Ta ostatně pomalu začala už dávno předtím než se známý sochař vrátil z vězení, kde si odpykával tříletý trest za zneužívání nezletilých dívek. Tehdy hospodařila v bytě po jeho mamince jeho půvabná přítelkyně, kterou si vzal před rokem při jednodenním „opušťáku“ z vězení.
„Doma jsem to nepoznával, Julie to tady velice změnila. Hlavně to tu zprůhlednila, bylo to totiž hotové skladiště. Stůl v obývacím pokoji býval například zarovnaný do výšky dvaceti centimetrů. Mně to ale nevadilo. Vždycky jsem si odhrnul malý kousek na rohu a na něm pracoval. Stačilo mi to. Když padl nějaký prach, sklepal jsem ho z vrchních papírů a bylo to. Žil jsem zkrátka jako svobodný chlap, který se nehodlá zabývat uklízením a dalšími nesmysly,“ vzpomíná Opočenský.
„Bylo těžké všechno tady uklidit a pořád to ještě není v té fázi, v jaké by to mělo být,“ pokračuje jeho manželka.
„Už je to skoro pět let, co tady bydlím. Když jsme s Pavlem ještě chodili, tak jsem tady bydlela první rok tak napůl. Pak ho zavřeli a já tady tři roky bydlela sama. Ale když je člověk sám, nemá na nic tu správnou energii a tak se mi do nějakého zvelebování ani nechtělo. Těšila jsem se, až na tom tady budeme pracovat společně. Stihli jsme už kuchyň a architekt nám vyrábí skříně na míru do ložnice. Na ty se hodně těším. Budu taky ráda, až budu mít svůj kout s psacím stolem. Dřív mi nechyběl, protože tady Pavel nebyl, ale teď, když si chce třeba nahlas pustit nějakou hudbu a já se potřebuju naopak na něco soustředit, je to problém. Nemáme zase tak malý byt, pětapadesát metrů čtverečních je fajn, ale já mám stejně pocit, že o sebe zakopáváme. Musíme to nějak řešit,“ míní Opočenská.
Stěhování na půdu
Řešení se nabízí v probourání se na půdu. Na to jsou ale potřeba finance. „Jakmile budou, jdeme do toho,“ slibuje Opočenský, který jiný problém nevidí. „Jsme družstevníci, navíc je v domě pět nájemníků a tři z nich včetně nás chtějí mít něco na půdě, tak se určitě nějak domluvíme.“
Centrálním místem bytu je pro manželský pár pohovka, stůl a postel. Svoje oblíbené místo však ani jeden z nich nemá.
„Většinou je to tak, že když jeden zabere asi nejoblíbenější místo na pohovce, tak je na pohovce a ten druhý si třeba čte vedle v ložnici v posteli. Anebo jsme spolu, posloucháme hudbu, nebo koukáme na filmy. Když ale potřebuju pracovat, tak Pavla obvykle vyženu do ulic, nebo do vedlejšího pokoje,“ vypráví Opočenská, která studovala bohemistiku a chtěla by se nějakému jazyku věnovat daleko víc a překládat.
Tři roky se také starala o svého partnera – sochaře jako jeho manažerka, takže by také ráda komunikovala s galeriemi, které mají o jeho tvorbu zájem, připravovala výstavy a podobně.
V kuchyni bývá častěji mladá paní, ráda totiž vaří i peče. Její specialitou je thajská polévka s kokosovým mlékem. „S vařením to zase nepřeháním. Když udělám třikrát týdně večeři, je Pavel úplně blažený. Rádi zajdeme občas do hospůdky kousek od nás, kde vaří výborně a nešetří porcemi.“
V ložnici bude brzy dětská postýlka
V ložnici bude již brzy stát vedle manželské postele dětská postýlka. Provinění budoucího táty bude připomínat už jen „svatební zátiší“ – usušená svatební kytice a také některé z květin, které dostávala milovaná žena od Opočenského při každé návštěvě vězení.
Až bude bydlení i v podkroví na půdě, povedou tudy schody a postele půjdou pryč. Na jejich místě bude stát Juliin vytoužený psací stůl. Prozatím ji uspokojí vestavěné skříně na míru, do kterých zmizí všechny věci, které čekají v krabicích na své uložení. A nejsou tam jen knihy, ale také všelijaké skvosty, které za deset let své sběratelské vášně nasbíral její manžel.
„V bazaru se občas najdou úžasné věci, které nejsou za velké peníze a které mě inspirují v mojí práci. Třeba součástka k mikroskopu za pár stovek, speciální břit, který se používá, když se dělají nějaké mikroskopické řezy. Některé mikroskopy jsem napůl sestavil, napůl koupil. Je mezi nimi i refraktometr, který se ještě dodneška používá třeba v cukrovarnictví. Držák na štětce je zase stará čínská práce z 19. století, to je sakra nádhera, muzejní kousek. Získal jsem ho z galerie v New Yorku, její majitelka naštěstí miluje moji práci a tak ho vyměnila za jeden můj kousek. Má cenu tak tří až čtyř tisíc dolarů," vypráví Opočenský.
"Od jiné galeristky mám zase kus čelenky na helmici z Indonésie. Nosil ji náčelník kmene a měl tím zastrašit nepřítele. Vrhací nůž původem z Afriky je zajímavý tím, že má ženské a mužské genitálie a používal se na lovení zvěře. Vrhal se pod nohy stádu a vždy nějaký kus zasáhl, je hodně ostrý. Čočku od televizní kamery jsem koupil v nějakém bazaru u nás asi za padesátikorunu. No a náhrdelník z víček od mléka jsem vyrobil ve vězení. Původně jsem si z nich chtěl udělat sako, ve kterém bych opustil bránu věznice, ale nedostal jsem se k tomu. Sbíral jsem je ale celé tři roky, vyhlásil jsem to po lágru a všichni mi je nosili po sáčcích. Mám jich asi dva a půl tisíce,“ dodává sochař.
A jaké pochopení má pro jeho sběratelství manželka Julie? „Budu ho mít větší, až tenhle byt bude větší,“ tvrdí nastávající maminka, jež si tu kousek místa našla i pro svoji zálibu v pěstování květin. Bohužel se zelené zátiší zalíbilo kocourovi, který stihl rychle zlikvidovat vzácnou palmu. A tak je to teď jeho zátiší.
