznivými klimatickými podmínkami, například ve Středomoří, jižní Africe či v Austrálii. Některé zimuvzdorné druhy, které ve své původní domovině dosahují až ke hranici sněhu, se hodí i pro pěstování v Čechách," vysvětluje Jaroslav Ullmann, kurátor sbírek kaktusů a sukulentů z botanické zahrady Univerzity Karlovy v Praze na Slupi. "Aby rostliny měly dostatek slunečních paprsků, je zapotřebí na konci zimy vybrat na skalce takové místo, kam svítí nejdéle slunce, zároveň by však nemělo připomínat větrnou hůrku a rozhodně by nemělo být trvale vlhké. Proto se při jejich vysazování, ať už na skalku, nebo do velkých nádob, nesmí zanedbat pořádná drenáž z větších kamenů, na tu by měl přijít ještě jemný štěrk a teprve pak pěstební substrát." Ten by se měl namíchat z jednoho dílu říčního písku a jednoho dílu zahradní zeminy. Ani výběr druhů neponechte náhodě. Kvalitní rostliny i s radami odborníků nejsnadněji získáte na specializovaných výstavách kaktusářských organizací či v některých botanických zahradách. Opuncie, česky někdy nazývané nopály, vypadají jako by byly složeny z oválných placiček nějaké stavebnice. Pomocí ulomených článku se pak dají množit. Nesmí však jako většina rostlin skončit ve sklenici s vodou. Odlomený článek je potřeba nechat zasychat tak dlouho, dokud se na zaschlé ráně nezačnou tvořit kořeny. Pokud se opunciím daří, vykvetou žlutými nebo červenými květy a dozrají na nich červené až fialové plody, které jsou jedlé. I u nás v obchodech se občas objevují oválné plody druhu Opuntia ficus-indica, někdy nazývané indiánské fíky. Kromě toho, že jsou dobrým stolním ovocem, dají se sušit i kandovat. V oblastech, kde je jich dostatek, se zpracovávají i na zavařeniny a v Mexiku se z nich pálí vynikající kořalka. Jedlé jsou však i plody ostatních opuncií, včetně těch, které se dají pěstovat i u nás na skalce. Jejich plody však mohou být malé nebo nevýrazné chuti. Před tím, než se člověk pustí do konzumace plodu, by měl vědět, že jejich povrch je pokryt drobnými osinkami se zpětnými háčky, které se jen velmi těžko odstraňují z kůže. Mexičtí domorodci mají na tuto zákeřnost jednoduchý recept plody nahází na zem do písku a chodidlem je odrolí. V prostředí českého paneláku je o poznání lepší vzít si na jejich očištění tenké gumové rukavice a pod tekoucí vodou pomocí kartáčku odstranit osinky. Před konzumací se ještě loupou a krájí na plátky nebo se rozkrojí napůl a vydlabou lžičkou. A pokud nepříjemné osinky, nazývané glochidie, přece jen zvítězí, je dobré na postižené místo přilepit náplast a strhnout ji.
Zimovzdorné druhy opuncií:
Opuntia fragilis
Opuntia erinacea
Opuntia pheacantha
Opuntia engelmannii
Opuntia macrorhiza
Opuntia basilaris
