|
Článek je součástí rubriky |
Pohádka o sněženkové víle
Tenkrát, to byla na horách tuhá a dlouhá zima, ale jaro už bylo za dveřmi. Sníh pomalu tál pod hřejivými paprsky sluníčka, které bylo čím dál veselejší. Sněhulákům bylo stále hůř a z teplých krajin se vraceli skřivánci. Z ledového krunýře ve studánce pod lesem se prodral pramínek vody, který skotačil po hladkých kamenech a honem utíkal do rozpustilého potůčku tekoucího podél cesty. Na louce pod lesem ještě ležela velká bílá sněhová peřina. Sluníčko natahovalo své paprsky, jak jen mohlo, ale za stromy u lesa ještě nedosáhlo. Tam dlouho zůstává stín a chlad. Tuhou zimou vyhladovělá srnka tu svými kopýtky odhrabala sníh, aby se dostala k zelené trávě a trochu se napásla. Ve sněhové přikrývce tak vznikla skulinka s kouskem zelené trávy. Tam smutně seděla malá sněženková víla. Snažila se probudit své sněženky, aby vylezly ze země ven. Každá pořádná sněženka se na jaře musí vyklubat ven. Ale sněženky na louce pod lesem nedělaly nic, jen se choulily v zemi pod sněhovým krunýřem. Sněženková víla by chtěla tančit a přivítat jaro, ale nemohla, protože byla tuze slabá, a tak ani její sněženky nemohly vystrčit svá sněhobílá kvítka na odiv světu. Víla celá promrzlá seděla v trávě a jen vzdychala: "Tolik jsem se těšila na jarní sluníčko. A teď to vypadá, že ho propásnu. A co hůř, moje sněženky se nedostanou ven." Rozplakala se.
Slunce už bylo vysoko na obloze, když uvidělo uplakanou sněženkovou vílu. Zašimralo ji svým paprskem a zeptalo se: "Copak se ti stalo, že pláčeš?" Víla si otřela slzy. "Moje sněženky se nemohou dostat zpod sněhové přikrývky", vzlykala. "A proč?" diví se sluníčko. Víla jen smutně zašeptala. „Zima byla dlouhá a studená. Nemám žádný domov, a tak jsem celá promrzlá a příliš slabá, abych mohla zatančit sněženkám a tím je všechny vytáhnout ze země ven“. „Jaro bez sněženek, to by na horách bylo moc smutno“, povídá sluníčko a zamyslelo se, jak to jen udělat. "Už to mám!" zaradovalo se sluníčko a začalo krásně hřát, jak se mu ten nápad zalíbil. „Postavím ti hezkou chaloupku, přímo tady u lesa. V ní se ohřeješ a odpočineš si“. Jak sluníčko řeklo, tak i udělalo. Během chvilky na louce pod lesem vyrostla roubená chaloupka, jako z pohádky. „Ta je tak moc krásná“, zaradovala se víla. Sotva stačila sluníčku poděkovat a honem utíkala do chaloupky, aby se ohřála a odpočinula si. Uvnitř bylo příjemné teplo, a tak sněženková víla hned usnula. Odpoledne, když byly paprsky sluníčka nejteplejší, se víla probudila a vyšla z chaloupky ven na louku. Skřivánci usedli na větve stromů a spustili takový koncert, že sněženková víla začala tančit. Tančila krásně a dlouho, jako na bále, až všechny sněženky vykoukly ven, aby se podívaly na tu krásu. Jejich drobné bílé zvonečky začaly slabě cinkat.
Chaloupka pod lesem dostala jméno Sněženka, protože v ní bydlí sněženková víla. Od té doby je tu každé jaro slyšet křehké zvonění sněženek. To když sněženková víla tančí, aby probudila své sněženky, co rostou jen malý kousek dál na louce u lesa.
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
 Horská chaloupka v Krkonoších |
